Ať už oblíbený, či zatracovaný, Miroslav Donutil nespí na vavřínech. Ani při vzpomínkách na mládí, kdy s brněnským Divadlem Na provázku sjezdil Evropu, ani při vyprávění o zlaté kapličce, kde strávil 23 let a odehrál 600 repríz Sluhy dvou pánů. Nedojímá se sám nad sebou ani při rekapitulaci rolí vojáků z povolání. Snaží se na sobě jako herec pracovat, rozvíjet se, střídat úkoly různých žánrů. Jeho touha bavit lidi se nezapře ani při rozhovorech, tento je však poněkud vážnější. Točí se kolem jeho posledního projektu, třídílné thrillerové minisérie z prostředí současné středoevropské politiky Moloch, která je aktuální právě teď; k vidění bude na jaře 2025 na platformě Canal+.

Jste pro svou profesi nadšen stejně, jako když jste se rozhodl, že se stanete hercem?

V posledním ročníku na gymnáziu se musíte nějak rozhodnout, i když nevíte jak. Pomůže vám pětka z francouzštiny. Propadnete, a tak je jasné, že nemůžete ani na novinařinu, ani na inženýra. Ale než zvládnete podzimní maturitu, můžete zkusit zkoušky na JAMU. A tam vám řeknou, že máte talent, což vám do té doby nedocházelo. A pak začnete studovat vysokou uměleckou školu, kde vás sice naučí technické, zpěvní, pohybové a mluvní základy, ovšem o divadle jako takovém vám všechno řekne až praxe. Jenže pak přijdete do takového divadla, jako je Husa na provázku, kde jsou tři režisérští dravci, Peter Scherhaufer, Zdeněk Pospíšil a Eva Tálská, a ti z vás sedřou kůži. A naučí vás všemu. Ano, pořád ještě mě herectví baví.

Proč říkáte dravci? Proč říkáte sedřou kůži?

Protože po nás chtěli absolutní maximum. Museli jsme umět všechno, tančit, stepovat, zpívat, různě mluvit, měnit charaktery, samozřejmě mluvit cizími jazyky. Hrát na hudební nástroje, zpívat, dělat autorské divadlo. To je asi nejdůležitější: autorství. Nechali nás, herce, o rolích přemýšlet, vstupovat do přípravy, diskutovali s námi, mnohdy i v hádce. Ale vždycky jsme dospěli ke konsenzu, a když ne, mluvili jsme o tom spolu dál, až jsme našli shodu. To je pro mě jako herce klíčový prvek, že se můžu autorsky podílet na stavbě role. Ne každý režisér to respektuje a pamatuji dobře, když to ve velkých kamenných divadlech nebývalo zvykem.

Po nedávné smrti Karla Heřmánka vytvořil jeho syn Karel výborný sestřih ze zásadních rolí, z nichž každá byla úplně jiná, s jinou energií, pohybovým i hlasovým nasazením. Je i tohle dědictví Husy na provázku, kde jste už za studií na JAMU oba hostovali?

To byla výjimečná doba. My jsme nechodili do stejného ročníku, ale de facto od prváku do čtvrťáku tvořila tehdy JAMU jeden homogenní útvar osobností. Bylo to čtyřletí, kdy jsme my, začínající herci, spolu trávili veškerý čas. Však taky když slavil Jiří Bartoška sedmdesátiny, svolal nás Bolek Polívka všechny do jedné řady a sedělo nás tam hned dvanáct: Dáša Havlová-Veškrnová, Olda Navrátil, Svatopluk Skopal, Pavel Zedníček, Jiří Bartoška, Karel Heřmánek, Eliška Balzerová, Jana Švandová, Boleslav Polívka, Pavel Rimský, z jiné generace Vašek Neužil, no a já. Pak Bolek zavolal Ivana Trojana, aby si sedl naproti nám, a říká mu: „Dívej! Tak toto všechno je JAMU! A ty jsi jedinej, kdo je tady z DAMU!“ Když jsem ale pak přišel v roce 1990 na popud režiséra Ivana Rajmonta do Prahy do Národního, bylo z toho pozdvižení: říkalo se nám sklepní herci, co prý chtějí dělat v Národním sklepní divadlo.

Tím ovšem začala vaše filmová éra.

