Západní Sýrie, předměstí al-Kosúr města Baníjás, 9. března 2025. Auto se čtyřmi syrskými vládními ozbrojenci zastavuje dva mladé muže, kteří jdou po silnici. Ozbrojenci se nejdřív ujišťují, že muži jsou alavité. Pak jim rozkážou, aby si klekli ke krajnici a odevzdali telefony.

Alavitský mladík: Přisámbůh, že nemám telefon.

Ozbrojenec: Vy alavité neznáte boha. Neznáte Alláha!

Alavitský mladík: Přísahám na korán, že tu nemáme telefon, bydlíme odsud daleko.

Ozbrojenec: Vás alavity zabijeme všechny. Ukaž ruce, kde máš telefon?

Alavitský mladík: Přísahám na boha, že nemáme telefony.

Ozbrojenec: Nepřísahej, neznáte boha, nevěřím ti. (Mladík se snaží odejít.) Stůj, ty děvko, stůj!

Druhý ozbrojenec: Nechte ho pro mě, toho si chci zastřelit já!

Další ozbrojenec: Střílej, střílej! Podívejte, kolik z nich teče krve! Špinavá prasata. Bože, pořádně je potrestej, až budou u tebe!

Na konci krátkého videozáznamu této ohavné popravy bez soudu leží u cesty dvě těla zkroucená přes sebe. Stružky krve se vsakují do země, zatímco ozbrojenci skáčou na korbu auta a odjíždějí – nejspíš lovit další alavity. Tím video, které natočili sami vrazi, končí. Žádný novinář video natočit nemohl, celá oblast totiž byla v době největších masakrů, tedy mezi 6. a 10. březnem, neprodyšně uzavřena. Nikdo nemohl dovnitř ani ven. Celé západní pobřeží Sýrie, kde žije většina alavitů, uzavřela nová vláda. Dovnitř pustila jen svoje ozbrojené složky, které začaly bezhlavě vraždit.

Kdo jsou ti vrazi? Sunnitští muslimové, kteří se po nedávném převratu v zemi dostali k moci. Alavité, příslušníci specifické, sekulárnější odnože šíitského islámu, kteří v Sýrii tvoří zhruba 13 procent populace (tj. cca 1,3 milionu lidí), jsou pro sunnity sektou, která není skutečně muslimská – a hlavně byla součástí předchozího vládnoucího režimu Bašára Asada. Podle radikálních sunnitů nejsou alavité hodni života, jsou to nevěřící psi a musejí zemřít. Bez milosti, bez soudu. Vraždy alavitů pak natáčejí jako důkaz svého hrdinství a oddanosti islámu a novému režimu.

Natočit si vraždu

Tato videa nejsou v současné Sýrii vůbec ojedinělý výjev. Během svého pobytu v Sýrii, z něhož vychází tato reportáž, jsem byla v kontaktu s několika alavity, kteří mi poskytovali informace, a zhlédla jsem desítky takových videí, z nichž většinu jsem si nechala ověřit nezávislými zdroji. Záznamy byly pravé a aktuální. Na jednom takovém je vidět, jak sunnité bijí před očima alavitky dva její syny. „Tohle je pomsta!“ křičí zas na jiném videu muž, když rabuje a vypaluje domy alavitů. Vrazi často začínají ponižováním, oběti nutí lézt po čtyřech a štěkat jako psi – a pak je jako psy zastřelí. Většinou přímo na ulici. Často jsou takto postříleny celé rodiny včetně malých dětí. Vina či minulost nikoho nezajímá. Stačí, že jsou alavité.

