Alan Sparhawk (55) tvoří jednu polovinu kapely Low, v devadesátých letech uměl málokdo být tak nenuceně tragický jako oni. Smutek v hudbě je samozřejmě vážná věc, některému budete věřit, jiný nám bude připadat neautentický, na sílu, na povel se nikomu nic dělat nechce, ani být melancholický. Low tuhle disciplínu zvládali, necítili jsme z nich, že si ze smutnění udělali živnost (jako se to časem stalo třeba Tindersticks), naopak, neustále se snažili posouvat ve svém výrazu dopředu. Najdeme opravdu jen málo kapel, které své možná vůbec nejlepší desky nahrají až na sklonku kariéry. Double Negative (2018) a Hey What (2021) byla jejich dvanáctá a třináctá deska, tehdy jsme ještě netušili, že budou i poslední.

Mimi Parker, druhá polovina Low a Alanova manželka, zemřela po krátké vážné nemoci v roce 2022. Jen několik měsíců předtím jsem je viděl naživo na Primaveře v Barceloně, hráli v Auditoriu, což je jediný vnitřní prostor, který na festivalu je, nedostane se tedy na každého, musíte do fronty a doufat. Čekali jsme v ní tehdy asi hodinu a půl a byl to nejsmysluplnější čas, který jsem kdy v životě ve frontě strávil. Auditorium je budova se zvláštně seřízlou střechou a koncertní zvuk v ní je snad jeden z nejlepších v Evropě. Low tehdy zahráli právě desku Hey What, od začátku do konce. Byl to snový, snad až rozumu vzpírající se zážitek. Zněli jako kapela šesti lidí, tak byl jejich zvuk plný a pohlcující. Vztah Alana s Mimi byl možná právě takový, byla v něm jakási nerozdělitelná síla, ohromná energie… lásky?

Když teď Alan Sparhawk dává rozhovory k propagaci své sólové desky White Roses, My God, občas se při vzpomínkách na Mimi rozpláče (byli spolu 35 let). Ale jsou to taky jediné chvíle, kdy je jeho smutek nějak hmatatelný, při poslechu desky se vám ničeho takového rozhodně nedostane. Je až směšné pozorovat ta nenaplněná očekávání. Zarputilí fanoušci byli přece jen zvyklí na určité standardy, byť se jejich oblíbená kapela vyvíjela, experimentovala, překvapovala sama sebe, stejně nakonec získali pocit, že jsou nějaké jistoty, které se s písněmi Low nesou, a že na ty jistoty mají po společných letech i právo. Deska White Roses, My God nezní jako nic, co kdy Low dělali. Nervní elektronika a těžké beaty připomínají spíš kapelu The Flaming Lips nebo letošní desku Kim Gordonové ze Sonic Youth. Zrovna ta je ale používá z prozaičtějších důvodů, podobných těm, kterak kdysi fungovala kapela Low: potřeba neustrnout na místě, nezůstat ve své bezpečné zóně. Sparhawkovi teď ale nejde v první řadě o nějaké experimenty, chce se za tu hudbu schovat.

A používá k tomu i autotune, modulátor hlasu, který je snad nejvíce proklínaným hudebním vynálezem poslední dekády. Už v roce 2008 se na své desce 808s & Heartbreak americký raper Kanye West pokoušel vyrovnat se smrtí své matky a špatným rozchodem právě pomocí tohohle robotického efektu. Efekt autotune dostal název podle stejnojmenného programu z roku 1996. Ten byl tehdy vytvořen za účelem měnit výšky tónů, které tu a tam zpěvákům „uklouzly“, a tak jim zjednodušit život, nakonec se ale všechno obrátilo, jak to tak bývá, proti prvotnímu smyslu téhle pomůcky. Není používána jako drobná výpomoc, naopak naprosto nahrazuje „obyčejný“ zpěv, nepotřebujete talent, nemusíte mít andělský hlas ani vyzpívávat nějaké výšky, s autotunem jsou zpěváky všichni a všichni znějí chladně, strojově, jako nějaký robot, kterému řekli Buď smutný, ale on ještě přesně neví, co to znamená.

Je ale nesmysl mu vyčítat, že nechce zpívat svým hlasem. Ten má spojený s Mimi a Low. Alan Sparhawk svůj nový hlas teprve hledá, nechce se vracet do minulosti, ta je pro něj stále čerstvá a bolestivá. Existují různé způsoby, jak se vyrovnat s nemožností o něčem mluvit. Alan Sparhawk jeden z nich našel. A nahrál s ním naštvanou, radikální a zběsilou desku, ve které není pro smutek místo. Přejme mu to. A že nezní tak, jak bychom snad chtěli? Že to nezní vůbec jako Low? Ale no tak.

Alan Sparhawk: White Roses, My God, Sub Pop, 35 min.