Česko-slovenské mysteriózní drama Úsvit režiséra Matěje Chlupáčka a scenáristy Mira Šifry se utká se světovou konkurencí v boji o hlavní cenu letošního karlovarského festivalu. Dobová kriminálka se odehrává v roce 1937 ve slovenských Tatrách a stála téměř 90 milionů korun. „Nechtěli jsme dělat žádné kompromisy a přáli jsme si divákům přinést opravdu moderní podívanou, která bude i přes dobu, ve které se film odehrává, vyprávět o současných tématech,“ řekl režisér v rozhovoru pro Týdeník Echo.

Jste nejmladším debutujícím režisérem ve střední Evropě. Jak se zpětně ohlížíte za svým prvním filmem Bez doteku (2013) a jak hodnotíte cestu, kterou jste od té doby ušel?

Je to cesta jako každá jiná, když to člověk dělá dlouho a intenzivně. Teď to bude přesně dvanáct let od prvního natáčecího dne filmu Bez doteku a ohromnou výhodou bylo, že jsem začal včas, respektive brzy. Za tu dobu se nám podařilo dostat naši produkci Barletta Productions do bodu, kdy je etablovaná, a můžeme dělat projekty, které opravdu chceme, a můžeme pracovat, s kým chceme. Náskok byl určitě výhodou, kdy jsem neztrácel čas na filmové škole.

Co byste nyní řekl mladému filmaři, který by chtěl také v osmnácti letech natočit celovečerní snímek?

Určitě bych mu to doporučil. Myslím, že by k tomu člověk neměl být moc kritický, i když já sám na film Bez doteku pohlížím dost kriticky a vidím tam mnoho chyb. Ale vlastně bych na tom nic neměnil a jsem strašně rád, že jsem se tehdy rozhodl jít cestou praxe. Takže komukoli, kdo by chtěl v osmnácti letech natočit celovečerák, řeknu, ať jde a namlátí si hubu.

Filmové vzdělání vám nechybí?

Za svůj život jsem viděl víc než 10 000 filmů, takže teorii v rámci nakoukanosti mám. Dodnes se snažím chodit čtyřikrát týdně do kina, stejně tak často koukám na Netflix, HBO nebo Amazon. Snažím se být neustále v obraze. Mnohem víc se naučíte, když jste na place a zbývá hodina do konce směny a dva obrazy k natočení. A vy musíte vymyslet, jak na to, než abyste seděl v lavici a učil se jen teoreticky.

Film Úsvit nebo několik dílů krimiseriálu Zrádci (2020) jste produkoval a režíroval zároveň. Jak oddělujete tyto profese?

Úplně upřímně si myslím, že jsem duší režisér a strašně mě baví režírovat, to je ta skutečná vášeň, proč to dělám. Producentství je takové mé hobby, které dělám z praktických důvodů: mít tu možnost produkovat si vlastní film je mnohem svobodnější než mít cizího producenta z cizí společnosti, která vám v určitém slova smyslu může diktovat, jak váš film má vypadat. Podle mě to ale nejde oddělit, obě funkce tvoří jakousi synergii. Když režíruji, tak jsem režisér, ale někde vzadu v hlavě se stále skrývá ten producent. Kromě toho neprodukuji filmy a seriály sám, ale Barlettu máme společně s Majou Hamplovou (castingová režisérka a producentka – pozn. red.) a toho producentského parťáka mám na place vždycky. Ono to svádí myslet si, že když je režisér a producent v jednom, tak se z něho může stát nezřízený bohém, který dělá cokoli a utrácí peníze, jak se mu zlíbí, protože to jsou jeho peníze a nemá žádnou stopku. Ale toho producentského tlaku se nikdy nezbavíte.

Společně s Majou Hamplovou vedete úspěšnou produkci Barletta Productions. Kriminální minisérii Zrádci jste režíroval společně s Viktorem Taušem a nejnovější dobový seriál To se vysvětlí, soudruzi! režírujete s Michalem Samirem. Jste týmový hráč...

