„Chodil jsem se Stewartem Luptonem do školy. Bydleli jsme kousek od sebe, často jsem ho potkával naproti v ulici v prádelně, kde v noci sedával a psal na starém psacím stroji. Bylo ale jedno, co zrovna dělal nebo měl na sobě, protože kdekoli byl, všechno se hned přirozeně točilo kolem něj. Říkal jsem si, že tenhle chlápek bude buď hrozně slavný, nebo se do třiceti zvládne ufetovat,“ vzpomínal na Luptona bývalý spolužák ze školy, kde spolu studovali literaturu. Kapela Jonathan Fire*Eater už neexistovala, psal se rok 2000, jejich zpěvák se vrátil domů k rodičům a začal chodit na vysokou. Chvíli to vypadalo, že se ani jedna z předpovědí nevyplní. Pravděpodobnější se ale čím dál víc stávala ta druhá. Na troskách Jonathan Fire*Eater, už s novým zpěvákem, vznikají začátkem nultých let The Walkmen, jedna z nejzajímavějších rockových skupin posledních pětadvaceti let. A před pár týdny ten „náhradník“, Hamilton Leithauser (letos mu bude sedmačtyřicet), vydal svou novou sólovou desku, kterou by Stewart Lupton téměř jistě nenáviděl.

Díky skvělé knize novinářky Lizzy Goodmanové Meet Me in the Bathroom, která se věnovala obrozené hudební scéně New Yorku kolem přelomu milénia, se o Jonathan Fire*Eater po letech začalo o trochu více mluvit, pořád jde ale o kapelu, kterou skoro nikdo nezná. Nepřečtete si žádné dobové rozhovory, nenajdete jediné video k singlu. V době své „největší slávy“ (trvala pár měsíců) si totiž skupina nepřála žádnou větší publicitu. Její členové se nechtěli bavit s většinou hudebních médií, protože ta v té době psala hlavně o jménech, kterými pohrdali. Stejně tak se odmítali prostituovat na hudební televizi MTV a lákat tím masy fanoušků, o které vlastně ani nestáli. V jednu chvíli dokonce vážně řešili problém, co dělat v případě, kdyby se jejich debutu prodalo přes pět set tisíc (!) kusů, což byl strop, nad který si nepřáli jít. Plán zněl jasně – má jít čistě o hudbu a kapela bude fungovat tím lépe, čím více tajemství se kolem ní vyrojí. Luptonovi bylo dvacet jedna let, když Jonathan Fire*Eater vydali EP Tremble Under Boom Lights a začal humbuk, který nikdo nečekal. S nabídkou na použití jedné jejich písně v reklamě se ozval módní návrhář Calvin Klein (neuspěl), zájem o vydání debutové desky projevila většina velkých vydavatelství. Jedním z nich byla i nově vznikající hudební odnož filmového giganta DreamWorks. Kapele nabídla absolutní tvůrčí svobodu (proto nešli k menšímu vydavatelství, což byla asi chyba) a smlouvu na tři desky, měli si přijít na rovný milion dolarů. Lovci z labelů rychle vycítili, že byť jde o něco, co sami neposlouchají, těžko popřou energii a vzrušení, které skupina během svých prvních koncertů probouzela. Lidi, kteří si ještě pamatovali, jaké to bylo, jít na „nebezpečný“ koncert, přirovnávali vystupování Stewarta Luptona k začátkům The Stooges. Stejně jako kdysi Iggy Pop, i Lupton od prvních vteřin dokázal svých charismatem ovládnout celý klub. Navíc zněli jako v té době nikdo jiný. Slyšet bylo spojení s psychobilly scénou začátku 80. let (The Cramps) i se zvukem těch pár devadesátkových rockových skupin, které se v té době daly poslouchat – radikálního blues prvních desek The Jon Spencer Blues Explosion, Railroad Jerk, The Chrome Cranks nebo třeba Royal Trux či zběsilého gospelu Iana Svenoniuse a jeho The Make-Up.