Měl jsem štěstí, že hned první nabídka byla do filmu Tankový prapor. Vzápětí přišli Černí baroni, další vojenský film, pak snímek Drahomíry Vihanové Pevnost, kde jsem hrál zas vojáka, a pak Pelíšky Jana Hřebejka, kde jsem důstojníkem z povolání. Už jsem si říkal, že těch vojáků bylo dost, tak jsem šel do televizního pořadu Věšák, kam člověk mohl na věšák zavěsit něco, co už nikdy nepoužije. A já tam nesl vojenskou čepici. Před studiem jsem potkal pana režiséra Karla Kachyňu, se kterým jsem natočil film Fany, a on se ptal, kdy zas budeme spolupracovat. A já na to: „S vámi vždycky, pane režisére!“ A vešel jsem do studia Věšáku a tam jsem oznámil, že už nikdy neobleču uniformu. Když jsem vyšel ven, podával mi pan režisér Kachyňa scénář se slovy: „Hrál byste hlavní roli, poručíka!“ A já jsem mu musel tu roli odmítnout. Musel jsem stát za svým. S Kachyňou, tehdy už starým pánem, jsem pak už nikdy netočil, což mě velmi mrzelo.

Přináší „sklepní herec“ nápady a připomínky do tvorby mladších generací, jako je teď u vás výsostně politický thriller Moloch v česko-slovenské koprodukci?

S týmem Molochu, tedy jeho tří hlavních tvůrců, což jsou scenárista Štefan Titka, režisér Lukáš Hanulák a producent Vratislav Šlajer, nespolupracuji poprvé. Jejich práci dobře znám a můžu se na ně spolehnout. Lukáš režíruje také v Kanadě a je tam úspěšný, Vratislav Šlajer mi ještě jako mladíček nabídl před léty projekt Doktor Martin, a i když jsem tehdy rozhodně nechtěl hrát v seriálech, jeho nabídku jsem přijal. Mám rád lidi, kteří při práci vědí, co a proč dělají. Ve Štefanových scénářích se málokdy stane, že tam najdu něco, co by se mi vyloženě příčilo, jen někdy spolu diskutujeme, on pár mých návrhů na změny v replikách většinou akceptuje. Jsou to lidé, se kterými stojí za to debatovat. Byli se na mě podívat i v Městských divadlech pražských, kde hraju dvě vážné role. Viděli tam mého syna Martina i snachu Sáru – tak vznikl jejich nápad dát nás dohromady při seriálu, který teď vysílá televize Nova, Záhadné případy – z toho mám mimochodem radost. V běžném životě nemáme moc času se vídat, bylo příjemné mít rodinu přítomnou v životě pracovním, jako kolegy.

V Molochu hrajete prezidenta, na kterého je spáchán atentát: je to částečně založeno i na současné realitě?

Jako divák mám rád dobře napsané, dobře obsazené a dobře zahrané thrillery. Když jsem četl scénář Molochu, kde mám možnost hrát postavu českého prezidenta, poprvé, bylo to napínavé – atentát hned v prvním díle mě hodně překvapil. Je to klasický politický thriller nejtěžšího kalibru, se vším všudy. Ovšem už ve chvíli, když jsem dočítal poslední stránku scénáře, se na Slovensku stala tragédie s premiérem Ficem a později v USA atentát na Donalda Trumpa. To, co jsem v Molochu zpočátku vnímal jako fikci, se během čtení scénáře stalo realitou. Někdy film předběhne novinářské zprávy, stává se to: zrovna včera jsem si vzpomněl, jak jsem s Věrou Chytilovou točil film Pasti, pasti, pastičky, ve kterém se střílelo v nemocnici. Mnozí tehdy nazývali Chytilovou pesimistkou a bláznem: později se střelba v nemocnici stala bohužel realitou.

Ani za film Dědictví aneb Kurvahošigutntág, který Věra Chytilová natočila v 1992 a v němž také hrajete, nebyla zrovna chválena.

A že se toho tenkrát strhlo! Věra Chytilová, ta už nebude nikdy točit dobře, říkalo se. Toto je její konec! A pak se z toho stal kultovní snímek, oblíbený teď na Slovensku snad ještě víc než u nás. Věra vždycky přesně věděla, co dělá, a myslím, že každá práce, kterou odvedla, byla geniální. Jsem rád, že jsem měl možnost se s ní spřátelit. Byla náročná, mnoho kolegů s ní vůbec nemohlo točit, ale pro mě to bylo krásné setkání. Její způsob práce mi vyhovoval. Když mi nabízela Pasti, pasti, pastičky, řekla mi: „Ale Mirrrku, je to prrroti chlapům!“ A já na to: „Věro, celej tvůj život je proti chlapům, pojďme do toho!“

Kam se poděje váš vypravěčsko-komediální talent, vaše puzení bavit lidi, když máte hrát vážnou charakterní roli? Třeba v Molochu jako prezident strávíte většinu času v perfektně padnoucím obleku…

Zkušenost už mě naučila. S režisérem Jiřím Svobodou jsme točili film Rašín, kde jsem hrál premiéra Karla Kramáře. To bylo moje první setkání s velikou politickou postavou, velmi důležitou. Jsem rád, že se mi veselá a vážná poloha střídají. Když, jak říkáte, mám puzení vyprávět lidem příběhy, které rozesmávají, jsem ve svém živlu. Ale co nejvíc se snažím přijímat i kvalitní vážné věci – byť si toho někteří recenzenti rádi nevšímají.

