Je bulšit ohrožením demokracie, nebo její nadějí?
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Když v roce 2005 vyšel v češtině útlý spis Bullshit od amerického filozofa Harry G. Frankfurta, překladatel převedl titul jako „sračka“. Uplynulo skoro dvacet let a slovo bylo mezitím i počeštěno. František Koukolík, který vydal knihu na stejné téma v roce 2021, již mohl spoléhat na obeznámenost a knihu nazval Bulšit. Sám fakt, že se obrat v češtině tak zabydlel, poukazuje k potřebě uchopit fenomén, který se svou všudypřítomností jeví jako obzvláště dotíravý.
Ostatně Harry G. Frankfurt začíná svou stať poukazem na vzestup bulšitu. Lidé se stále častěji živí slovem, a tudíž někoho o něčem přesvědčují. Sem vstupuje výrazný sklon k „bulšitování“, které nesouvisí s nevzdělaností, to už spíše s převzdělaností, jak ukazuje ve své knize František Koukolík. Přesvědčují o tom akademici při podávání grantů, novináři při psaní komentářů, nakonec i kněz v kostele.
Cenné je rozlišení na bulšit a lež. Bulšit dává najevo okázalou lhostejnost k pravdivosti. Může být pravdivý i nepravdivý. Bulšiter se zajímá především o to, jak sám působí: bude tedy užívat vzletné fráze, vznešená slova, bude se taky často nořit do složitosti. Naopak lež realitu popírá, což lháři dodává důstojnost: lhář se s realitou musel potýkat, bulšiter nikoli. Pro Frankfurta je tedy bulšit spíše na straně umění, lež na straně řemesla.
Autorka Tereza Matějčková se v novém díle svého podcastu zabývá negativním hodnocením bulšitu. Některé aspekty, které Harry Frankfurt žvanění připisuje, nemusejí být vnímány tak kriticky. Bulšit má sklon k experimentátorství. Frankfurt v této souvislosti zmiňuje tlachání v hospodě, kde si lidé „užívají svou nezodpovědnost“. Takoví diskutéři hází na stůl tvrzení, která nemíní argumentačně obhájit. Frankfurt toto hospodské rokování, které se dnes nejspíše přesunulo na sociální sítě a které označuje jako „bullshit session“, považuje za synonymum nepoctivosti. Je však otázka, jestli se i skrze toto bulšitování, tedy zkusmé nahazování tezí, nelze – v konfrontaci s kritikou, ke které může snad i v hospodě nebo na sociálních sítích dojít – dobrat něčeho podstatného nebo se třeba aspoň o něco posunout v poznání.
Nadužívání slova bulšit v sobě nese ještě jedno nebezpečí. Nedoceníme, že v případě žvanění jde o možná odvrácenou, ale zcela jistě nepominutelnou stranu demokracie. Platí-li svoboda slova, má člověk nárok na formulování neexpertních stanovisek, ke kterým se sám podle svých sil dobral. Dokonce by to mělo být považováno za žádoucí, alespoň v případě, že snad zatím ještě žijeme v demokracii, ne v expertokracii.
Kapitoly
I. Proč ten nárůst bulšitu? [začátek až 21:15]
II. Kdo je Harry Frankfurt? [21:15 až 24:15]
III. Schopnost brát sám sebe vážně základem lidství [24:15–38:08]
IV. Bulšit je umění, lež řemeslo [38:08 až konec]
Bibliografie
Harry G. Frankfurt, Sračka, přel. Zdeněk Strnad, Praha: Columbus, 2005.
Harry G. Frankfurt, Taking Ourselves Seriously and Getting It Right, Stanford: Stanford University Press, 2006.
Harry G. Frankfurt, „The Necessity of Love“, in: Alex Voorhoeve (vyd.), Conversations on Ethics, Oxford: Oxford University Press, 2009.
František Koukolík, Bulšit. O žvanění v organizacích, médiích, politice a vědě, Praha: Galén, 2021.
Deborah Solomon, „Fighting Bull: Questions for Harry Frankfurt“, in: The New York Times Magazine, https://www.nytimes.com/2006/10/22/magazine/22wwln_q4.html
Peter Strohschneider, „Věda nesmí vyžadovat oddanost“, in: Týdeník Echo, 29/2024, str. 16–21.