Z obav před ziskem AfD Německo preventivně zakáže jezdit vpravo. Podle našich zaručeně pravých informací se nejméně do voleb zakazuje také psát pravou rukou, sběr praváků v lese, pravý úhel a pravoslaví. Pravice měla být triumfálně potřena také zákazem používání pravé ruky při jídle, konkrétně při manuální manipulaci soustem do ústní dutiny. Tomu zabránili noví Němci s asijským migračním pozadím, které levačce tradičně předepisuje obsluhu zcela jiného úseku lidské anatomie. Po kritice tak budou strávníci povinni nějak se najíst levou rukou jen v zařízeních veřejného stravování, na zastávkách hromadné dopravy a do sto padesáti metrů od školních zařízení a dětských hřišť. Zavedeny budou povinné kvóty pro leváky, dosud podprezentované na všech úrovních.

Že „levice je dobrá“ a „pravice je špatná“ („multikulturalismus je pozitivní a jeho negativa připomíná jen živoucí reinkarnace Hitlera“, ale i „muži utlačují ženy“ a „kravské prdy oteplují planetu“), to je mj. výsledek úspěšného pochodu novinářskými institucemi. Aktuálního vrcholu – nebo dna – v tomto směru dosáhl moderátor jedné talkshow k tématu skupinových znásilnění. Německo nyní eviduje dvě denně, polovinu z nich páchají cizinci. „Ale my nevíme, co to je za cizince,“ dopustil se moderátor myšlenky. „Můžou to být uprchlíci. Ale také to klidně můžou být australští studenti na výměnném pobytu!“ Jen dodejme, že technický termín „skupinové znásilnění“ němčina ještě před deseti lety neznala, ale zase je hezké, že jazyk neustrnul a reaguje na to, co už tak život ve vší té pestrosti a otevřenosti přináší. Technická univerzita Dortmund zpracovala loni studii „Novinařina a demokracie“, ze které mj. vyplývá, že volební preference německých novinářů absolutně neodpovídají většině – jinými slovy, že redakce vnímají realitu extrémně odlišně než lidé, kterým mají za úkol o realitě referovat. Dvě třetiny preferují strany nalevo od politického středu (který je už tak extrémně vychýlený doleva – včerejší liberál je dnešní konzervativec). V oboru se tedy ujme jen jedinec se „správnými názory“. Jednačtyřicet procent německých novinářů preferuje Zelené, očekávaný vítěz voleb CDU ale získala jen osm procent, ze sympatií k AfD se nevyznal – nebo nepřiznal – nikdo.

Druhá potíž se živelnými demoškami německého lidu je, že jsou živelné je zdánlivě. Jejich svolavatelé roky profitují z veřejných prostředků, plynoucích od spolkové vlády, která tak pomáhá financovat protesty proti opozici, a dochází tak k jejich profesionalizaci. Jako třeba spolek „Omas Gegen Rechts“, Babči proti pravici, jedna z organizací, která spolehlivě nastoupí s transparenty proti rasismu a zpěvem písní, kdykoli Německem otřese další z krvavých „ojedinělých případů“. Babči čerpají veřejné fondy navzdory věku čile, platilo je jak spolkové ministerstvo pro rodinné záležitosti, tak přímo kancelář Olafa Scholze.