Nedávno jsem si našel novou zábavu, a to chodit na dostihy, sázet na koně a pokoušet se tomu všemu přijít na kloub. A protože jsem pořád laik, pozval jsem si do debaty samé odborníky. Ostatně, po úchvatném závodu na letošní Velké pardubické nastává ideální čas pro to, abyste tomuto krásnému sportu bezmezně propadli jako já. Kdoví, třeba se uvidíme v Chuchli na jednom ze zbývajících dostihů sezony, 103. Ceně prezidenta republiky (27. října) nebo na 8. Pražském zimním favoritovi (9. listopadu). Určitě tam budou moji hosté, kteří přijali pozvání do tohoto Salonu Echa: chovatelé dostihových koní Ladislav Nagy a Jan Červenka, novinář a dostihový odborník Martin Cáp, bývalá žokejka Barbora Málková a trenérka dostihových koní Vendula Korečková.

Stáhnout MP3

„Dostihy nikdy nebudou masová záležitost, přesto si myslím, že se o nich strašně málo píše. Když jsem si nedávno velmi orientačně procházel média, s úděsem jsem zjistil, že většina článků o dostizích je negativní. Typicky když jde o případy nějakého špatného zacházení nebo o ošklivá zranění na dostizích,“ prohlásil jste, pane Nagy, před lety. Je to tak stále?

Nagy: Bohužel jo. Když se stane nějaký úraz, tak se o dostizích píše, protože média chtějí senzaci, chtějí nějakou dramatickou zprávu, ale to, že je někde krásný výkon, že český kůň něco vyhraje v zahraničí, že na nějaký dostih přijdou tisíce lidí a že to má velkou úroveň, tak o tom se nepíše.

A v zahraničí je to jinak?

Nagy: V těch zemích, které sleduji, hlavně ve Francii a v Anglii, se normálně o dostizích píše jako o každém jiném sportu. Noviny mají stálou rubriku, jsou v ní rozhovory s trenéry, s žokejovými hvězdami. Richard Wood, žokej, který závodil párkrát i v Pardubicích, byl dokonce pozván do britské obdoby StarDance. Na dostihy u nás chodí docela dost lidí, masová zábava to ale pořád úplně není. Dřív to bývalo určitě rozšířenější, bylo víc závodů, v každém kraji bylo nějaké malé závodiště.

Pokud si dobře vzpomínám, tak pan Červenka psal kdysi o dostizích do deníku Telegraf. Jako dítě jsem si Telegraf půjčoval od prarodičů, byla tam, myslím, v té době, což je polovina devadesátých let, dostihová rubrika.

Červenka: To jste mě úplně zaskočil, protože to už jsou opravdu vzpomínky na mé mládí. Díky Telegrafu jsem se seznámil s Petrem Gutem, taky dostihovým novinářem, a pod hlavičkou Telegrafu skutečně běžela asi dva tři roky dostihová rubrika, jedna stránka jednou týdně. Mám je doma schované a potěšilo mě, když si je tady Martin Cáp nedávno půjčil a čerpal z nich do své knihy. Nicméně třeba v Irsku vychází specializovaný dostihový časopis. A ten má 150 stránek. A návštěvy na velkých mítincích tam jsou pro nás nepředstavitelné.

A myslíte si, že existuje nějaká možnost, co s tím dělat, aby ten sport byl mediálně protežovaný, aby na něj chodilo víc lidí? Protože třeba to, jak jsem se k tomu dostal já, je víceméně náhoda. Připadá mi navíc, že většinou tomu lidé propadnou už v útlém věku.

Korečková: Myslím, že se dá zařídit, aby to lidé sledovali i v pozdějším věku. Jak jste se k tomu dostal vy?

Už jsem se nudil v životě a říkal jsem si, že si musím najít nějakého nového koníčka.

