O tom, jak moc se změnilo naše vnímání hudby

Smrt hudby v digitálním věku

O tom, jak moc se změnilo naše vnímání hudby
Smrt hudby v digitálním věku

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Jsme na hudebním festivalu Krásný ztráty v malebných Všeticích a hodláme vášnivě diskutovat. Co dnes umělci musejí dělat, aby se jim vůbec vyplatilo vydávat desky? Jsou kapely živy už jen z koncertů? Možná se dočkáme i odpovědí na palčivé otázky, zda nejsme my, posluchači, jen obětí algoritmů, které nám říkají, co máme poslouchat a zda je hudební kritika definitivně mrtvá. A možná se i jeden z hostů pokusí převzít moderování debaty.

Pozvání do speciálního letního Salonu Echa přijali: zpěvák a skladatel Michal Prokop, hudební promotér David Gaydečka a stále ještě mladí muzikanti Andy Čermák (Andy Cermak, Sunflower Caravan) a David Havas (Eden in Leden).

Echo 24

Smrt hudby v digitálním věku. "Umělá inteligence dobrý song neudělá"

0:00 0:00

Stáhnout MP3

Vítám vás a omlouvám se za zpoždění. Na nějaké lesní cestě nás skoro smetlo auto, takže jsme málem zemřeli během poslechu písně Lucie Vondráčkové, která zrovna vyhrávala z rádia. Ale jsme tady, na festivalu Krásný ztráty a budeme se bavit o hudbě. Andy, ty dokonce víš, jaká to byla píseň?

Čermák: Nevím, jak se jmenuje, ale byla to určitě předělávka, takže to nebyla úplně její píseň.

Asi není moc horších možností, u čeho zemřít. Naštěstí se zadařilo a můžeme hovořit o tom, jak se změnilo naše vnímání hudby, nejenom tedy v návaznosti na tenhle prožitek blízké smrti. Všichni stárneme a vnímáme hudbu s postupem času asi trochu jinak. Navíc jsou tu s námi streamovací platformy, které umělcům nedělají mnoho radosti, a za dveřmi čeká umělá inteligence, která jim bude dělat ještě menší radost. Já si vzpomínám, že jsem asi v roce 2002 chodil poslouchat desky do prodejny Bontonlandu. Tehdy jste si tam mohli z cédéčka pustit jakoukoli novou kapelu. Nadšeně jsem tam poslouchal debutovou desku The Strokes, v dnešní době to zní jako opravdu prehistorická vzpomínka, ale pan Prokop má určitě ještě starší historku.

Prokop: Můj první iniciační moment byl, když jsem u nás doma poslouchal ještě šelakové desky. Měli jsme gramofon značky His Master’s Voice, už teda neměl troubu, kterou mají na tom logu, ale ten pes tam byl a byl to gramofon na kliku a ty desky měly sedmdesát osm otáček. To je skutečná prehistorie. Ale pochopitelně, prošel jsem všechny tyhle ty fáze, jak se sem desky dostávaly v dobách, kdy to nebylo samozřejmostí, jak jsme si stáčeli nahrávky na magnetofony: nejprve na pásky, pak už třeba na kazety. Až jsem se dostal do současnosti, kde už žádné nosiče ani nejsou nutné. Muzika visí někde nahoře v cloudech, v nějakých těch obláčcích, což je, upřímně řečeno, dost hrůza, protože my, když hudbu vyrábíme, tak se snažíme, aby měla co nejlepší kvalitu. Většina lidí ji pak ale poslouchá způsobem, který jsem popsal, na telefonu nebo tak podobně, a člověk má potom pocit, že všechna ta práce a úsilí ve studiu byly skoro zbytečné.

