Pokud se v Německu politik z AfD vykloní z okna a oznámí, že prší a je zima, musí představitelé konkurenčních stran okamžitě a velmi důrazně prohlásit, že takhle vedro a sucho už dávno nebylo, ideálně se svléct do plavek a vyrazit s parapletem na pláž, ačkoli ono doopravdy leje jako z konve a ledové kapky před očima přimrzají na parapet.

Taková hvězda Die Linke Heidi Reichinekková se nerozpakuje označovat sexuální útoky muslimských migrantů na Němky za problém mužů „bez přívlastku“, neboť o tom, že se do Německa každý den nastěhuje středověká blízkovýchodní vesnice se všemi příslušnými destruktivními normami, se nemluví proto, že o tom mluví AfD.

(Všímám si v poslední době, že se prokrastinace rozhodování v politickém životě ostatně stává paralelním cílem k jejich uskutečňování, přičemž odhodlání „nic nedělat“ rozhodně neznamená snahu o „nic nezkazit“, jak dokázala vláda Petra Fialy třeba v otázce dalšího provozu Tykačových uhelných elektráren, které nám dodávají desetinu elektřiny, za které není náhrada. Meditovat nad tím, zda je lepší věc udělat špatně, nebo ji neudělat vůbec, asi nemá smysl v momentě, kdy jsme zrovna utratili 770 milionů za volby.)

Dosavadní strategií sdílenou napříč politickým spektrem tedy bylo zřejmý problém přiznat, ale hodit na hrb někomu jinému. To se ještě počítalo s občanovou aspoň základní schopností racionálního úsudku, který ji také – byť třeba jen nárazově – vykazoval. Právě proto bylo třeba vynaložit jistého úsilí na to, rafinovaně ho obelstít. Byla to svého druhu důmyslná zábava vycizelovaná generacemi, nějakým způsobem, byť zčásti sebetrýznivým, oblibována oběma zúčastněnými stranami.

Tato fáze již byla vývojově překonána. Nyní jsme v etapě, která na prefrontální kortex oficiálně rezignovala a vrátila se k amygdale.
Naprosto šílenou ilustrací tohoto jevu byla nedávno virální videa těhotných Američanek, které reagovaly na Trumpovu poznámku o tom, že užívání paracetamolu v těhotenství může souviset se vznikem autismu, tak, že před kamerou svého mobilního telefonu demonstrativně vymačkávaly platíčka s příslušným lékem a pilule následně lačně polykaly, některé v množství větším než malém, doslova si je sázely do chřtánu, a přitom, těžko říct, zda blahem z chuťového požitku, čirou rozkoší z pomsty („To jsem to tomu Trumpovi nandala!“), nebo čistě jen fyzickou námahou, ono spolykat tolik prášků není jen tak, natož v těhotenství, exaltovaně chroptěly do objektivu. To přece nemůže udělat nikdo normální. Takhle se chová jenom maniak a blázen.

Se sice řádově menší emocionální razancí, ale fakticky se jednalo o tentýž pocit maniakálního zadostiučinění, byť je tajemstvím, jak k tomuto pocitu přišly, referovaly minulý týden některé české portály o tom, že Slováci se houfně nechávají očkovat proti covidu, protože jim to zmocněnec pro vyšetření pandemie Peter Kotlár nedoporučuje. Je proti. Ale protože Kotlár je oficiální „dezolát“ a nacionalista z SNS, je jediná racionální, uvážlivá a prospěšná reakce ve prospěch svého zdraví jít si pro další dávku.

(Že „užívání paracetamolu možná zvyšuje riziko autismu u dětí“ je doslovný titul článku, který publikoval před lety český Zdravotnický deník, než jej teď v panice schoval, jak upozornilo sdružení SMIS. Tolik k politicky motivované autocenzuře.)