Práce v tandemu mi přijde nesmírně obohacující. Takto funguji s Michalem Samirem (režisér a scenárista minisérie Iveta nebo filmu Hany – pozn. red.) už od svého debutu Bez doteku v rámci kreativy na našich společných projektech. U seriálu Zrádci mi bylo od začátku jasné, že tamní svět a postavy definoval Viktor Tauš a já jsem se pouze snažil na jeho režijní styl navázat. Důležité je určit si, kde začínají a končí vaše pravomoci. To je případ filmu Bez doteku, kde jsem si nebyl jistý v komunikaci s herci. Proto jsem oslovil Michala Samira, který studoval Drama Centre v Londýně pod Jamesem Kempem a vedl Michaela Fassbendera nebo Toma Hardyho. Poprosil jsem ho, aby byl se mnou na place a pomáhal mi komunikovat s herci. To stejné ale měl Michal na svém filmovém debutu Hany, kde si byl absolutně jistý herci, ale nebyl si tak jistý technickou stránkou věci. Kvůli tomu jsem tam byl já a pomohl mu zhmotnit sen a udělat film na jeden záběr. To samé mám se scenáristou Mirem Šifrou, který je přítomný na každém natáčecím dnu jeho textů. S Majou Hamplovou je ale ta spolupráce nejintenzivnější, protože jsme spolu udělali za posledních pár let většinu projektů. Mít toho správného spoluhráče je nesmírně důležité, protože jinak nemáte žádnou reflexi.

Jak jste se dal dohromady se scenáristou a držitelem Českého lva Mirem Šifrou?

Já jsem Mira Šifru znal už před Zrádci, jelikož jsem shodou okolností režíroval druhý štáb na filmu Rudý kapitán (2016), což byl projekt Viktora Tauše a Michala Kollára. Miro napsal scénář a ten text se mi strašně líbil. Spolupráce s Viktorem Taušem pokračovala na krimisérii Zrádci, kde jsme s Mirem definitivně usoudili, že si skvěle rozumíme. Dnes je Miro vedoucím developmentu v Barlettě a nedělá jenom svoje věci, ale také texty cizích scenáristů. Působí jako dramaturg nebo výběrčí, jehož rukama projde většina projektů ještě předtím, než je prezentuje mně a Maje. Miro nám představil námět filmu Úsvit krátce po Zrádcích, když jsme se rozhodli udělat něco společně. V rámci svých mnohaměsíčních, možná mnohaletých rešerší, jimiž je proslulý, narazil na lékařskou knihu profesora Hájka z třicátých let. Tam našel jeden případ, na kterém se rozhodl postavit film Úsvit. Film vypráví příběh o nedostudované a těhotné lékařce Heleně, která přichází do města Svit pod Tatrami, které staví její muž Alois podle vzoru baťovských měst té doby. Uprostřed tamní fabriky dojde k tajemnému nálezu, kvůli čemuž Helena začne pochybovat o svém vlastním těhotenství a také o svém vlastním místě ve společnosti. Nález způsobí rozkol celé komunity a hlavně jejího manželství.

Jak dlouho film vznikal od prvního nápadu?

Od prvotní myšlenky do dokončení filmu uběhly tři roky – byli jsme docela rychlí. Opravdovou výhodou byla kvalita scénáře Mira Šifry, který se všem fondům a televizím ohromně líbil. Úsvit jsme natočili bez jakýchkoli kompromisů, protože ten film by se jinak sesypal. Vznikal primárně v šestici lidí: já, Maja Hamplová, kameraman Martin Douba, herečka Eliška Křenková, scenárista Miro Šifra a architekt Henrich Boráros jsme ten film spolutvořili a každý se mohl vyjádřit k čemukoli. Například Eliška Křenková do toho filmu byla zainteresovaná víc, než se normálně na herečku sluší. Už od začátku byla takovým dramaturgickým hlasem. Vzala si tu postavu za svou, pracovala na tom od začátku a já osobně ještě nezažil herce, který by takto intenzivně pracoval na roli. Eliška se vyjadřovala velmi intenzivně ke scénáři, střihu i ke kostýmům. Ten film žil s ní a naopak. Její postava Heleny díky tomu dostala nesmírně důležitou trojrozměrnost a troufám si tvrdit, že za mnoho a mnoho let v českém filmu nebyla takto komplexní ženská postava.