Korečková: Já mám teď ve stáji spoustu nových majitelů, kteří s tím začali třeba rok či dva zpátky. Často jsou to mladí lidé, které bavilo na dostihy chodit, sázet a sledovat to, tak se nakonec rozhodli, že si koupí svého dostihového koně. Takže si myslím, že to jde i takhle v tom pozdějším věku. Nějaká sympatie ke koním tam samozřejmě musí být, ale myslím si, že dostihy lze začít sledovat kdykoli.

Říká se, že dostihové prostředí není pro ženy úplně přátelské, že je možná lepší narodit se jako muž, když chce člověk závodit. Mají to ženy opravdu o tolik těžší, když už se do toho vrhnou?

Korečková: No, nevím. Báro, co myslíš?

Málková: Podle mě to holky určitě mají těžší. Dělala jsem překážkové skoky a teď s odstupem času a po všech možných zraněních, co jsem měla, uznávám, že je to chlapský sport.

Pokud jde o ta zranění, četl jsem váš příběh na webu Bez frází a úplně mě z toho rozbolelo tělo.

Málková: A to si myslím, že jsem pořád ten lepší kousek. Ale ještě zpátky k těm rozdílům. Ono je taky znát, že i když kluci mají koně rádi stejně jako my holky, bereme je úplně jinak, víc citově, možná se o koně víc bojíme. Na druhou stranu si říkám, že spousta koní s kluky tolik neutíká, protože koně mají rádi to, když se jim dá trošku prostor, což právě ti kluci koním mnohdy nedopřejí. Nám holkám nic jiného někdy nezbude než to nechat na nich. Mnoho koní má tohle rádo. Každopádně celý dostihový sport tady u nás v Česku je hlavně o holkách, o malých holkách, které kolem koní lítají, které s nimi jsou sedm dní v týdnu. Ony sice bývají trochu zapomenuté, ale bez nich by ten sport vůbec nebyl. Až na výjimky se tyhle holky do samotných dostihů ani nedostanou. Vy jste mi před natáčením zakázal říkat, že jsem takový polochlap, ale...

A je to tady.

Málková: Když jsem ještě jezdila dostihy, tak se mi mockrát stalo, že mi malé holky říkaly: Já bych chtěla být jako ty. Já říkám, ježíš, jenom hlavně to ne. Já jsem bezmozek, vždycky jsem si říkala, že se nebojím, že nemám žádný pud sebezáchovy a jdu do toho. Já jsem chtěla hrozně jezdit, být slavná... Když se mi pak stal můj největší úraz (Barbora Málková tehdy podstoupila tříhodinovou operaci – pozn. red.), tak jsem slavná byla, paradoxně nejvíc v době, kdy jsem vlastně nic nedokázala, jenom jsem tam toho koně dovedla, nachystala ho.

Možná to je hloupá poznámka, ale mně připadá, že zrovna běh přes překážky je trochu divočejší závod. Říkáte, že se bojíte o koně, přesto jste si vybrala překážky.

Málková: Já tomu vůbec nerozumím, když se na to zpětně koukám (smích).

Já mám nejradši, když se závodí bez překážek, koně běží pěkně dokola a já se o ně aspoň tolik nebojím.

Málková: Mě ty roviny moc nebavily.

Korečková: Ono to nutně není tak, že roviny jsou bezpečnější. Jedete tam zas daleko větší rychlostí. Na těch skocích je nějaká pravděpodobnost, že kůň spadne, a tak si to nějak hlídají, sichrují. Zatímco v té rovině, když jsou pády, tak jsou daleko horší, protože je to nečekané. Najednou pod vámi zmizí těch 500 kg živé váhy. Neuděláte nic, letíte jako hadrový panáček, bez jakékoli kontroly. Na skocích se pád dá ani ne tak ovlivnit, to určitě ne, ale víc předvídat.

Když se tedy jezdec rozhodne, co chce jezdit, je to tak i s koňmi? Nebo je to tak, že některý třeba absolutně nemůže jezdit závody přes překážky? Pozná se to hned, nebo se s tím dá nějak pracovat?