Vašich dvou velkých rolí v pražském Divadle ABC si ale všimli. První je americká klasika Arthura Millera Smrt obchodního cestujícího.

Willy Loman, obrovská charakterní postava, se kterou i Karel Höger zápolil a chtěl ji hrát tak moc, že jí dal přednost před Hamletem. A druhou inscenací je Čapkova Bílá nemoc. Když jsem se režiséra Michala Dočekala ptal, zda chce, abych hrál Maršála, nebo Doktora Galéna, řekl, že obojí. To mě trošku zarazilo, ale vyřešilo se to a s inscenací, která je už rok vyprodaná, jsme objeli několik festivalů. Což mě těší. A teď zas přiletěla jedna komediální vlaštovka, s Bolkem Polívkou budeme točit remake jednoho úspěšného francouzského filmu. Tuhle se mě někdo ptal, jak to, že mám z filmu méně nabídek než z televize, ale ono to tak úplně není: třeba právě Moloch jsou za mě vlastně tři plnokrevné celovečerní filmy. Nemyslím si, že by se tenhle typ minisérie dal považovat za seriál, vše se točilo filmovou metodou. A co se týče filmů do kin, ty nabídky nejsou takové, jaké bych chtěl. Ale možná jsem moc zpovykaný: ve svém věku už chci dělat jenom kvalitní věci.

Pamatuji si vás dobře v hlavní charakterní roli ve filmu režiséra Olma Omerzua Atlas ptáků z roku 2021. Tehdy vás kritika chválila jako „neskutečně zkázněného“. Je to práce, zkáznit se?

Ten film mám moc rád, moje postava je pěkný prevít, ale rozhodně si nemyslím, že bych se nějak násilně ukázňoval, byla to zkrátka vážná role, tak jsem jí pod citlivým vedením režiséra dal, co bylo třeba. Pestrých hereckých úkolů v mém věku samozřejmě nepřibývá, začínám se potkávat se scénami v nemocnici. Však jsem taky při natáčení Molochu říkal: „Kluci, já už za chvilku budu hrát jenom na nemocničním lůžku, napojen na dráty! Tak si toho važte, že se ještě pohybuju!“ Je logické, že už nemůžu hrát čiperu, který šplhá do korun stromů, proto jsem vděčný za každou plnokrevnou postavu. Po roli prezidenta mě čeká prodejce automobilů, který nesnáší Německo, prodává jenom škodovky a zjistí, že je Němec.

V Molochu se vede prezidentská debata na téma euro. Zajímá vás to osobně?

Abych pravdu řekl, moc o tom nepřemýšlím, protože vím, že to je ryze politická záležitost. Že se na té věci stejně musí dohodnout politici, i kdyby Donutil stokrát řekl, že euro chce. Ale mám dva syny, kteří mají život před sebou, jeden je herec a druhý má IT firmu, takže v souvislosti s dost hrozivými událostmi, které v současnosti svět řeší, samozřejmě myslím na jejich budoucnost.

V čem přesně?

Mně už ty události na planetě Zemi budou trápit jenom chvilku, ale na jejich generaci je, jak bude vypadat svět. Jejich názory mě utěšují v tom, že bude vypadat dobře. Takových lidí je mezi mladou generací hodně – aspoň já je kolem sebe vidím. Osobně mě velice silně zasáhla válka na Ukrajině, není divu, jsem klasické poválečné dítě. Zažil jsem složitá padesátá léta, zažil jsem šedesátky, celou okupaci včetně normalizace. Tenkrát jsme byli tak bláhoví, že jsme v Brně, kde jsem tehdy bydlel, chodili naproti ruským tankům, křičeli na ně a vysvětlovali jim, ať jedou domů, že tady nemají co dělat. A tam seděli nějací Mongolové, vůbec nám nerozuměli a vůbec nechápali, kde to jsou, kde je to vysadili a co tady mají dělat. Řekli jim totiž jenom: „Tam je nepřítel“, ale oni žádného nepřítele neviděli. A teď Putin posílá stejně netušící lidi na Ukrajinu. Historie se stále opakuje. Rusko je nebezpečná, rozpínavá velmoc a ten jejich velitel chce obnovit Svaz sovětských socialistických republik. To už se mu nepodaří a on to dokonce možná i ví. O to větším nesmyslem ta jeho válka je.