Gaydečka: Já jsem začínal s tátovým magnetofonem, páskáčem, který jsem mu zabavil. A protože ten pásek unesl třeba čtyři hodiny, tak člověk nemusel chodit ke gramofonu a otáčet desku po dvaceti minutách. Pamatuji si, že jsem měl kompletní Beatles, to se vešlo asi na dva pásky. Takže vždycky ráno jsem to zapnul, ono to hrálo skoro celý den a pak jsem to večer otočil, zas to hrálo skoro celý den, takže to se trochu podobalo tomu streamingu. Kazety, to byl velký trend konce osmdesátých a začátku devadesátých let. Nejlevnější měli v Holešovické tržnici, my jsme si pro ně s kamarády z gymplu chodili, pak jsme šli do půjčovny Datart, tam jsme si napůjčovali krabice cédéček a přehrávali jsme to na ně, ty kazety jsme pak množili a sdíleli jsme je mezi sebou. K té zvukové kvalitě… Myslím, že dobře to vyjádřil Neil Young, když se onehdy snažil lidi nalákat na svůj projekt Pono, kam chtěl dávat hudbu v té nejvyšší studiové kvalitě. Výsledek z toho studia je totiž úplně něco jiného, než když se to pak zkomprimuje. Nejenomže tam chybějí různé frekvence a hudba je osekaná. Ano, ten základ tam je, slyšíte melodie, harmonie, rozpoznáte jednotlivé nástroje, ale nejsou tam v podstatě emoce. A tím, že tam nejsou emoce, které se nepřenesou, lidi tu hudbu jen konzumují a nenadchne je tolik, jako když ji slyší v originální kvalitě. Řekl bych, že to snižuje vztah publika a hudebníků.

Čermák: Ty jsi mi to dneska v autě připomněl, to krásné Bontonland období z dětství. Pamatuji si, že jsme tam chodili s kamarádem Filipem, který mi dneska dělá zvukaře. A báli jsme se, že nás uvidí ti samí prodavači a vyhodí nás. Tak jsme vždycky vybírali, jeden vždycky hlídal, aby tam nebyl ten samý prodavač, aby to nebylo trapné, že jsme tam denně. Jeden vypadal jak Spock ze Star Treku, nepamatuješ si ho?

Už si nevzpomínám. Ale popravdě s tím mám také spojený ten pocit trapnosti, že tam jsem často, poslouchám desky zadarmo a nikdy si žádnou nekoupím.

Čermák: My jsme se i převlíkali různě, aby nás nepoznali! Já jsem generace začátků CD, takže si pamatuji desky, pásky, kazety, na které jsme si nahrávali naše první nahrávky, což byla úžasná věc. Krásná věc na kazetách je ta, že vlastně každý mohl mít levný magneťák, který nahrával. Každá kapela si mohla stisknutím jednoho tlačítka nahrát kazetu. Ono to dneska už zní jako zbytečnost, všechno se dá nahrát do mobilu. Ale tehdy to bylo cool, bylo jenom profi studio, anebo kazeťák. Pamatuji se pak na začátek cédéček, můj strejda emigroval do New Yorku a poslal nám první CD Led Zeppelin. A řekl nám, že to je nová technologie a že to je nezničitelné. A já jako dítě jsem to špatně pochopil s tou nezničitelností, takže jsem do toho začal mlátit kladivem a házel to z balkonu. Dodnes to cédéčeko máme. Kupodivu hraje, ale je úplně poškrábané. Jednička Zepelínů!

Havas: No, já si pamatuju i na toho Spocka z Bontonlandu.

Pozvání do speciálního letního Salonu Echa ve Všeticích přijali Michal Prokop, David Gaydečka, Andy Čermák a David Havas. Diskusi moderoval Jakub Peřina. - Foto: Michal Čížek

Možná tady s námi dneska sedí.

Havas: Zdravíme, jestli tady někde jste, pane Spocku. Já jsem měl vždycky vybavení, které bylo hodně levné. A většinou porouchané. My jsme měli z emigrace doma Ziggyho Stardusta od Davida Bowieho, ale náš magneťák hrál zpomaleně, takže on už tam zněl jako pozdější Thin White Duke, když zpíval tím hlubokým hlasem. Takže pro mě ty streamovací platformy v současné době nejsou takovým krokem zpět.