Korečková: Tak asi se to pozná, ale je to taky o přístupu toho člověka. Musíme koni naslouchat. Jsou koně, kteří se prostě báli. Taky jsem takové jezdila. Samozřejmě, oni to pro nás většinou udělají, protože jim to poručíme a nějak je na to připravíme, ale pak je to podle mě na tom člověku, aby se rozhodl, jestli je to tak správně. Je to teda samozřejmě o trenérech, o majitelích, o celém tom týmu, ale ne každý kůň se narodil pro skákání.

Je hlavním důvodem pádů na Taxisově příkopu to, že koně nemají možnost pořádně si ten skok předtím vyzkoušet? Četl jsem, že bývá zvykem absolvovat jen dva až tři starty za rok a do té Velké pardubické se maximálně šetřit.

Cáp: Velká pardubická je strašně specifická záležitost. A dokonce bych řekl, že když se bavíme o rovinových a překážkových dostizích jako o různých disciplínách, tak ta Velká pardubická je možná ještě samostatná disciplína. Koně, kteří tam startují, jsou v podstatě specialisté, kteří opravdu mají ten jeden vrchol v roce, což třeba v Anglii je jiné. Tam koně běhají třeba Zlatý pohár nebo třeba Velkou národní, taky se na to připravují dlouhodobě, ale po cestě ještě absolvují nějaké další vrcholy, sezona je pestřejší. U nás v podstatě ti krosaři směřující do Velké pardubické mají čtyři kvalifikace, každý absolvuje jednu, možná dvě, ale pořád je to jen přípravný dostih. A pak teprve přijde ta Velká pardubická, je to buď, anebo. Když se to nepovede, tak se zas rok čeká. A o tom může Bára, myslím, vyprávět velmi zasvěceně, je to o tom, tomu koni ty Pardubice představit a musí si tam zvyknout. Trenéři jako Josef Váňa nebo v minulosti František Holčák, Čestmír Olehla si prostě vytipovali mladého koně a opravdu za ty dva tři roky jako přípravku přeskákali kdeco v Pardubicích a potom v nějaké chvíli byli připraveni. Mně osobně a jako člověku, který netrénuje, který se na to dívá zvenku, připadá, že v poslední době se to někteří snaží vzít trošku hopem. Přeskočit takové to dlouhé zvykání a rychle přeškolit koně na krosaře, který jede Velkou. Měli jsme i případy koní, kteří v podstatě absolvovali jenom pár krosů a už šli do Velké pardubické. Není to za mě úplně to pravé ořechové, dnešní svět je ale uspěchaný.

Takže Velká pardubická je velmi specifická, i když se porovná s podobnými typy závodů, jaké jsou v zahraničí?

Cáp: Podobné typy závodů v zahraničí opravdu moc nejsou. V Anglii a Irsku se v posledních letech cross country přece jenom trošičku rozvíjí, ale jinak tam jsou dominantní steeplechase. Když to řekneme pro laika velmi jednoduše, tak steeplechase se běží na oválu a koně skáčou stále stejné skoky. Zatímco cross country se koná v proměnlivé krajině. Máme trávu, oranici, jsou tam různé typy nejen živých plotů, dalších překážek. A ta Velká pardubická, která opravdu, byť se za 150 let své existence velmi proměňovala a není to ten stejný dostih jako 6. listopadu 1874, bych skoro řekl, že je trošku v něčem zakonzervovaná muzeální věc. Zatímco světové překážkové dostihy se mezitím vyvíjely trošku jiným směrem. Proto je těžké sem dostat opravdu zahraniční koně na úrovni, protože oni se zaměřují na úplně jinou disciplínu. Ten dostih je opravdu velmi specifický, každý z Angličanů a Irů, co přijeli, o tom mluví. Opravdu nás to velmi zaujalo, strašně se nám to líbí, ale je to něco úplně jiného, než na co jsme zvyklí… Ještě k tomu musíme připočítat, že přijet sem s koněm není vůbec levná záležitost, a také to, že třeba oni mají sezonu úplně jinak. My běháme od jara do podzimu, ale oni ty překážkové mají jako hokejovou sezonu. Začnou na podzim a končí na jaře. Takže vlastně teď třeba Coko Beach byl v tréninku údajně jen několik týdnů, v létě si v podstatě odpočinul, protože měl poslední start v květnu, skončila pro něj sezona, potom zlehka začal trénovat a tohle byl jeho první start. Takže zatímco u nás to byl vrchol roku a sledovali jsme, jestli uspěje, nebo ne, pro něj to byl první start, začátek velmi dlouhé sezony.

