Že mladí Britové tráví venku méně času než trestanci ve výkonu trestu, upozornila v Týdeníku Echo Bianca Bellová. Na minimum klesla ochota mnohých rodičů s dětmi podnikat cokoli smysluplného, tedy pro rodiče aspoň stopově náročného – i jízda pražským metrem jednoznačně doloží, že rodiče jsou líní si s dětmi už i povídat a radši je nechají tzv. zabavit mobilem.

V západní Evropě a v USA pobyt dětí venku na slunci a na vzduchu sabotuje ještě jedna věc: rozšířená paranoia, že se dětem bez dozoru dospělého venku něco stane, a to v momentě, kdy vystrčí nožku před práh. To se přitom netýká konkrétně například metropolí v oblastech se zvýšenou kriminalitou nebo míst, kde je reálně vysoký provoz či kde nikdo nikoho nezná, stejně jako předmětem hysterických obav nejsou jen malé děti, dejme tomu v rámci prvního stupně. (Byť kdo dostal coby Husákovo dítě v sedmi letech klíč na krk, nejspíš ví, že i mladší školáci dokážou vyvinout potřebné kompetence, pokud dostanou důvěru.)

Západní státy zároveň vykazují vzrůstající tendenci k ostrakizaci těch rodičů, kteří chtějí poskytnout svým dětem základní autonomii – navzdory duchu doby. Jako před dvěma týdny v americkém státě Georgie. Tam už to došlo prý na kriminál. Matku čtyř dětí u nich doma před jejich očima zatkla policie, odvezla ji v želízkách na stanici a nyní jí hrozí rok vězení, protože nechala jít svého jedenáctiletého syna na procházku. Rodina bydlí na maloměstě asi o čtyřech stech hlavách, na české poměry vlastně na vesnici, nejde o fentanylové San Francisco nebo rušnou křižovatku, v okolí navíc žijí jejich příbuzní. Kluka si všimla sousedka, která zalarmovala policii, což vede k úvaze, zda byla spíš klasickým typem práskající soudružky, anebo jestli je výskyt samostatně se pohybujícího školáka skutečně již roven řekněme bizarnímu meteorologickému jevu, o kterém je třeba neprodleně spravit okolí.

Policii každopádně zavolala, ačkoli ji kluk výslovně ubezpečil, že se mu nic špatného neděje. Přivolaná policistka ho z moci úřední následně zavezla k babičce, matce udělila výchovnou tirádu kvůli „ohrožení dítěte“, což bylo samo o sobě kilometry daleko za hranicemi myslitelných kompetencí. Ale s tím se byrokratická mašinerie nespokojila. Cílem byrokratických opatření bývají byrokratická opatření samotná, přičemž na podstatě věci zase tolik nesejde, jak správně píše ve své nové a velice trudné knize „Stíny v našich duších. Kronika virového šílení“ Stanislav Komárek. Safeismus určuje jako základní podmínku realizace tehdejších hygienisticko-sociopatických manévrů společně s technologií, která je prakticky umožnila. Ovšem technologie by nefungovala bez naší ochoty být vůči státu v pozici dítěte.

Komárek mimochodem také zmiňuje, že dnešní chovatelské příručky doporučují, aby celoživotně zůstávaly doma zavřené i kočky. Pro „hazardující matku“ si příslušníci přijeli ještě jednou, proběhla atrakce s želízky a importem na stanici, kde ji kontaktovala také sociálka. Ta paní velkoryse nabídla stažení obvinění, pokud akceptuje nabízený „safety plan“ (jimi vybraná hlídačka a stažení GPS lokátoru do synova mobilu). Matka trvá na svém právu vychovávat své děti způsobem, který byl zcela běžný po generace do doby asi před pěti minutami, zaplatila kauci a věc předala právníkovi.

A protože absurdity vždy nejpěkněji rozkvetou na pozadí dalších absurdit, to celé se odehrálo v momentě, kdy Biden a Harrisová do Států roky pouštěli stovky tisíc dětí bez dospělého doprovodu, včetně sotva odrostlých batolat. Momentálně se mluví až o třech stech tisících dětských migrantů, které zmizely, tedy se staly obětí otrokářů a pasáků, možná vrahů, nevíme. Můžeme si říct, že je to exces, já v tom naprosto spatřuju symbol doby, ve které se hodná babička („Nanny State“) postupně mění v Ježibabu podpalující pec v Perníkové chaloupce a utírající si mlsnou slinu z pysku.