Prokop: To, že dneska se většina hudby streamuje, znamená, že výrazně klesá prodej fyzických nosičů. A to, co přijde z těchto streamovacích platforem, to jsou halířové položky. Čili to je další problém, že peníze vlastně inkasují pouze společnosti, které ty platformy provozují. A my jako umělci, tedy umělci, to je takový divný pojem, ale prostě… jsme na tom biti. Samozřejmě nemáme tendenci cokoli rozbíjet jako v 19. století tkalcovské stavy, protože lidem braly práci. To se prostě nedá nic dělat. Ale pak je tady další problém a k tomu se dostaneme asi za chvíli, a to je umělá inteligence.

Četl jsem zrovna nedávno článek, kde se zmiňuje, že to, co si vydělal šéf Spotify za posledních 12 měsíců, si nevydělá nejvýdělečnější umělec na Spotify za celou kariéru. Jsou k tomu i další data, v USA 90 % posluchačů vlastně využívá jenom streamovací platformy. Prakticky si už vůbec nekupují cédéčka, vinyly ani merch kapely, třeba klidně jen trička, tedy věci, z kterých jsou dnes kapely živy. Vy jste tady všichni zmiňovali vinyly… Sběratelé, kteří se své sbírky nikdy nezbavili, udělali jedině dobře, protože právě vinylové desky momentálně zažívají obří nárůst ceny, a to teď nemyslím třeba nějaké raritní desky Marvina Gaye, ale obecně všechny nové desky jsou neskutečně cenově nadhodnocené. Jaká je dnes vůbec cesta vydělat si hudbou aspoň nějaké peníze anebo vůbec být schopen vydat desku?

Čermák: To je strašně těžké. Je to všechno o penězích. Já teď dělám druhou sólovou desku a zjišťuji, že jakýkoli nápad mám, že udělám klip, tak potřebuji peníze. Udělám nahrávku, chci lepšího producenta, peníze. Potřebuji lepší nástroj, peníze, potřebuji jet do zahraničí propagovat svou hudby, peníze. Ještě že se teda dá skládat a sedět u piana zadarmo. A můžete dostat honorář z koncertu, ale to nikdy nezaplatí desku, že jo. Když teda nejste Marek Ztracený. Já se snažím vydělávat si skládáním hudby do seriálů, tvořit i pro jiné interprety třeba nebo dělat i hudbu do reklam, což není zrovna nějaká tvůrčí umělecká činnost, ale dává to možnost skladateli, jak se uživit. Často se trochu pohrdá herci, kteří hrají v nekonečných seriálech, ale oni si můžou vybrat, že buď budu hrát v seriálu a třeba v divadle, anebo budu hrát v divadle a půjdu pracovat do Alberta, tak co je lepší, že? A pro mě je to vlastně podobné, snažím se hledat jakoukoli hudební cestu, jak si vydělat peníze na svou desku, a to jsou různé cesty, učení na piano, nahrání kláves někomu, hraní v galerii, prostě všechno tohle, ale tím samotným, že máš kapelu a jezdíš koncerty, si dneska, myslím, nevyděláš.

Tady David vymyslel výbornou kombinaci, on je mimo jiné i ředitel kina Ponrepo, kde dávají úžasné staré filmy, na které teda moc lidí nechodí, a k tomu navrch má kapelu.

