Intelektuální kultura mých mladických, nezralých let se nesla v duchu vzdorovitého skepticismu – a to k veskrze všemu konvenčnímu, nekriticky masově přijímanému, nedejbože tradicionálnímu. Panovala zde jistá móda neustálého zpochybňování, jakož i soutěživost v tom, kdo dokáže najít další přehlížený příklad nějakého zvyku, který lidé následují s otrockou neuvážeností a bez patřičně kritické reflexe. Byly to časy poněkud bláhového velikášství.

Vzpomínám si na oslavu dvacátých narozenin jednoho ze spolužáků, na níž můj přítel dával na odiv své okázalé opovržení arbitrárností oslavy kulatin a poučoval zúčastněné, že není ani zdaleka nic speciálního na násobcích deseti, že ostatně sama dominance desítkové soustavy v lidském společenství je pouhým dílem náhody, která pramení z primitivní skutečnosti, že důsledkem evolučního procesu se nám dostalo deset prstů, což je navíc údajně velice nešťastné, poněvadž pokud bychom měli prstů osm, počítali a uvažovali bychom pravděpodobně v soustavě dvojkové, tedy ve fundamentálním jazyce počítačů, které bychom díky tomu také mnohem dříve vynalezli, čímž by se výrazně uspíšil všeobecný pokrok. Ach, kolik lidských osudů bylo zmařeno následkem hloupé konvence! – tím končila minipřednáška, které jsme pobaveně přitakali, přičemž nikdo z nás tehdy nedokázal ocenit zjevnou ironii, a tedy že to byla právě ta stejná arbitrární konvence, která umožnila, abychom se vůbec sešli, a že je to popravdě celé vlastně hezké a všichni jsme ve skrytu duše rádi, že tomu tak je.

Cílem kritiky byl také „tradičně“ příchod nového roku (nač slavit výměnu kalendáře?!) – ten byl doprovázen především haněním předsevzetí a pošetilé stádnosti, s níž se množství lidí po Silvestru přihlašuje do posiloven a jazykových kurzů a s nově nalezeným odhodláním se zaříká, že napraví své cesty, aby již zkraje února na tom byli úplně stejně jako předtím. Zde se musím přiznat, že se v mnohém také řadím mezi takové nezdárníky, již ve svých aspiracích často selhávají, ovšem ztratil jsem již svou tehdejší přezíravost a cítím se být spokojenou součástí toho stáda, když pravidelně první týden v lednu trávím tím, že promýšlím a plánuji nové závazky a cíle. Ono se to třeba zase nepovede, ale i tak stojí za to doufat a znovu se pokoušet; a zdá se, že na přelomu roku to platí dvojnásob – ten čas totiž skutečně v něčem speciální je.

Psychologická literatura někdy hovoří o tzv. efektu nových začátků, kdy lidé reportují větší motivaci s příchodem symbolicky významných časových milníků, ať už to jsou výročí, narozeniny, či právě příchod nového roku. Náš mentální aparát si totiž nezaznamenává příběh života kontinuálně, ale přirozeně jej segmentuje do narativních kapitol, které mají vlastní začátek i konec. A je cosi zdravého a očistného v opakování cyklu, kdy se skládají účty za jedno období, kapitola se pomyslně uzavírá se smířením a vykračuje se pak jaksi „nanovo“ do té následující. Aby tento mechanismus mohl smysluplně fungovat, nesmí být ale trvání periody příliš dlouhé – jinak se dluh selhání a nedodělků začne vrstvit a působit jako koule u nohy. Zároveň nesmí být ani příliš krátké, neboť je-li restart k dispozici každou chvíli, znehodnotí se a stává pouze omluvou pro opakované odkládání. V životě jsou samozřejmě různé časové jednotky do sebe vnořené a každá se hodí jinak na různý typ cíle, ovšem jde-li o rozhodování o věcech zásadnějších, zdá se být míra „jeden rok“ poměrně dobrým kandidátem na délku trvání.

Navíc začneme-li s nástupem roku kalendářního, přichází aspirativní vzpruha v čase, kdy se uprostřed zimy docela hodí – světlo se sice již navrací, ale moc ho stále není a orientace do budoucna pomáhá i ve vyhlížení příchodu jara a snazšímu překlenutí období, jež má jinak sklon k pochmurnosti (vzpomeňme, že třetí lednové pondělí je označováno za nejvíce depresivní den v roce). Možná je však na novoročním začátku nejcennější něco prostšího než psychologie motivace, a tedy že je to věc, kterou ještě stále široce sdílíme. V době, kdy se naše životy individualizují a společný repertoár zvyků a symbolů se ztenčuje, je přelom roku jednou z posledních samozřejmostí, na nichž se ještě shodneme napříč vzájemnými rozdíly.

To je ostatně největší omyl, který bych svému mladšímu já vytknul: někdy může být hodnota konvencí ukryta pouze v tom, že jsou sdílené, a člověk by si měl dávat pozor, než je začne bláhově dekonstruovat. Podobné rituály a zvyky totiž pomáhají mimo jiné i s udržováním společného referenčního rámce sdílené zkušenosti, bez něhož je méně snadné se k sobě vzájemně vztahovat a v důsledku toho si i porozumět. Zdá se také, že když jednou ztratí svůj status samozřejmosti, je nesmírně těžké je vrátit zpátky anebo vytvořit znovu. Snad je příliš dramatické tvrdit, že Silvestr a novoroční předsevzetí představují jeden z mála společných rituálů, jež alespoň nějak orientují zkušenost a dávají životu směr – ovšem co jiného nás napadne, když se zamyslíme? Tak jako tak: zdar novým začátkům zkraje kalendáře!