Známou francouzskou herečku Marii Trintignantovou zbil v červenci 2003 její partner Bertrand Cantat tak, že skončila v nemocnici. Slavný zpěvák (frontman skupiny Noir Désir, někdejších velkých hvězd francouzského rocku) tvrdí, že to byla nehoda. Obhajoba zlehčovala Cantatovu odpovědnost, ale pitevní protokol mluvil jasně. Ostře sledovaný soudní proces ještě ani nezačal a celá Francie už se rozdělila na dva tábory. Tímhle způsobem láká Netflix na svou novou dokumentární sérii Z rockera vrahem. Nebudeme soudit poněkud bulvární úroveň seriálu, mnohem zajímavější je v umění věčná otázka, která se po zhlédnutí nabízí: Lze oddělit život umělce od jeho díla?

Zpěvák nakonec dostal osm let (především díky bývalé partnerce, která velmi pravděpodobně falešně svědčila o tom, že ji Cantat během jejich vztahu nikdy fyzicky nenapadl), po polovině trestu byl propuštěn a v roce 2017 vydal novou desku. Ozvala se spousta kritických hlasů. Poslouchat Cantata je prý schvalováním jeho činu. Vyjádřila se první dáma Brigitte Macronová, vydavatelství stáhlo desku z prodeje, vyprodané turné bylo zrušeno. Francouzská mutace populárního ženského časopisu Elle dává na obálku fotografii Marie Trintignantové s titulkem „Ve jménu Marie“. Vrah, a ještě vypočítavá svině, chtělo by říct, a dost možná oprávněně. Jenže… Ona deska Amor Fati byla zatraceně povedená. Stejně jako všechny jeho přechozí desky (Des visages des figures a 666.667 Club jsou jedny z mých nejoblíbenějších rockových alb vůbec), které ještě před zavražděním své přítelkyně s Noir Désir natočil. Co teď s tím? „Moje výčitky, moje bolest, citlivost, to v tom příběhu vůbec nefigurovalo,“ řekl Cantat v jednom z mála rozhovorů, které za poslední roky poskytl. Obraz psychopatického manipulátora se mu pořád daří vzbuzovat o dost lépe než představu kajícího se hříšníka, který už ví, že něco nenávratně pokazil. Ale co my víme? Každý dává svoje emoce najevo jinak. A je nám do toho vůbec něco? Ve zmíněném rozhovoru to Cantat vlastně pojmenovává celkem trefně: „Vždycky to dopadne tak, že čelíme sami sobě.“ Když se dnes dívám na starý klip Noir Désir k písni L’Homme Pressé, vidím velmi charismatického muže, se kterým bych se trochu bál vyrazit večer na tah po barech, ale zvědavost by nakonec asi převážila. A podobně to mohly mít i jeho ženy. To samozřejmě neznamená, že by si za to mohly samy. Šílení lidé k sobě vábí další šílené lidi, většinou to skončí tragicky i bez toho, aby někdo rovnou zemřel. Co přesně měl ale Cantat po návratu z vězení dělat? Zabít se? Můžeme si říkat, že by to bylo jedině spravedlivé, můžeme si o tom myslet cokoli „správného“, ale… pokud se rozhodl žít dál a dělat to jediné, co mu kdy opravdu šlo, tvořit hudbu, měli bychom mu v tom bránit? Zakazovat mu veřejně vystupovat a odmítat mu vydávat desky?

Máme samozřejmě právo jeho hudbu neposlouchat. Ale i když to přesto děláme, nemusíme se kvůli tomu cítit špatně. Neříkám, že si umělci můžou ve svém životě dělat, co chtějí, a že by za to neměli být potrestaní, ale je naivní mít nějaký kodex, podle kterého se díváme jen na filmy hodných otců a posloucháme leda milující manžely. Nemůžeme přece oceňovat přitažlivé šílence, kteří mají ve svém pohledu něco nebezpečného, jen tehdy, když to dokážou ukočírovat. To bychom museli zrevidovat přes polovinu z historie umění, od malířů přes spisovatele až k hercům. Mimořádná tvořivost prostě mnohdy nejde ruku v ruce s úžasným charakterem. Nemusíte nikoho zabít jako Bertrand Cantat, abyste byli v dnešní době veřejně odsouzeni (své mohou vyprávět režiséři Roman Polański a Woody Allen, herec Johnny Depp, komik Louis C.K. a mnozí další). Stačí, že vaše negativní stránka přesáhne onen imaginární bod, kdy je vaše chování ještě akceptovatelné pro většinu běžných lidí. Pokud ale nedokážete kriticky přemýšlet a oddělit osobu umělce od jeho díla, ochuzujete sami sebe. Takhle jednoduché to je. A samozřejmě že hudba Noir Désir byla nejsilnější právě v těch těžce popsatelných hraničních momentech: lásku a nenávist u nich dělil jediný tón, jediné slovo. Třeba v té nádherné písni Le vent nous portera. To výjimečné přicházelo právě v těch nebezpečných chvílích. Tak už to u nadčasového umění „bohužel“ bývá.