Havas: Já jsem absolutně neúspěšný člověk, ale dělám to z lásky. My jsme v kapele srovnaní s tím, že si vyděláváme ve svých denních pracích, abychom vůbec mohli fungovat. Já jsem vystudoval FAMU, tam jsem se během disertace věnoval fanouškovským studiím, takže jsem na to připraven. Je to podobné jako ve filmu, máte takové ty monokultury nebo monolity, jako jsou třeba Taylor Swift a pár dalších, za kterými je obrovský kapitál. Oni jsou vlastně ten poslední důvod, proč ještě dnes existují velká hudební vydavatelství. A pak máte ty malé kapely a vlastně i komunitní místa, která ideálně fungují v nějakém žánru. Mají aktivní fanouškovskou základnu, danou třeba i historicky, a ta je zvyklá chodit na akce a kupovat merch. Do toho merche dneska vlastně spadají už i ty vinyly a cédéčka. Je to takový talisman. Je trochu neštěstí, když máte indie kapelu (nezávislá na velkých vydavatelstvích – pozn. red.), dejme tomu nějakou kytarovku, máte v ní čtyři až pět lidí, které musí třeba živit tour, a přitom nespadáte do tohohle fanouškovského vesmíru, který si vás jasně zařadí do konvencí té fanouškovský kultury. Možná že cestou je stát se takovými napůl influencery, chrlit neustále obsah na všechny, a to i videa s vlastními doporučeními dobré hudby, nejenom tu samotnou muziku, co děláte.

Prokop: Byl bych velmi rád, aby to nevypadalo, že si nějak stěžujeme, že jsme takoví chudáci, které všichni berou na hůl. To, co popisujete, to tady bylo vždycky, prosím. Vždycky, i za dob, kdy jsem začínal já, byl problém se uživit. Ono, jak se říká, mnoho povolaných, málo vyvolených. Prostě asi musíte mít ten „sitzfleisch“ a sedět na prdeli a dělat to padesát let (úsměv). Ano, byla doba, kdy autorská tvorba byla tím, co lidi živilo. A koncerty byly vlastně jenom něco vedle, zejména u nás tady v tom socialistickém bloku, kde jsme měli ty pevné honoráře, které nám stanovil stát nějakým předpisem. Tak tehdy opravdu jediný volný trh byly právě desky. Ale dneska je to úplně obráceně. Deska je taková trošku luxusnější vizitka, kterou ukazujete, a v ideálním případě vás pak živí koncerty. To je i důvod, proč jsou lístky čím dál dražší. Živé hraní je dneska ten jediný originál. Tak jenom abyste neměli pocit, že si jen stěžujeme, to ne. Moje generace, a myslím, že kluci, mladí, jsou na tom stejně… My to máme prostě rádi, ne proto, že bychom se chtěli nabalíkovat. Neříkám, že mezi námi nejsou někteří, kteří se nabalíkovat dokázali, ale mám za to, že i většina z nich to vlastně nikdy nedělala primárně kvůli penězům. Samozřejmě je to dobrý bonus, když vám někdo dobře zaplatí, to nepopírám. Říkávám, že to neděláme pro peníze, ale děláme to za peníze.

U toho, co se tu pronáší o moderních technologiích, jsem si vzpomněl na Cindy Lee. Její Diamond Jubilee je jedna z mých nejoblíbenějších desek, jež letos vyšly. A ona zní vlastně záměrně dost nedokonale. Není to právě nahrané tímhle generickým moderním způsobem. Ty chyby jsou tam jasně slyšet. A mají být slyšet. Něčím to připomene pár kapel z 60. a 70. let, ale je to svébytná, originální deska. A co je zajímavé, tak Cindy Lee nedala tu desku ani na Spotify, ani na YouTube, nevyužívá žádný stream. Přesto – nebo možná právě proto – vyprodala celé své turné… A to pak záhy zrušila. Dobře, to není asi úplně nejlepší návod, jak to dělat.

Gaydečka: Nejsem hudebník, takže se do toho neumím úplně vcítit, ani jsem vlastně žádný honorář nikdy nedostal. Spíš sleduji hudebníky jako pořadatel. A mně přijde, že se proměnila ještě jedna důležitá věc. Dneska, jak lidi konzumují obsah on-line, tak i ten hudebník prostě musí existovat on-line. Nestačí dát rozhovor do nějakého tištěného média, ani nevím, jestli si pamatuji, kdy byl nějaký hudebník na titulce nějakého časopisu. Prostě je to pryč. Takže na rozdíl od té dřívější doby, kdy hudebník skládal tu hudbu u piana a pak někde koncertoval, tak on musí ráno natočit video na Instagram, pak udělat storíčko na Instagram, pak odpoledne musí natočit něco na TikTok, napsat nějaký názor na Facebook. Stráví strašně času, kdy bojuje o svoji přítomnost a místo na trhu. To znamená, že když se tomu hudebník nebude věnovat, tak vlastně nikdo neví, že existuje. A může točit sebekvalitnější hudbu.

