Čin studenta Jana Palacha, který se na pražském Václavském náměstí zapálil ve snaze probudit národ z letargie, do níž upadl po srpnové okupaci roku 1968, nezůstal osamocen. Začátkem roku 1969 se ho pokusila napodobit řada dalších lidí, zdaleka ne u všech se ale historici shodují na motivu jejich činu. Plzeňský dělník Josef Hlavatý, který se zapálil před 55 lety, 20. ledna 1969, byl prvním z téměř tří desítek Čechoslováků, kteří tak učinili. A o jeho motivu dodnes panují pochybnosti.

Hlavatý se zapálil pouhý den poté, co Jan Palach v nemocnici podlehl svým zraněním. Pro svůj čin si zvolil plzeňské Dukelské náměstí, kde až do roku 1953 stál památník Národního osvobození se sochou Tomáše Garrigua Masaryka (obnovený po listopadu 1989). "Na dotaz lékaře, proč svůj čin spáchal, uvedl, že tak učinil na protest proti Rusům, že Rusy nemá rád," stálo ve zprávě Veřejné bezpečnosti o důvodech činu tehdy pětadvacetiletého Hlavatého.

O plzeňském sebeupálení se celé Československo dozvědělo prakticky ihned, zmínil je totiž prezident Ludvík Svoboda ve svém večerním televizním projevu, který se původně měl věnovat Palachově činu. "Právě jsem dostal otřesnou zprávu, že v Plzni podobným způsobem vztáhl ruku na svůj život další mladý člověk. Za vaše rodiče, za všechen lid naší země, za sebe... vás žádám, zastavte tyto strašlivé činy," pronesla v přímém přenosu viditelně otřesená hlava státu.

Následující den se ovšem - alespoň podle informací, které se objevily v tehdejších médiích - začalo ukazovat, že Hlavatý nejspíš s Palachem neměl nic společného, zcela jistě se neznali. V osudné lednové pondělí nejdřív popíjel pivo v restauraci Lidový dům, v podvečer si v bytě u rodičů vzal láhev s petrolejem a odešel na nedaleké náměstí, kde se polil a zapálil. Náhodní chodci hořícího muže uhasili a zavolali záchranku, která jej odvezla do vojenské nemocnice. Tam po pěti dnech zemřel.

Noviny a rozhlas už 21. ledna přinesly zprávy o tom, že se Hlavatý těsně před sebevraždou potýkal s osobními problémy a hovořil o tom, že si vezme život. Vyučený slévač často střídal zaměstnání, naposledy pracoval jako dělník v plzeňském pivovaru. A pouhé dva týdny před tragickým činem se mu definitivně rozpadlo manželství. Těžce nesl, že může své dvě děti vídat jen jednou za 14 dní. "Rozchod s rodinou měl vliv na jeho netečnost a myslím, že mu nezáleželo na životě," uvedla jeho matka.

"V poslední době nenáviděl ruské vojáky. Rozhodně se nepokusil o sebevraždu kvůli manželce, to by jí nepodepsal rozvod," tvrdila ovšem zároveň při výslechu na policii paní Hlavatá. Podle výpovědí jeho blízkých se Hlavatý poměrně intenzivně zajímal o čin Jana Palacha, jak ale tvrdí historik Petr Blažek (který se Palachem i dalšími lidmi označovanými za jeho následovníky zabývá), nikdy nenaznačil, že by chtěl kráčet v jeho stopách.

Podle studie psychologa Milana Černého, který se také zabýval pokusy o sebevraždu upálením z první třetiny roku 1969 a vycházel přitom z údajů Veřejné bezpečnosti (tehdejší policie), se od ledna do dubna objevilo 29 případů, z toho sedm z nich skončilo smrtí. Prvním po Palachovi byl právě Hlavatý, posledním pak devětatřicetiletý technik a úředník Evžen Plocek, který se zapálil na Velký pátek 4. dubna 1969 v Jihlavě a zemřel o pět dní později.

Jen zlomku z těchto činů Černý přisoudil "nepochybně altruistický charakter" a čistě politickou motivaci. Vedle Palacha se podle jeho zkoumání jednalo o Jana Zajíce (25. února 1969 na pražském Václavském náměstí) a Plocka. Všem třem byl společný výrazný smysl pro pravdu, čest a spravedlnost. U ostatních lidí, kteří se k tomuto činu odhodlali, chyběla podle Černého zejména "nadosobní motivace" a řešili své osobní potíže. Někteří historici ale takové jasné rozdělení odmítají.