Vypadalo to, že Jonathan Fire*Eater mají šanci se stát „skutečně velkou kapelou“. Už tehdy ale bylo možné vidět varovné signály – třeba že vydání magazínu Time Out New York s Luptonem na obálce bylo to nejméně prodávané v historii. Byl rok 1997 a všechno přišlo až moc brzy. Být to o tři čtyři roky později, tenhle příběh by se odvíjel úplně jinak. Když v roce 2001 vydali The Strokes svůj debut Is This It a tím odstartovali takřka celou dekádu trvající revival rocku, někdo v rozhovoru s nimi utrousil poznámku, že jejich příběh velmi připomíná to, co před lety každý očekával od Jonathan Fire*Eater. Nikdo nevěděl, o kom je řeč. Svůj debut Wolf Songs for Lambs vydali Jonathan Fire*Eater v roce 1997, předtím ještě stihli předskakovat na koncertech britpopových Blur a Pulp. Kdyby zarputile netrvali na absenci jakéhokoli většího proma, asi by v rozhovorech zmiňovali, že je ovlivnila první kapela Nicka Cavea The Birthday Party a zvuk černošského R&B z labelu Motown. Což je bez ohledu na samotnou kvalitu desky něco, co by v roce 2007 stačilo tak na tři titulky hudebních časopisů během pár měsíců. V roce 1997 z toho bylo pár celkem pozitivních recenzí (které si moc nevěděly rady s tím, kam tuhle partu zařadit), dvanáct tisíc prodaných desek, vyhazov z labelu, rozpad kapely a slušně se rozjíždějící heroinová závislost Stewarta Luptona. Kluk v roztrhané kožené bundě, který vypadl ze stroje času. Takové pocity musel Lupton vzbuzovat, když se koncem 90. let potuloval po ulicích New Yorku a sháněl dávku. Srandu z něj měli i ti dealeři drog. „Hej, Elvisi, mysleli jsme, že seš mrtvej! Chceš bejt mrtvej, Elvisi?“ pokřikovali na něj. O pár let čím dál destruktivnější drogové závislosti později se Lupton pokusil o comeback. Chemie se spoluhráči ale moc nefungovala, naživo působili spíš jako parodie. Vystupování Luptona, který se potácel na pódiu, recitoval svého oblíbeného básníka Byrona a křičel na publikum, ať je zticha, tomu také moc nepřidávalo. To, co kdysi působilo sympaticky rebelujícím způsobem, bylo najednou už jen smutné. V posledních letech před smrtí o něj začalo mít těch pár fanoušků, co občas ještě zavítalo na jeho facebook, strach. Ptal se jich například, jestli taky slyší ty hlasy, co on. Jindy mluvil o rozsáhlém spiknutí, které snad stálo i za neúspěchem jeho projektů. „Hele, je pro mě fakt těžký vidět, jak jsou lidi, s kterýma jsem spal na matracích v jedné místnosti, teďka milionáři,“ říkával předtím, než se pustil do urážek („To, co dělají The Walkmen, bych dokázal napsat ve spánku.“). Na opatrné otázky, jak to teď má s tvrdými drogami a jestli právě ty stojí za tím, že nic nedělá, odpovídal s vyhýbavostí všech závislých: „Jestli mám problémy s drogami? Mám spíš problémy se životem.“ Stewart Lupton zemřel před sedmi lety, bylo mu třiačtyřicet let.

Leithauser se o Luptonovi nikdy veřejně moc nevyjadřoval, myslel si zjevně své. The Walkmen se nakonec také nikdy nestali tak velkou kapelou, jak by si asi zasloužili, jejich status je spíše kultovní (málokteří hudebníci skončí svou kariéru dvěma dost možná nejsilnějšími nahrávkami své kariéry, po kterých se na dlouhé roky odmlčí). Desky Lisbon (2010) a Heaven (2012) jsou ideálním příkladem toho, čím vším může rocková hudba (v době, kdy zajímá čím dál méně mladých lidí) být. Jsou překvapivé především tím, jak potichu na nich kapela zní, možná právě proto jde za zvukovými stěnami i po opakovaných posleších stále objevovat nové vrstvy, kterých jste si zprvu nevšimli. Byla to dlouhá cesta, od chaotických a nervních kytar, co se snažily přeřvat Stewarta Luptona, až po svých předností jasně si vědomé skupiny, která chápe, že nemusí hrát nahlas, aby byla slyšet. This Side of the Island, sólová novinka Hamiltona Leithausera, zní téměř totožně jako The Walkmen. Sólové desky se většinou dělají z opačných důvodů, jejich autoři propadají touze utéct od toho, co je proslavilo, tady to působí, jako kdyby Leithauser nejraději The Walkmen obnovil (přes četné přísliby se do studia stále nevrací), ale chtělo se do toho zatím jen jemu. Nikdy neměl takové charisma jako Lupton, většinu času si vystačil se svým nakřáplým hlasem a ledabylým frázováním, je spíše dobrým zpěvákem a slušným textařem než skvělým frontmanem, silné spoluhráče za sebou prostě potřebuje. Čím více jeho sólovou desku posloucháte (jsem někde za dvacátým přehráním), tím víc slyšíte, že Leithauser dělá přesně to, co se The Walkmen naštěstí nikdy nestalo. Vykrádá sám sebe. Aaron Dessner ze skupiny The National se to v roli producenta pokouší všelijak zastřít: na Ocean Roar uslyšíte saxofon, v dalších písních se dostane na xylofon, a dokonce i lesní roh!

Přesto ty písně ve svém jádru zní, jako kdyby je Leithauser po mnoha letech znenadání našel v šuplíku (pracoval na té desce prý osm let, takže možné je ledacos). A je to krásná deska, nepochopte mě špatně, jen je prostě dělaná příliš na jistotu. To je ale nakonec taky ten důvod, proč si dnes můžeme poslechnout ji namísto té od Stewarta Luptona. Stárneme všichni a možná to, že nám ke spokojenosti stačí méně než dřív, není vždy nutně špatně. To si alespoň říkám, když vidím, že v březnu mé streamovací statistiky drtivě opanovala deska, k níž mám sice pár výhrad, ale zároveň mě její poslech chlácholivě konejší a vrací zpátky v čase. Stačí tohle ke štěstí? Minimálně je to přístup, který se bude při poslechu nových desek starých známých s přibývajícím věkem asi ještě hodit. Co naplat, stárnout a vykrádat sám sebe je pořád lepší než zemřít s myšlenkou, že někdo ukradl vaše dílo.

Hamilton Leithauser: This Side of the Island, Glassnote, 30 min.