Havas: Co jsem slyšel, a vlastně by mě zajímala i zkušenost pana Gaydečky, tak vlastně na základě právě tohohle se teď na festivaly víc vyhledávají umělci, kteří mají velký dosah na sociálních sítích. Jsou pro promotéry trošku víc vidět. Ale také to nahrává všelijakým bizarnostem. Letos byl třeba na festivalu Glastonbury DJ, který hraje cizí muziku a hraje ji v županu, to je jeho styl (smích). Dává na sítě neustále videa, jak je v županu u snídaně, říká si Fish56 Octagon, je to prostě pán ve středních letech, má na sobě jenom ten župan a hraje si třeba s rodinou, přitom si pustí svou oblíbenou písničku a do toho tančí nějakým obzvlášť podivným způsobem. A tady ten člověk má prostě tak obrovskou sledovanost na YouTube, že dostane prostor na Glastonbury.

Taky jsem četl o kapelách, které mají krátkodobý úspěch na TikToku, kde vám stačí sedm vteřin z písničky na to, abyste si zahráli jedno léto velké festivaly. Ale ten „úspěch“ jim zajistí patnáct minut slávy a pak přijdou jiní. Jak se vlastně v téhle rovině proměňuje celý ten velký hudební byznys? Nemyslím teď jenom zoufalství velkých vydavatelství, ale třeba i právě to samo hledání zajímavých neznámých kapel na festivaly a koncerty.

Gaydečka: Určitě musíme tahle videa v županech sledovat, protože jejich sledovanost a čísla, která generují, jsou určitou vizitkou těch hudebníků. Je to ale samozřejmě strašně nebezpečné, protože hodně kapel dneska má jeden hit nebo jedno virální video, které obsadí digitální prostor, ale pak zjistíte, že jak neustále konzumujete ten obsah, tou lištou pořád rolujete a něco posouváte, děláte něco jiného, přitom vám to hraje, tak lidi nakonec často vůbec nevědí, jak se ti hudebníci jmenují. Takže objednáte kapelu, ta působí, že všichni ji už určitě dávno slyšeli. a pak se nestačíte divit. Letos jsme měli na Metronomu dvojici Milky Chance a nepotkal jsem nikoho, kdo by věděl, co to Milky Chance je. Mysleli si, že to je nějaká texaská country kapela, a když jsem pustil ze Spotify jejich písničku, která má miliardové přehrání, tak reakce publika nakonec byla: Aha, to znám.

Na hudebním festivalu Krásný ztráty v malebných Všeticích. - Foto: Michal Čížek

Žijeme tedy v nové době, kdy umělci mají miliardu přehrání, ale nikdo je nezná. Nedávno mi známý říkal, že vlastně přestal pořádně poslouchat hudbu už někdy kolem roku 2006. A ptal se mě, jestli vlastně dnes existují nějaké velké skvělé kapely, ať už třeba rockové, nebo jiného žánru, jestli existují kapely, o kterých se on nedoví. A skutečně, určitě existuje hudba, o které se ani nemusíme dovědět, což tedy souvisí i s krizí hudební žurnalistiky (která spočívá ani ne v nedostatečných honorářích, spíš v adorování zaměnitelného popu).