Bělouš Coko Beach byl i váš favorit, že?

Červenka: Věděl jsem, že ta kvalita tam je, a myslel jsem si, že to je kůň, který by mohl uspět. Trošku tam zaniklo v té odpovědi to, na co jste se ptal ohledně možného tréninku. Tady je důležité zmínit, že ten taxis, ta největší překážka, se opravdu nedá natrénovat. Je to skok, který se skáče jednou za rok jen v rámci Velké pardubické. Všechny ostatní se trénovat dají a je pravda, že koně jsou na to postupně připravovaní. Na taxis ale ne, ten se prostě musí skočit. Letos se to naštěstí povedlo a zrovna Coko Beach tam letěl, tuším, jako první a nádherně.

Nagy: Možná nejhezčí skok z celého pole. Krásný, krásný.

Je zrovna pro vás Velká pardubická ještě pořád taková Nemesis, nebo už jste se přes to nějak přenesla?

Málková: Přes to se asi nikdy úplně nepřenesu, protože jsem vlastně skončila úplně pod vrcholem, těsně. Táta se mnou půl roku nemluvil, když jsem pak řekla, že na to už kašlu. Co si budeme povídat, já jsem měla fakt skvělého koně. On to pak dal beze mě, no, ale myslím si, že by to dal i se mnou. Ale bohužel tak to mělo být. Já furt říkám, že všechno se děje pro něco. Jsou to velké lidské příběhy, omlouvám se, já… Chtěla bych ještě připomenout svého trenéra Martina Lišku, těšil se na letošní Velkou pardubickou, měl tam svého koně. Ve čtvrtek byl s koněm v lese, vyběhla srnka, kůň se lekl, on z něj spadl. A ještě na něj kobyla šlápla. Dopadlo to tak, že Martin doteď leží v nemocnici v Liberci. Loni nešťastně spadl na taxisu a letos, kdy už byl natěšený, že to vyjde, tak se stane tohle.

Řekla jste, že by vás tam ten kůň „dotáhl“. Není tohle trochu podceňování vlastních jezdeckých schopností? Mně se obecně moc líbí, když žokej hodnotí charakter svého koně, většinou to působí, jako by ten kůň byl člověk. Říká se třeba: On je takový svůj, je s ním těžké pořízení, on to má na salámu. Vypadá to, že jsou to pěkní delikventi, ti koně!

Málková: (smích) Zrovna Charme Look byl kůň, který byl hrozně namyšlený. Ale hrozně! On prostě nedělal chyby. Já jsem s ním nejdřív skákala v práci a říkám si, bude ostuda, to bude hrůza. On byl po zranění a vůbec se mu nechtělo, pro něj to bylo ponižující. A pak jsme se dostali do dostihu a já si připadala, jako kdybych seděla v armádním vozidle. A pak jsem ho postupem času poznávala a on byl jako takový kůň bůh, on prostě přesně věděl, co má dělat. Rozuměl si se mnou a naprosto přesně věděl, kam má skočit, jak má skočit. Byl hrozně chytrý.

Jsou koně, kteří tomu moc nedají v tréninku a baví je vyloženě až závodění?

