Lidé se statusem umělce budou mít od července nárok na státní peněžitou podporu. Aby takový muzikant, herec, výtvarník, spisovatel či třeba překladatel získal příspěvek, nesmí být v době podání žádosti v pracovněprávním vztahu, který by přesahoval polovinu týdenní pracovní doby. A teď to začíná být opravdu zajímavé: zároveň by jeho příjmy z umělecké činnosti za poslední dva roky musely tvořit alespoň polovinu celkových příjmů a nesměly by přesahovat průměrnou mzdu (ta letos přesáhla 46 tisíc korun).

„Základním principem návrhu je skutečnost, že stát by měl nějakým způsobem vyjádřit zájem o umělce, kteří svojí činností nedosahují dostatečných finančních příjmů,“ píše se v důvodové zprávě. To je jistě bohulibé. Tak proč mezi svými přáteli z kulturní branže neznám nikoho, kdo by si o příspěvek hodlal zažádat? Pro koho to tedy je, pro nějaké polykače ohňů ze středověkých slavností? Nebo pro herečky z ochotnických spolků někde na Valašsku, které stále věří ve svůj sen a odmítají jít někam do práce? Protože třeba spisovatelům to nepomůže vůbec nijak. Ano, pro značnou část lidí jde o zájmovou činnost a jejich příjmy jsou tak nízké, že pro ně nejde o pravidelný příjem. Logicky tedy mají druhou práci, tudíž nesplní podmínky žádosti. Pokud to stejně zkusí a těsně neprojdou, mohou dle pravidel dostat pokutu až dvacet tisíc. Ve Francii jsou umělci zaměstnanci státu, v Německu mají alespoň velké daňové úlevy, tady většina nedostane buď nic, nebo dokonce zaplatí pokutu. Někomu to ale musí prospět, říkáte si určitě spolu se mnou. Přece není možné, aby na vládě vzniklo něco, co nedává sebemenší smysl (jistě to nevzniklo jen proto, aby se nemusely vracet peníze EU z Národního plánu obnovy). Co třeba takoví překladatelé? Bohužel. Nejenže to překladatelům nepomůže, ono jim to dokonce ještě přitíží. Dříve mohli dostat alespoň stipendium či grant, teď ho dostat nemohou, protože na něj mají nárok jen ti, jejichž příjem z umělecké činnosti tvoří většinu jejich příjmů. Pokud by tedy nebohý překladatel začal pracovat třeba za kasou v supermarketu, má smůlu, o grant si žádat nemůže. Na ministerstvo kultury prý mířilo hned několik připomínek poukazujících na tyto nelogičnosti a nesmyslnosti návrhu, ovšem jeho šéf nereaguje na e-maily. Údajně má dlouhodobě nemocnou asistentku a maily ve sněmovně si sám neumí otevřít. To by vysvětlovalo hodně – ten největší „umělec“ ze všech je dost možná právě pan Martin Baxa.

Mě na tom ale ze všeho nejvíce mrzí jiná věc. Doufal jsem totiž, že by se mohly vrátit tzv. přehrávky známé z období socialismu. Kapela by přišla, zahrála by dva tři fláky a nějaká rada zasloužilých hudebních publicistů (dostávali by za to samozřejmě také peníze, protože „nadšením nájem nezaplatíš“) by následně rozhodla, jestli dotyčný dostatečně dobře vykrádá trendy ze západu. To, že do statusu umělce nakonec není nijak začleněno „kulturní novinářstvo“, jak prosazoval spolek Nadšením nájem nezaplatíš, je jen malé a bezvýznamné plus. Představa, že by stát financoval existenci pěti zaměnitelných recenzí na nějakou Amelii Sibu, je už opravdu děsivá. Vraťme se do reality, pokud existuje někdo, kdo hraje koncerty pro padesát lidí, prodává sto knížek nebo si za obraz bere tři tisíce korun a vydržel s tím až doteď, snad by bylo lepší ho netrápit nějakým podáním, když má už léta nakročeno k opravdu grandiózní chudobě. K čemu by mu to pocení krve bylo, když by teď polevil? Člověk se stane umělcem, když jako umělec žije, opakoval si dotyčný nebožák celé roky, a teď má nejednou běžet na úřad, zaplatit tisícovku a čekat, zda je dostatečně na dně, aby něco dostal? Ať těmhle hrdinným dělníkům kultury každý měsíc pan Baxa předá plaketu s podobiznou Vincenta van Gogha – a je to. Ve stavu, v jakém je „status umělce“ teď, nemá cenu dělat nic jiného. Možná tak dát těch 126 milionů korun na zvířecí útulky nebo zakoupit kus křídla stíhačky.

Nevěšte ale hlavu, umělci. Jedna z nejlepších britských kapel posledních patnácti let, These New Puritans, na dávkách není. Nárok by přitom pánové měli. Novou desku vydávají jednou za šest let, turné k té letošní nové ani mít nebudou, protože pro ně není výhodné hrát pro nějakých maximálně tisíc lidí. Proč? Je to jednoduché. Nechtějí si na to brát volno z práce.