To vše se přitom děje za nečinného přihlížení (ne-li přímo podpory) nové vlády prezidenta Ahmada Šary. Ten usiluje o mezinárodní uznání své vlády a takovou pozornost, kterou zprávy o masakrování alavitů vyvolaly na sociálních sítích po celém světě, samozřejmě nese nelibě – natáčení podobných videí tedy zakázal, obvinil z nich zahraniční džihádisty, slíbil potrestání pachatelů a připustil, že „chyby se mohly stát“. V zemi však mají nadále obrovský vliv sunnitští imámové, kteří zcela otevřeně vyzývají k eliminaci všech menšin v Sýrii, dokud ze Sýrie nebude čistě sunnitský islámský stát. V Damašku například jeden rozhlasový moderátor vybízel posluchače, aby „hodili alavity do moře“. Velitel jednotky HTS (syrská povstalecká aliance Haját Tahrír aš-Šám, kterou Šara vede) veřejně hřímal: „Bojovníci džihádu, nenechte naživu žádného alavitu, muže ani ženu. Pobijte jejich nejváženější muže i ženy, zabijte je všechny, včetně dětí v jejich postelích. Jsou to prasata. Chyťte je a hoďte do moře!“

Mezinárodní organizace Foundation Haytham Manna / Scandinavian Institute for Human Rights (FHM/SIHR) sídlící ve Švýcarsku a spolupracující se stovkami syrských aktivistů, kteří dokumentují zločiny v Sýrii od roku 2011, analyzovala už na osm set videí takovýchto vražd. Jen mezi 6. a 10. březnem bylo v Sýrii zavražděno 2246 neozbrojených civilistů. To je ale jen počet zdokumentovaných případů, u nichž byla indentifikována těla, jména, svědci. Dalších 8600 lidí zmizelo beze stopy a předpokládá se, že jsou buď mrtví, nebo ve vězeních. Do věznic pod novou syrskou vládou ale nemá nikdo přístup, ani Červený kříž.

Většina obětí jsou právě alavité, mezi zavražděnými je i 42 lidí z jiných náboženských skupin, včetně křesťanů a sunnitů. „Tito lidé byli zavražděni hlavně proto, že se snažili skrývat nebo bránit své alavitské sousedy či přátele,“ píše se ve zprávě FHM/SIHR. „To je Toni a Fadi, otec a syn, křesťané, chodili do kavárny u mě za domem. Zastřelili je v autě na mostě al-Bassa. Svědci říkají, že je zastřelili proto, že měli na zrcátku přidělaný velký křížek,“ říká mi pak můj známý z Latákie, když mu ukazuji seznam mrtvých, kde jsou i jejich fotografie.

Mezi zavražděnými jsou i stovky dětí, žen a starých lidí. Vrazi se u svých činů většinou natáčeli a postovali to na sociální sítě. Vraždy alavitů začaly už v prosinci po pádu Asada. Většinou šlo ale o vyřizování starých účtů. V lednu pak byl počet zavražděných alavitů už vyšší než tisíc. Přibývalo únosů, drancování majetku alavitů či propouštění z práce. V alavitských oblastech téměř nefungovala elektřina a plyn. Navíc alavité dostali nařízeno odevzdat nové vládě zbraně. Ne všichni to ale udělali a počátkem března údajně skupina alavitů zaútočila na vládní síly. Vláda poslala na místo posily a ty začaly masakrovat nevinné alavitské civilisty.

Z pohledu Evropana 21. století je takto brutální sektářská nenávist stěží pochopitelná. Její kořeny sahají až do 9. století, kdy se alavité odštěpili od šíitského islámu. Pro sunnity tedy nejsou pravými muslimy, čímž od té doby zdůvodňují jejich pronásledování a vraždění. Sunnitský šejk Ibrahim al-Maghribi vyhlásil v 19. století, že muslimové si mohou svobodně brát alavitský majetek a životy. Právě na tohoto šejka se odvolávají i současní imámové. Bez tohoto kontextu nemůže nikdo pochopit nenávist a brutalitu, s jakou tito lidé vraždí nevinné civilisty. Jsou totiž opravdu přesvědčeni, že konají dobro, když vraždí bezvěrce. A je jedno, zda je to pětiletá holčička, nebo mladík v mikině s kapucí.