Korečková: No, taky jsou takoví. Ti, co to v práci prostě mají na háku. Ale pak je baví dostih. Ona je i ta práce baví, ale nevydají se v ní tolik. Proto je pak hrozně náročné třeba i pro trenéra, když za vámi chodí lidé, co chtějí zaručené tipy. Tak co, vyhraje, vyhraje? Já říkám, hele, těžko říct, já nevím. Jako jsou různí lidi, tak jsou takoví i koně. Mají různé povahy, mají různé názory na všechno. My jsme u nich každý den a musíme se snažit vyčíst nějaké ty jejich povahy a ty jejich dobré i špatné vlastnosti. A z toho pak nějak plyne celé trénování. Protože jeden kůň potřebuje ono, druhý zas tamto, je to celkem věda. A jak jste říkal Báře, jestli se nepodceňuje jako žokejka… Chci ještě dodat pro laiky, že tenhle sport na profesionální úrovni je furt ženská a chlap dohromady. Nemáme to, že jedou holky zvlášť a kluci zvlášť. Je to jeden z mála sportů na profesionální úrovni, který je spojený, chlapi a ženské dohromady.

Dokonce máte prý i společné sprchy.

Korečková: No, to taky. Takže to je se vším všudy. A pak jsou fámy a řeči, které má spousta lidí, že ženská koně tolik nevyjede jako chlap a další blbosti. Proto vždycky máme i my řeči nazpátek, jako třeba Bára teď říkala: Dal by to i se mnou.

Málková: Je pravda, že jsem si kvůli tomu hodně užila. Když vyhrál kůň třeba se mnou, byl tak dobrý, že vyhrál i se mnou. Měla dobrého koně. Dovezl ji tam.

No, obávám se, že třeba mě by tam ten kůň asi „nedovezl“.

Málková: Když na vás tak koukám… Máte pravdu, vás asi ne (smích).

Jak probíhá nákup koní?

Cáp: Protože jsme malá země, tak když třeba tady pánové Červenka nebo Nagy vyjedou na dražbu do zahraničí, nebudou se tam přeplácet s šejky o ty nejdražší, nejperspektivnější koně. My cílíme na nižší sumu, 2000, 3000, 4000 eur a třeba seženeme koně, ze kterého se potom vyloupne když ne šampion, tak minimálně zajímavý dostihový kůň.

Červenka: Martin má pravdu. Já mám koně asi třicet let, vždycky nějaký počet, spíš menší. A povedlo se mi jen několikrát, že jsem za menší peníze koupil slušného koně. Ne ty nejšpičkovější, takového jsem měl za život jenom jednoho. V tomhle sportu se s tím nejbohatším nedá soutěžit. Minulý týden právě v našich dostihových médiích proběhla zpráva, že v anglické dražbě byl dosažen druhý rekordní nákup v historii. Tam za toho koně někdo zaplatil 132 milionů korun. Takového koně já mít nikdy nebudu. A nebudu mít ani koně, který stojí milion. Ale vnitřně určitě všichni sníme o tom, že s koněm za tři tisíce eur toho milionového porazíme. To nás žene dál. Chceme vítězit a peníze nepočítáme.

Vy jste v jednom rozhovoru vlastně říkal, že byste každému doporučoval se do tohoto byznysu raději vůbec nepouštět. Pobavilo mě, že jeden nákup koně jste prý i musel tajit před manželkou.

Červenka: To není ani byznys. Když můj kůň běžel Velkou pardubickou, dával jsem nějaký rozhovor, to už je také historie, a ano, říkal jsem tam, že asi nejlepší rozhodnutí majitele je okamžitě s tím přestat. Ano, manželka už vyhrožovala, že se se mnou rozvede. Musel jsem jí pak koupit náušnice. Ale po deseti letech jsem se pak díky tomuhle koni dočkal vítězství, a dokonce dvou po sobě, to pak přinese radost. I když ekonomicky jsme pořád ještě v minusu.

Nagy: On si i ten kůň za 130 milionů na sebe může vydělat, pokud se uplatní v chovu, že jo. Ale je to už prostě průmysl. U nás by ani nemělo smysl takového koně kupovat, protože by to bylo i nesportovní. Ta úroveň dostihů i cen je daná. Je tady pár majitelů, kteří nakupují koně za poměrně velké částky, pak samozřejmě s nimi vyrážejí do zahraničí, ale velká část majitelů a velká část trenérů pracuje s těmi, co stojí řádově méně, do těch 10 000 eur. A to smysl dává. A přesně jak říkal Honza, člověk koupí koně a doufá, že z něj něco bude.