Trailer k filmu Úsvit mi v lecčem připomněl Co pro vás znamená, že Úsvit bude bojovat o Křišťálový glóbus na karlovarském festivalu? horor Slunovrat od režiséra Ariho Astera...

Nejste první, kdo mi to říká. Už jsem se setkal s tvrzením, že je to pokus o „českého Ariho Astera“. To mě pobavilo, jelikož mám hrozně rád Ariho Astera, ale během natáčení jsem si na něj nevzpomněl ani jednou. Ten film je velmi stylizovaný, pracuje s vnitřním světem postav a může mít k poetice Slunovratu blízko. Také si myslím, že tam byla inspirace filmem Nouzový východ (2008) s Leonardem DiCapriem a Kate Winsletovou v rámci dynamiky vztahu mezi hlavními hrdiny. Hodně jsem se pustil do sledování baťovských reklam, které tehdy točil Elmar Klos s Alexanderem Hackenschmiedem přímo pro Baťu. To je něco, co velmi reflektovalo vyprávěcí styl filmu. Hackenschmied poté, co odešel z Československa do Ameriky, se stal uznávanou a slavnou ikonou amerického filmu. Inspiroval mě také nejnovější film Lászlóa Nemese Soumrak (2018), strašně blízko mi je Paul Thomas Anderson, ale v rámci Úsvitu i Karol Plicka.

Co pro vás znamená, že Úsvit bude bojovat o Křišťálový glóbus na karlovarském festivalu?

Mám především radost z toho, že tam byl Úsvit přijat společně s Citlivým člověkem, protože jde o naprosto odlišné filmy. Těší mě, že do Varů přichází společně s námi a Tomášem Kleinem nová generace mladých tvůrců. Pro mě osobně MFF Karlovy Vary znamenají hodně, jezdím tam od roku 2008. Začal jsem jako batůžkář a koukal jsem na pět šest filmů denně. Potom jsem tam jezdil jako kluk, který psával recenze na filmy, a pak tam můj debut Bez doteku uváděl Karel Och (umělecký ředitel MFF Karlovy Vary – pozn. red.) v retrospektivách českých filmů. To už jsem tam začal jezdit jako filmový profesionál a nakonec jsme se s filmem Polednice (2016) dostali do soutěže Na východ od západu, která se teď nazývá Proxima. Postupně jsme procházeli Vary a já si vždycky říkal, že by bylo hezké skončit v hlavní soutěži. Tím by se ta cesta skrze Vary uzavřela...

Na čem teď pracujete?

V současnosti natáčíme dobový komediálně-detektivní sci-fi seriál o ústavu paranormálních jevů To se vysvětlí, soudruzi!, který režíruji s Michalem Samirem. Je to takový návrat ke koprodukcím ze 70. a 80. let, kdy vznikaly seriály, jako jsou Návštěvníci (1983) nebo Arabela (1980), jelikož jde o spolupráci České televize s německou ZDF. Velmi nadneseně bych to popsal tak, že Taika Waititi přijel v 80. letech režírovat do Československa komedii o skupině loserů v ústavu paranormálních jevů, kteří vyšetřují něco, co zdánlivě nemá vysvětlení. Kromě toho budeme v listopadu natáčet historický seriál z 19. století Dcera národa pro Canal+ o Zdeňce Havlíčkové. Dcera Karla Havlíčka Borovského měla neuvěřitelný životní příběh a seriál bude takovou drzou romantickou komedií o demytizaci národního obrození. A jako další chystáme na příští rok animovaný film Život k sežrání podle stejnojmenné francouzské knihy a také závěr série Iveta, již třetí řadu společně s třídílnou dukumentární minisérií o Ivetě Bartošové Málo mě znáš s režisérem Tomášem Kleinem.