V Sýrii byli alavité dlouhá staletí nejvíc izolovanou, zbídačenou, opovrhovanou a utlačovanou náboženskou skupinou. To se změnilo, když při státním převratu v roce 1966 sehráli významnou roli alavitští generálové a v Damašku se následně chopila moci rodina Asadů v čele s prezidentem Háfizem Asadem (otec Bašára Asada) – k velké nelibosti většinových sunnitů. Aby asadovci přežili, nastolili represivní autoritářský režim, který se opíral právě o alavity. Odbojní sunnité byli mučeni a vražděni. Když pak do Sýrie v roce 2011 dorazilo takzvané „arabské jaro“, započala ohavná, 14 let trvající občanská válka proti Asadově vládě, která si vyžádala statisíce obětí (některé odhady mluví o až 600 tisících) a až 7,5 milionu vnitřně vysídlených lidí a 5,2 milionu uprchlíků. Jedním z lídrů sunnitského odporu byl právě současný prezident Šara, původním islamistickým jménem Abú Muhammad al-Džulání, který do Sýrie přišel ze sousedního Iráku a je zakladatelem syrské pobočky al-Káidy. Konflikt skončil vítězstvím povstalců v prosinci 2024, a sunnité tak znovu ovládli velkou část Sýrie. Asad uprchl ze země, Šara si vzal oblek, zastřihl vousy a snaží se působit mírně a kultivovaně. Ne však už jeho bojovníci – brutální odplata na alavitech, včetně těch nevinných, začala v podstatě ihned.

Zločinci se spravedlností v rukou

„Sbírám všechny důkazy, zprávy z nemocnic, fotografie, úmrtní zprávy, videa, výpovědi svědků a podobně. Každý případ se snažím ověřovat z mnoha zdrojů,“ říká mi paní Manar, aktivistka z Latákie, která dokumentuje zločiny na alavitech už deset let. Navštívili jsme ji letos v lednu v jejím bytě, kde žije s manželem, matkou a dcerou. Museli jsme dorazit až po setmění, pak zas rychle odjet. Paní Manar má důkazů o zločinech proti alavitům už stovky. „Vím, že kdyby se to dověděli lidé z HTS, budu další, kdo zmizí, a pak mě najdou s kulkou v hlavě. Přesto to dělat musím, co se děje, je strašné,“ říká a zapíná počítač, kde má všechny případy pečlivě zaznamenány.

„V naší oblasti žije dvě stě tisíc alavitů. Za měsíc jsme registrovali 280 zabitých, zmizelých je ale pětkrát víc. Sbíráme data z nemocnic, výpovědi svědků a rodin. Každý případ se snažíme ověřit z mnoha zdrojů. Většina obětí byla zastřelena, někteří podřezáni,“ vysvětluje Manar a ukazuje videa a snímky mužů, jejichž zkrvavená těla leží většinou za vesnicí či městem v sadech anebo jsou prostě jen tak pohozena podél silnic. „Útoky páchají ozbrojenci z HTS. Jezdí neoznačenými auty a jdou hlavně po mladých mužích, ty rodiny mají předem vytipované. Vpadnou do domu a mladé muže odvezou. Nedávno takto unesli dva bratry, 24 a 26 let, ani jeden z nich přitom nikdy nebyl v armádě, jeden studoval a druhý byl úředník. Odvezli je, pak byla u silnice nalezena jejich těla bez hlav,“ říká Manar a ukazuje mi další snímky a videa. Nejhorší podle ní je, že lidé se nemají kam obrátit, kde si stěžovat, kde hledat spravedlnost. Tím, kdo má zaručovat bezpečí, jsou totiž skupiny HTS, tedy zároveň pachatelé. „Když si jdou lidé úřadům stěžovat, tak lidé z HTS jim odpovědí, že za masakry stojí neznámé ozbrojené skupiny a že nevědí, kdo to je. Tím to končí. Je to absolutní bezpráví, neexistuje policie, soudy, spravedlnost,“ shrnuje bezvýchodnost situace Manar.