Prokop: Žánr, na kterém jsem vyrostl, je rock. Ale je už dneska asi za zenitem. Takové kapely, které nesou hudební vývoj, jako to bylo v šedesátých letech, to byla ta naše generace, tak takové kapely dneska asi už opravdu nevznikají. Sice jsou bezpochyby dobré nové kapely, ale už to není taková ta rána. Ale na druhou stranu to, že se některé kapely přes svůj poměrně vysoký věk drží, je samozřejmě důkaz, že ta hudba má opravdu fundament, základ, který pořád přetrvává. A samozřejmě, pokud jaksi fyzické možnosti a zdravotní stav dovolí, tak prostě hrají. Protože tato hudba, to je prostě ten rokenrol, tam nejdůležitější je energie. To ostatní je všechno jenom takový filigrán na povrchu, nějaký ornament, kterým se to zdobí. Ale jakmile se vytratí ta energie, tak to prostě nejde. No a kdo tu energii v sobě je schopen ještě mít a vydávat, tak ten vydrží těch padesát, šedesát let, než to s ním sekne. Já bych to ale chtěl trošku otočit, tu krizi žánrů, krizi způsobu vnímání a spotřeby hudby. Protože tady je i krize samotné tvorby hudby. A to je umělá inteligence. Jestli se můžeme dostat k tomuhle tématu, tak já tady mám pro vás připravené dvě krátké ukázky, za chviličku bych poprosil, aby to tady kolega…

No, koukám, že už jsme se k němu dostali, k tomu tématu.

Prokop: … pustil. Pro mě to ve chvíli, kdy jsem to slyšel, byl šok. Existuje tahle aplikace, a když do ní zadáte informace, ono vám to vyplivne hotovou píseň. A tohle je případ, kdy jeden můj kolega záměrně zadal notoricky známý text Kolej Yesterday a umělá inteligence vyplivla dvě verze, dvě ukázky. Když jsem to poprvé slyšel, tak mě zamrazilo hrůzou. Na druhou stranu samozřejmě uslyšíte sami, že ta hudba, kterou vytváří umělá inteligence, je prostě jenom tresť, ona vycucává všechno a vytváří z toho takovéto polotovary. A na 50 % té dnešní popové tvorby je akustický smog. Poslouchejme, třeba vám to někoho připomíná.

(Hraje hudba a je to skutečně o něco horší píseň než Kolej Yesterday.)

Gaydečka: Představte si, že vám tohle pošle kapela jako demáč, řekne, my hrajeme pro mladý publikum, vy to objednáte na festival… a přijede Michal s Framusem (smích).

Prokop: O čem jsme doteď mluvili, to je prostě vývoj, s tím se člověk musí nějak vyrovnat. Ale s tímhle se vyrovnávám dost těžko. Z toho mám hrůzu. Ne proto, že bych se bál, že zrovna mě umělá inteligence připraví o živnost, to je vedlejší. Samozřejmě že lidi chtějí slyšet originál, ale znamená to, že řada lidí, kteří se například živí reklamní hudbou, scénickou hudbou, filmovou hudbou, v podstatě končí, protože to je přesně to, co vám umělá inteligence vyplivne. A to je pořád ještě sranda. Moje obavy vyplývají z toho, že nám to jednou začne nařizovat, co máme hrát, jak to máme hrát a jak to máme poslouchat. Možná si ještě pamatujete na romány Raye Bradburyho, kdy se tehdy ještě jakási fiktivní umělá inteligence vymkla z kloubů. A začala společnost sama řídit. A to je něco, co mě nenechává moc klidným.

Je to všechno pravda. Na druhou stranu, já tenhle náš rozhovor budu přepisovat právě i s pomocí umělé inteligence, takže uvidíme, co v něm nakonec budete říkat. Další zajímavý trend je, že spousta, řekněme, starších umělců, kteří letos vydali skvělé nové desky, ať už je to třeba Kim Gordon ze Sonic Youth, kapela Beak>, nebo John Cale z Velvet Underground, tvoří hudbu, ve které se nějakým způsobem k mladým lidem, respektive nových technologiím, obracejí. Tudíž i staří lidé dnes poslouchají hudbu mladých lidí a sledují, co se děje nového. Ať už to jsou trapové beaty z hiphopu, které potom svým způsobem využívají, přetvářejí a ta jejich tvorba je kombinací toho nejlepšího z obou světů. To, že třeba John Cale, kterému je 82 let, letos vydá desku, která zní velice svěže a inovativně, je nadějeplné. A možná se to stane brzo i vám, protože jak mi dneska v autě prozradil Andy Čermák, který s vámi hraje v kapele, tak na vaše nové album připravuje píseň, kde prý budete znít skoro jako kapela Radiohead.

