Váš oblíbený seriál o evropské sebevraždě s podtitulem „Můžete si myslet cokoli, pokud si myslíte totéž co my“ tu je s novou epizodou. Soud v britském Bournemouthu před týdnem odsoudil muže na tři roky podmíněně za to, že se v takzvané „ochranné zóně“ potratové kliniky pomodlil.

Myšlenkový zločin a jeho trest nabízí hned několik atraktivních story lines. Zastrašování odpůrců interrupcí. Útok proti křesťanům. No a tektonický právní zlom, neboť soud neudělil rozsudek proto, že odsouzený něco reálně spáchal nebo se na nějaký zločin dokladatelně připravoval, ale že si něco myslel. Ve 3D světě učinil zoufale málo. Tak málo, že láká naopak si představit, co Adam Smith-Connor (51), fyzioterapeut, katolík, veterán z Afghánistánu, dvě děti, před branami zdravotnického zařízení udělat mohl.

Mohl zastavovat ženy mířící na zákrok s tím, jestli si to přece jenom nerozmyslí. Mohl jim do nervózních, zpocených dlaní (nebo naopak do dlaní suchých, suše odhodlaných, případně také zcela lhostejných, připravených přece pouze konzumovat právo na svoje tělo, svoji volbu) rozdávat letáky s možností alternativy.

Neagitoval, nehalekal do amplionu, nedělal na ulici cirkus, nevzbuzoval pohoršení. Nemával cedulemi, nepovyšoval se s mikrofonem na pódiu, dokonce ani neklečel na kolenou, aby na něj bylo jó vidět z oken zařízení. Naopak se k němu postavil zády, aby nebyl extra nápadný, a sepjal ruce. Kdyby se do toho nevložila policie, případ není případem. Naštěstí se nezávislý soud v pokročilém stadiu všeobecného rozkladu dokázal vypořádat i s takhle slaboučkým materiálem.

Modlící se muž totiž mohl v pacientkách potenciálně vzbuzovat diskomfort. A diskomfort je to poslední, co společnost v pokročilém stadiu všeobecného rozkladu chce. Generace afirmace, vzájemné plácání se po zádech, medaile ne za výhru, ale za účast, morbidně obézní body pozitivní a pak mrtví ve čtyřiceti, to všechno jsou symptomy toho samého hlazení po srsti, než se uhladíme k morální i praktické anihilaci.

Soud si rozsudek ovšem nevycucal z prstu, byť to by byla vlastně lepší varianta. Podle britské platné právní normy je totiž nezákonný jakýkoli akt schválení/neschválení interrupčních služeb nebo pokus o něj. Zjevně včetně modlitby. „Ochranné zóny“ kolem potratových zařízení budou v Británii od konce října zavedeny plošně, do vzdálenosti 150 metrů. Právo jednotlivce myslet si na veřejném místě, co chce, a obracet se svobodně na svého Boha z toho nějak vypadlo. Smith-Connor sice do vězení nejde, ale musí zaplatit 9 tisíc liber soudních výloh a má záznam v rejstříku.

Rozsudek za „ideozločin“, jak story bryskně překřtili čtenáři Orwella a jiní škarohlídi, podle kterých není 1984 román, ale manuál, také nespadl jen tak z čistého nebe. V Británii už bylo podobným stylem pár lidí popotahováno (případy se množí). Ve Francii stojí prolifové webové stránky už pár let mimo zákon. V USA loni soud vyměřil skupině protipotratových aktivistů za asi hodinovou blokádu příslušného zařízení jedenáctileté rozsudky odnětí svobody. Efekt nabalující se sněhové koule dokládá, že k vymletí společnosti a pádu do totality není třeba spiklenců v pozadí. Věci už jsou rozjetý.

Jenže pokud jsou interrupce povoleny, musí být povoleno s nimi nesouhlasit, stejně jako se všemi dalšími ambivalentními (a také se nabalujícími) milníky naší technologicko-medicínské civilizace. Dovedu si poměrně snadno představit, že k myšlenkovému zločinu „má našlápnuto“ třeba nesouhlas s asistovanou reprodukcí nebo s asistovanou sebevraždou, o očkování nemluvě.