V Molochu se vliv Ruska dotýká všech postav: vás jako staršího prezidenta, Jana Révaie jako českého investigativního novináře středního věku a polské herečky Elizy Rycembelové jako mladičké on-line pátračky…

Eliza je velmi talentovaná, výborná, známá polská herečka, ale já se s ní bohužel nesetkám, logicky, protože ona pátrá on-line a já jsem prezident. Stejně tak mě nepotká natáčení v Kyjevě s jinou, tentokrát ukrajinskou herečkou. Můj příběh na Ukrajinu nevede, ale měl jsem možnost podívat se tam dřív, s Baladou pro banditu.

Hned v roce 1978, kdy film Balada pro banditu vznikl?

Kdepak, až v devadesátých letech, kdy jsme z popudu Českého rozhlasu jeli do Koločavy, odkud Nikola Šuhaj pocházel. Tam jsme film promítali místním, kousek od toho hřbitova, kde je Nikolův hrob. Tehdy byla ještě naživu Anička Štajerová (zemřela v roce 2006 – pozn. red.), dcera Nikoly Šuhaje a Eržiky. Celý svůj život strávila právě v zakarpatském údolí Suchor, dějišti Olbrachtovy knihy. Když jsme promítli ten film, šel jsem paní Aničku doprovodit domů přes řeku a nabídl jí: „Pojďte, paní Aničko, převedu vás přes most.“ A ona řekla jen: „To není potřeba!“ a přes tu říčku skočila. Tam jsem pochopil, že je to opravdu dcera zbojníka.

Co říkáte na to, že Nikola Šuhaj vlastně nebyl žádný zbojník?

Potkali jsme tam už hodně starého bratra Nikoly Šuhaje a ten nám říkal: „Můj bratr utekl z války, měl jenom pušku a zvlhlé náboje. Usídlil se na Polaně, číhal na židovské kupce a občas někoho zastřelil, aby se obohatil. Pak přijel ten váš spisovatel Olbracht, postavil si stan na kopec a zval lidi, aby vyprávěli legendy o zbojnících, dával 10 korun za vyprávění. Čili někteří šli i třikrát! Vyprávěli neskutečný blbosti!“ No a tohle všechno pak Ivan Olbracht napsal do své knihy. Ano, moderní historie odhalila, že bylo všechno jinak. Ovšem Balada pro banditu, kterou napsal Milan Uhne podle dobových novinových článků, byl skvělý film, mnoho lidí ho má rádo. I já ho mám rád, byla to první velká filmová role.

Oba vaši rodiče hráli ochotnické divadlo, kdo vás víc ovlivnil?

Hlavně maminka, ta hrála od dětství v ochotnickém spolku katolických tovaryšů. Její první role byla v Jiráskově Lucerně ta malá holčička, která při příjezdu vítá paní kněžnu. Jenže jak byla maminka malinká, zapomněla jít na jeviště a pan farář ji postrčil a řekl: „Podej kytku!“ Tím pádem ona řekla svou první repliku na jevišti: „Podej kytku!“ Pak se v tom ochotnickém souboru etablovala a tatínkovi se v dospělosti líbila, tak obcházel kolem a říkal, že je taky ochotník. Ale v podstatě byl pouze ochotný získat maminku.

Myslíte na ně často?

Nemůžete přestat myslet na rodiče. Moje maminka byla skvělá máma, otec byl přísný, ale měl jsem ho rád. Vzpomínám si, jak jsem se jednou bavil s hudebníkem Karlem Vágnerem a stěžoval si mu: „Člověče, s tátou se teď pořád hádáme, on má úplně jinej názor na život než já.“ A Karel odpověděl: „Nehádej se. Jednou budeš cítit, jak moc by sis chtěl s tátou popovídat, a on už tady nebude. Dneska, kdyby tady táta, se kterým jsem se taky hádal, byl a přál si, abych ho z Kbel, kde naši bydleli, donesl na zádech na Staromák, tak to udělám.“ A to měl Karel pravdu. Myslím na ně o to víc v posledních letech, protože oni zažili nejprve válku a pak komunismus. A já jsem se sice narodil za komunismu, ale pak přišla demokracie. Bylo to tehdy krásné a plné naděje, že už budeme navždy žít svobodně, v klidu, v prosperitě. Ale úplně tomu tak není. Kvůli ruské blízkosti si tím nikdy nemůžeme být jisti. Přesto jsem rád, že žiju v téhle době. Že mám rodinu a přátele, se kterými mi je dobře. A že můžu dělat povolání, které miluju.