Červenka: Jeden slavný americký trenér vyprávěl historku, že za ním přišel člověk a říkal mu: Mám tady 100 000 dolarů, jdi na dražbu a kup mi dobrého koně. On mu říkal: A ty chceš vyhrávat na dostizích? O. k., tak já koupím deset koní po deseti tisících.

Jak moc těžké je pro českého žokeje, pro jeho stáj, dostat se na ty nejprestižnější evropské dostihy? Které jsou, co jsem tak pochopil, i ve finančních odměnách někde jinde než tady v Čechách. Kdybych třeba srovnal dostihy, co jsem tu viděl v Chuchli nebo v Lysé nad Labem, s nějakým top zahraničním dostihem, tak je to takový rozdíl, jako kdybych se třeba koukal na českou a anglickou fotbalovou ligu?

Korečková: Vůbec nevím, jak na tohle odpovědět (smích).

Cáp: Zůstaňme možná u toho fotbalového příměru. Když bude mít Vendula a její kolegové trošku štěstí a trefí toho správného koně, tak si myslím, že do zahraničí můžou vyjet. A ty pak můžeme srovnat třeba s Evropskou ligou fotbalovou. Nebo jak se jmenuje ta třetí evropská fotbalová soutěž, Konferenční liga? Tohle je v našich silách. Ale pokud jde o tu tzv. Ligu mistrů, tam nám do toho chybí značný kus. Tam se čas od času nějaký český účastník objeví, ale ve chvíli, kdy se tam objeví, tak už je to skoro námět na film. Už samotná účast českých barev je něco obrovského. My máme momentálně Pontose, nejlepšího rovinového koně v Česku, což je sprinter, jeho oblíbená distance je 1000 metrů, a to je kůň, před jehož rychlostí, tedy tou okamžitou rychlostí ze startovacích boxů, se sklánějí i v Anglii a ve Francii. Racing Post, britské dostihové noviny, o něm psaly jako o Czech speedball. Akorát má smůlu, že třeba ke konci už mu dojdou síly, takže ho předběhnou. Ale vyhrál v Dubaji velké dostihy, vyhrál ve Francii, tak to už je level, to by se fotbalová Sparta se Slavií musely ještě hodně snažit, aby tento úspěch dorovnaly. Ale je to jeden kůň. Aby jich třeba v budoucnu bylo víc, tak je to záležitost i toho, že by obecně do našeho sportu mělo jít víc peněz. Financování, ať už stájí, nebo dostihů, je v současnosti velký problém.

Nagy: Odměny v dostizích jsou malé, a tím pádem to nemotivuje lidi k tomu, aby víc investovali. Ale můžu říct, že už na příští rok je vyjednáno nějaké zlepšení finanční a mělo by to růst. Ostatně rada Jockey Clubu se zavázela k tomu, že dotace porostou. Teď se to podařilo, na příští rok už je to zajištěné. Samozřejmě stále nejsme tam, kde bychom měli být, abychom mohli konkurovat třeba Francii, to je nesrovnatelné. Ale myslím si, že pokud to poroste tak, jak je to teď nastíněno, tak je to krok dobrým směrem. A samozřejmě, čím víc peněz, stejně jako to teď vidíme v českém fotbale, tak tím víc poroste kvalita.

Červenka: Před lety naše bývalá kolegyně, která se odstěhovala do Anglie, přijela na návštěvu a kamarád jí říkal: Velmi rád bych se jel podívat se svým koněm na závod Royal Ascot. A ona na to: Jeď se podívat, je to vynikající, ale koně nech doma (smích).

Má každý za život toho jednoho svého osudového koně?

Málková: Osudoví koně jsou a neříkám, že má člověk jenom jednoho. Někdo nemá ani toho jednoho osudového koně. Některé holčičky, co jsou v těch stájích, mají rády toho Punťu, který tam s nimi je, pro ně je to osudový kůň. Když jsem jezdila dostihy, tak jsem měla třeba čtyři koně, na které nikdy nezapomenu.

