Kdy si nadšení budovatelé komunismu – ale pozdější disidenti uvědomili, že sedli na lep? Docházelo jim to pozvolna, v úporné sérii srážek s realitou, kdy každé další ráno bylo zas o chlup těžší předstírat, že černá je bílá a bílá je černá, než ten sud prostě přetekl? Anebo to byl ostrý řez? (Tanky?)

Vtipnější by samozřejmě bylo „Miluju svobodu slova“. Nebo „Miluju Ericha Mielkeho“. Případně „Zde jsou vypsány všechny moje kompetence“. Čech by si vyhrál. Německý smysl pro humor je známý hlavně tím, že není. To málo, co mají, se bude dál smrskávat přesně kvůli takovýmhle pomstychtivým psychopatickým latimeriím, které u nich teď vládnou. Každý druhý Němec je opatrný, má-li říct nahlas, co si myslí. Navíc si pořídili dvoutřídní společnost – kritika politických činitelů je za víc, pokud tento nazná, že je to hate speach. Naznávají rádi (Faeserová, Habeck).

Z Německa se stala země, kde vás policie vytáhne v šest ráno z postele kvůli memu na internetu. „Kdo se vysmívá státu, musí počítat s tím, že si na něj silný stát došlápne,“ varovala své poddané Frau Faeserová (ona je stát) už dříve. Nelze tedy předstírat, že se neděje to, co se děje, když se to už i veřejně ohlašuje.

Takže to je problém. Ještě větší problém je, že to u sousedů naprosto neoslabuje jejich blokové myšlení a schopnost kolektivně mechanicky navzdory zdravému rozumu i normálním lidským instinktům pochodovat dál a dál až ke Stalingradu. Zarytost je pěkná vlastnost, když dosahujete určitého cíle, v porozumění světu je to překážka.

Mám určitou výhodu vůči kolegům politickým komentátorům. Díky svému paralelnímu povolání turistické průvodkyně mám možnost mluvit s normálním Němcem několikrát týdně. Tj. s Němcem východním i západním, z velkoměsta i vesnice, různých povolání, různého vzdělání a různých politických názorů. Tihle lidé nejsou činní ani v politice, ani v politických neziskovkách, ani v médiích, což je typický profil, s kterým český novinář přijde, pokud vůbec, do osobního styku. Už jsem tu dřív psala, že zatímco dřív jezdili Němci sebevědomí a dobře naladění, pravda, někdy až příliš, dnes jezdí takoví celí splihlí, vysátí a ubití. O politice začínají vždycky sami, poté, co správně vyhodnotí, že je Frau Faeserové neudám.

Pozoruhodnou konstantou našich rozhovorů je (i když já do toho moc nevstupuju, jsem tam spíš jako slovanská vrba, bezpečně daleko od vnitroněmeckých politicko-procesních aparátů), že ačkoli opravdu drtivá většina návštěvníků hodnotí domácí situaci (bezpečnost, hospodářství, drahotu, islamizaci) jako tragickou, nemálo z nich chce dále volit Zelené, případně socialisty, tedy v destrukci, kterou sami uznávají, pokračovat. Je to úplně stejný nesmyslný impulz, který Němcům velí po každém novém vražedném islamistickém útoku masově vyrazit na demonstraci proti pravici.