Násilí na alavitech od prosince 2024 podrobně zdokumentoval i syrský novinář Ammar Dayoub. „Muže sváželi na náměstí, bičovali je a nutili štěkat, rozbíjeli nábytek v domovech lidí, kradli zlato, páchali zvěrstva na ženách. Vláda v Damašku to ale neuznala jako násilí. To vedlo k založení alavitských odbojových skupin, které režim okamžitě očernil jako Asadovy loajalisty,“ uvádí Dayoub. Podobný názor má i historik Daniel Pipes, autor knihy Sýrie po pádu Asada: „To vše v kombinaci s vraždami, loupením majetku a šířením hate speech proti alavitům vedlo k tomu, že se vytvořilo několik ozbrojených skupin. Jejich cílem bylo bránit svoje vesnice a předměstí. Vláda v Damašku je ale okamžitě označila za asadovce, což bylo záminkou k dalším masakrům na civilistech.“

Zametání stop

Po nejsilnější vlně masakrů ze začátku března teď probíhá na syrském pobřeží „úklid“ mrtvol zavražděných civilistů a zahlazování stop. Vládní jednotky, mezi nimi i tzv. Bílé přilby, odvážely mrtvoly do masových hrobů, hlavně v horách. Část těl byla spálena nebo naházena do moře. „Nakrmili jsme ryby,“ chlubil se na videu jeden džihádista původem z Egypta.

„Vraždění pokračuje, ale už v mnohem menší míře. Jinak je celkem klid,“ potvrdil mi aktuální vývoj Ali z Latákie. Lidé se podle něho ale stále bojí vycházet na ulici a hledají možnosti, jak utéct. Na začátku března bylo však celé západní pobřeží Sýrie, kde žije většina alavitů, neprodyšně uzavřeno. Nikdo nemůže dovnitř ani ven. Oblast hlídají ozbrojené jednotky nové syrské vlády, na území ale zároveň dorazily další sunnitské islamistické oddíly – a to ty nejbrutálnější, které často tvoří cizinci a sunnité podporovaní zejména Tureckem. Vesničané, kteří uprchli do hor, byli naháněni a vražděni drony. „Máme jen možnost jít přes řeku nebo přes hory ilegálně do Libanonu,“ popisuje Ali. Tuto cestu zvolilo už na třicet tisíc alavitů, další se na cestu chystají. V Libanonu žijí většinou ve školách a v mešitách jako uprchlíci.

Většina alavitů v Sýrii cítí, že tam pro ně není a nebude bezpečno. „Všichni chceme pryč, ale většina alavitů je chudých, nemáme kam, jak ani za co odejít,“ říká Ali. Sám má štěstí, že aspoň nepřišel o práci, jako se to stalo desetitisícům alavitů. Lidé nesmírně zchudli, pod hranicí totální chudoby žije teď podle údajů mezinárodních organizací 97 procent alavitů. Jen ve zdravotnictví dostalo výpověď přes dva tisíce alavitských lékařů a sester, což ochromilo zdravotní péči na celém západním pobřeží. Podle Aliho už ale aspoň funguje elektřina.

S množícími se zprávami o neutěšené situaci alavitů se na mě začali obracet Češi nebo Syřané v Česku, kteří mají v Sýrii alavitské příbuzné či známé a teď nevědí, jak jim pomoci. „Moje dcera je vdaná za alavitu, o víkendu zastřelili jeho otce. Musíme zbytek rodiny dostat pryč. V Česku se o ně postaráme. Kontaktovali jsme ministerstvo, ambasádu, ale bez odpovědi,“ řekla mi paní H. Česko totiž stejně jako většina evropských zemí hned po pádu Asada přestalo přijímat žádosti Syřanů o azyl v domnění, že svržením diktatury skončila válka a násilí. To jen dokládá nepochopení situace, jejích historických příčin a zejména náboženského pozadí. A přestože sunnitský islám a jeho islamistický výklad naprosto neuznává demokracii, mnoho zemí EU vidí v nové syrské vládě naději pro demokracii. Se Šarou se už setkala řada vysoce postavených politiků EU a vyjádřili tomuto odchovanci al-Káidy podporu při budování nové Sýrie – jen týden po masakrech alavitů přislíbila EU pomoc syrské vládě ve výši sedm miliard eur, přičemž nejštědřejším podporovatelem je Německo, kde žije téměř šest milionů sunnitů – tvoří důležitou voličskou skupinu.

Vypadá to tedy, že v Sýrii teď bude chvíli klid, minimálně aby se aspoň západní politici a donoři ujistili, že džihádisté v oblecích to myslí s tím mírem a obnovou země vážně. Hluboce zakořeněnou nenávist sunnitů k alavitům, napáchané zločiny a vzájemné křivdy to ale nevymaže.