Jak náročné je starat se o koně a trénovat je?

Korečková: No, to záleží asi na personálu, to záleží prostě na lidech. Musíte mít na to lidi. Nejsou lidi. To je fakt neuvěřitelné. A u koní je to potřeba, protože vy můžete mít dvacet koní v tréninku, ale když na to budete tři, tak to bude poznat. Nemáte danou žádnou pevnou pracovní dobu. Ve dvě přivezou krmení, na čtvrtou má přijet doktorka, pak už je zas odpolední služba a najednou přijdete v devět večer domů. Pořád se něco děje. No a důvod je ten, že jsou to živí tvorové, což by nemělo zapadnout, my nepracujeme se strojem nebo s nějakým autem, které se odstaví. Zní to trošku jako klišé, ale musíme zařídit, aby se kůň cítil dobře, byl spokojený, musí dostat to, co vyžaduje, takže to vůbec není legrace. Já jsem perfekcionistka, ve stáji mám pořádek, všechno musí dobře vypadat, a když pak přijdu domů, říkám si: No a mně tady teď bude uklízet kdo? Ale ve stáji je čisto, koně v pohodě, spokojení. Jsou pro nás jako děti, žijeme tím. A když slyším ty kecy před Velkou pardubickou, že koně trpí a my to děláme jen pro peníze, říkám si, že ty lidi, co je vedou, bych nejradši vzala na dva dny do stáje, ať si to zkusí. Být od rána od půl šesté v práci a zažít ten celodenní režim… My pro ty koně žijeme.

Na závěr ještě pár slov o sázení. Dá se to vůbec nějak odhadnout? Nebo je to vždycky vabank? Proto jsou ty kurzy tak lákavě vysoké, ne? Protože tam je vždycky nejistota, může se stát prakticky cokoli.

Málková: No, zrovna teď jsem si říkala, že budeme koně hlásit radši snad jenom do těch kratších dostihů, myslela jsem si, že 1600 metrů bude strop. Pak přišel první závod, slovenské derby, 2400 metrů, a ona ho vyhrála. A přišel za mnou jeden slovenský trenér a říká mi: Já už ty původy nikdy študovat nebudu, to je hrozný, ona má původ sprinterky, a vyhraje tady dostih na 2400 m. Ona se nám fakt jevila jako sprinterka, ona i ty dostihy tak chodila, vypadala tak. A najednou se z toho vyklubal vytrvalec! Sami nevíme, jak je to možné. Ale to je přesně tak, že u koní nevyčtete nikdy nic, oni vám to vždycky, když máte nějaké plány, nakonec změní. Oni si to vždycky nějak zařídí.

Onehdy jsem v Chuchli na dostizích potkal dva pány v letech, ptal jsem se, kdo že vyhraje příští závod, jestli nemají nějaký tip. Vypadali zkušeně, na závody chodí asi hezkou řádku let. Jeden z nich tvrdil, že mohou vyhrát jen dva koně, ostatní jsou prý herky, nuly. No a vyhrál samozřejmě ten, o kterém si myslel, že nemá žádnou šanci.

Korečková: Nějaká nula (smích).

Málková: Můj muž se dostal do dostihového sportu až nedávno, budou to dva roky. A když jsem se dívala na dostihy, chtěl po mně tipy. Tak já na to šla odborně, že jo, kdo na tom sedí, kdo to trénuje, co je to za dostihy. A on říkal: Tady se mi líbí třeba Jarmila, ta má krásný jméno. A on to takhle skoro vždycky trefil a pak říkal: Hele, odbornost mě vůbec nezajímá, s tím na mě nechoď (smích).

Cáp: A přesně takhle je nutné sázet. Zabodněte prst do programu, koukněte, jaká vodička se vám líbí, jaký dres, jméno se vám líbí – a fakt i jako začátečník to můžete trefit.