„V nejlepších hororech, které znám, jako jsou filmy Kijošiho Kurosawy, je postava důležitější než žánrová forma,“ říká švédský režisér Magnus von Horn. Kodaň, 1918, poválečný svět drtí nerovnost a bída. Karoline, chudá textilní dělnice, zůstala sama – manžel se ztratil na frontě. Má špatně placenou práci, hned v první scéně přichází o byt. Karoline sní o lásce a lepším životě, ani ta soulož v podchodu jí zpočátku nepřipadá podezřelá, ale my už víme, o co tu půjde. Sledovat její životní přešlapy bude jako dívat se na artovou verzi Výměny manželek. U těchhle případů se vžilo označení „misery porn“, tedy pornografie bídy, která využívá situaci chudých, aby vyvolala potřebné sympatie, naše morální opovržení a nakonec oddech, že se na tohle můžeme jen koukat a nemusíme to žít. Zaujalo vás to? Bohužel jde o jeden z těch filmů, o kterých je nejlepší si předem nic nečíst. Nebudu vám tedy z příběhu vyzrazovat víc, než je nezbytně nutné. Ono ani není tolik důležité, co se v Dívce s jehlicí stane, ale jak se to stane.

O novém filmu Magnuse von Horna jste v českých médiích prozatím mohli číst jako o tom, co „porazil Mádla“. Dívka s jehlicí potvrzuje trend, kdy se na letošních Oscarech konečně po letech začal brát vážně i žánr hororů – v hlavních kategoriích jsou nominovány Nosferatu, Substance i nový příspěvek do ságy Vetřelce. Nejsou to ale úplně čistokrevné horory, nedá se říct, že byste se u těch filmů nějak hodně báli, lekali se nebo z nich odcházeli šokováni. I v Substanci, ve které se nechutností děje asi nejvíc, se to dělá spíš ironizujícím způsobem, který vás pobaví. Dívka s jehlicí se ze začátku tváří jako periodické černobílé sociální drama z Kodaně, tady ovšem veškerá podobnost s typickými „dobovkami“, které evropské země na Oscary tak často posílají, končí. Von Horn se v rozhovorech rád odkazuje k expresionismu, vlivu architektonicky přesných vizí Fritze Langa (Metropolis, Vrah mezi námi) si skutečně nejde nevšimnout (dopady světla, kontrasty, dvojí rámování, časté odrazy v zrcadlech). Přesto jeho černobílé obrazy nepůsobí jako nějaké stylistické cvičení (i ten momentálně trendy „čtvercový“ formát kamery 4 : 3 je tu naprosto funkční), nestaví na odiv, kolik toho zná a co umí nepozorovaně vykrást. Dívka s jehlicí se neveze na žádné vlně snímků, které byly v evropské kinematografii v kurzu před deseti lety, naopak dost možná zahajuje „nový“ trend sama.

Film, u jehož sledování mi v životě bylo nejvíce úzko, byl Sám proti všem (1998) od Gaspara Noého, což je vzato do důsledků vlastně také film o lásce, resp. její absenci. Dívka s jehlicí téhle míry znechucení ze života nedosahuje, přesto vám ze sledování občas může být až fyzicky nepříjemně. Znepokojivost klaustrofobních obrazů s až úzkostnými zvuky, co za nimi slyšíte, tvoří krásně bezútěšný celek. V posledních letech se čím dál víc hovoří o „sound designu“, tedy jak film působí po zvukové stránce. Díval jsem se na ten film sám, přítelkyně v místnosti vedle pracovala, ale párkrát jí to nedalo a přišla se podívat se slovy: „Co se to tam proboha děje?“ V celém filmu neustále něco chrčí, bortí se, někdo naříká a dáví se, odehrává se tu skutečná „tělesná apokalypsa“. A k tomu všemu si přidejte ještě halucinace v podobě soundtracku dánské experimentální hudebnice Puce Mary (o jejích předchozích deskách píše publicista Pavel Zelinka v magazínu UNI jako o „hlukové katarzi“), který působí spíše jako záznam nějakého industriálního koncertu. Puce Mary je můj nový velký objev, vystupovala u nás už jednou spolu s kapelou Sunn O))), snad přijede brzy zase.

Dobře, o čem ale film krom vší té mistrovsky znázorněné tísně a hrůzy vlastně je? Interpretačních rovin a alegorií nabízí opravdu hodně, nepochybuji, že si progresivní novinářstvo vybere za své téma potraty, dále se nabízí i bytová krize či nedostatečné platové ohodnocení dělnic. Muži jsou tu samozřejmě svině, ženy naštěstí taky. A jejich životy? Jen nekonečně ubíhající horizont smutku.

Dívka s jehlicí, r. Magnus von Horn, 115 min., v kinech od 27. února