Čermák: To je tajné, samozřejmě, to byla debata v autě. Je to dobrý způsob, podle mě, spousta těch starších umělců to dělá, že si to mládí připustí. I tady Michal, což je úžasné. Já jsem nadšený, že jsem mohl začít hrát s Michalem, a absolutní bonus je, že mu můžu napsat skladbu. A tam ta tvoje hudba vykvete zase nějak jinak. A co se týče umělé inteligence, tak jedné věci bych se možná nebál, a sice toho, že začne psát skladby. Ty krátké komerční a reklamní věci zvládne výborně. Ale klasický song, který dá lidem nějakou emoci, to se podle mě úplně nepovede, i když se to bude dál zdokonalovat. Napsat dobrý song… tam musí být vždycky nějaká magie. Já můžu napsat pět skladeb za hodinu a žádná nebude dobrá. A budu čekat měsíc, dva měsíce nebo dva roky a pak se mi povede jedna, která fakt má váhu. A nevím, že by se tohle povedlo počítači.

Skončeme něčím pozitivním. Třeba pozvolnou smrtí psané hudební kritiky. Asi ne každý z vás odebírá časopisy jako Wire, aby tam zjistil, která jazzová nahrávka ze Senegalu je momentálně nejprogresivnější. Jak jste se vlastně dověděli o nových umělcích, kteří vás za posledních pár let nadchli?

Gaydečka: Jezdíme po živých akcích, jezdíme po světě, vidíme kapely naživo, a když už někdo investuje peníze, že přiveze kapelu ze Senegalu na festival ve Francii, tak asi ta kapela není úplně špatná, protože to je určitý risk, někoho zaplatit. Takže nám fungují dost showcasy (přehlídky nových talentů – pozn. red.) a networking, „word of mouth“, nebo jak se tomu říká, že si lidi doporučí kapely osobně. Očekáváme, že přijdou noví dýdžejové jako v 60. a 70. letech a dostanou kvalitní neznámou hudbu k lidem. Jako kdysi Jiří Černý, který jezdil se svou antidiskotékou. Objeví se, myslím, takoví noví kurátoři. Problém na digitálních platformách je, že když začnete tvořit nějaké playlisty, tak vám za to nikdo nezaplatí. Spotify, to je denně 60 tisíc nových songů, co se tam nahraje, to nemáme šanci si poslechnout za celý život. Někdo se tím musí probrat a vytahat z toho ty zajímavé věci, to taky, myslím, musí dělat člověk, ne umělá inteligence.

Havas: Brian Eno někde říkal, že kurátoři a žurnalisti se teď mají spíš stát takovými konektory komunit, vlastně taky influencery. To je vlastně i cesta těch labelů. Buď budou ty obrovské a budou dělat ty obrovské hvězdy, nebo se člověk, ať už je zástupce labelů, nebo píše o hudbě, musí specializovat na menšinové žánry a kurátorovat tu strašnou masu obsahu. Brian Eno to dával skoro na rovinu toho umělce. Tihle moderní influenceři muziky jsou vlastně úplně stejně důležití jako zástupci těch „malých“ kapel. Hodně mě zajímá, jestli budou v budoucnu ještě existovat nějaké tištěné hudební časopisy. A taky mě zajímá, jestli se ze Spotify stane vyloženě sociální síť, že tam nebudou už jenom písničky a seznam koncertů, ale že to bude fungovat jako přímá komunikace s fanoušky. Někomu to bude přinášet neuvěřitelné peníze… a hudebníci to asi nebudou (smích).

Jakub Peřina