Velikým rétorem Kamala Harrisová není. Její veřejná vystoupení jsou dokonce tak úžasně špatná, že se na sítích stala samostatnou lingvisticko-humoristickou kategorií. Občas ale i Harrisová promluví zcela jasně. Například o jejím názoru na rovnost výsledku („equity of outcome“) nelze mít pochyb.

Před pár dny někdo na sociální síti X oprášil viceprezidentčin výrok z podzimu 2020, a sice že „spravedlivé zacházení znamená, že všichni skončíme na stejném místě“. Rovnost výsledku totiž neznamená rovnost podmínek, tedy uspořádání startovní čáry pro různé lidi tak, aby dopředu vykročili se srovnatelnou zátěží. Rovnost výsledku znamená zvýhodňování a odměňování na základě politiky identit – a znevýhodňování a trestání těch, kteří nepatří do uměle upřednostněné skupiny.

Strašlivě trapné jsou záběry k smrti vyděšené příslušnice, jak se krčí za Trumpem, kterého má v popisu (prvotřídně placené) práce chránit. Její odvážnější kolegyně sice měla snahu ho zakrýt vlastním tělem, jenže to nebylo nic platné. Na mohutného Trumpa jí chybělo dvacet centimetrů. Je malá. Výškovým zubem ovšem vzniklo pár atraktivních snímků, které ocenili přítomní fotografové, málem odstřelený Trump již asi méně. Na jiných záběrech tytéž ženy v uniformě nekoordinovaně pobíhají kolem auta se zraněným, jedna šátrá po pouzdru na zbraň, nervózně čistí brýle. Jedna příslušnice je navíc obézní, což by v elitním útvaru snad opravdu být nemělo, ledaže se k diverzitě nově počítá i povinná pestrost váhová. Našly by se agentky, které by při atentátu obstály kompetentně? Možná ano. Ale na pódiu nebyly. Navíc zůstává otázka potřebných fyzických proporcí. Trumpa od atentátu už doprovázejí jen hromotluci.

Diverzitu vehementně prosazovala mezitím již odstoupivší šéfka Tajné služby USA Kimberly Cheatleová. Chtěla především zvýšit zastoupení žen v organizaci do roku 2030 na třicet procent. Proč zrovna na 30, ne na 38 nebo třeba na 27, není zcela jasné, nejspíš proto, aby se to dobře pamatovalo. Korporátní média – místo aby řešila, proč špatné ženy vzaly místo dobrým mužům – se sesypala na údajně mizogynní kritiky toho, co přítomné dámy předvedly. Pro mě je mizogynní požadavek, aby žena bránila vlastním tělem muže.

Jestli je cílem dostat do nějaké organizace víc určitých lidí (nebo jen víc lidí), musíte snížit laťku. Týká se to tajné služby i vysokých škol. Třeba v elitním oddílu americké armády Navy Seals není dodnes jediná žena, protože mají tak tvrdá kritéria, že to zatím všechny adeptky vzdaly. Za ochotu zůstat nejlepší se ovšem organizace na svých stránkách poníženě omlouvá.

I Kimberly Cheatleová získala své místo kvůli diverzitě. Před svým odstoupením mlžila a vytáčela se podle skriptu, který jí zřejmě půjčil Vít Rakušan. I Američané „udělali všechno, co mohli“. Zaznamenala jsem ale jednu věc, kterou by Rakušana coby muže zřejmě nenapadlo použít, aspoň tedy doufám. Když se totiž Cheatleové ptali, proč na jistou střechu neposlali vlastního snajpra ke kontrole situace, sdělila, že střecha byla moc šikmá. Ostřelovač by po ní mohl sklouznout. Takhle neuvažuje boss tajné služby, ale chorobně úzkostná mamina s helikoptérovým syndromem.

„Mamizování“ veřejných funkcí je reálné, viz americké univerzitní prostředí, kde feministické pedagožky často bez vlastních rodin jaksi ventilují svůj nevybouřený mateřský pud na studenty, kterým se stávají částečně pečující maminkou, částečně požírající ježibabou z Perníkové chaloupky. Mamizace se ale neomezuje jen na akademičky. Herečka Drew Barrymoreová tuhle dojemně vyznala lásku viceprezidentce s tím, že jí pro sebe říká Mamala. Jedno oko v publiku nezůstalo suché, včetně pohnutých očí Mamaliných.

Povinná DEI a ideologie rovnosti výsledku jede ve velkém i v byznysech. Například United Airlines chce v příštích letech vytrénovat pět tisíc nových pilotů s tím, že aspoň polovina z nich musí být ženy nebo etnické minority. Je zřejmé, že budou muset radikálně snížit požadavky na piloty. Diverzity musí být dosaženo, i kdyby měla letadla z nebe padat.