Kdybychom vybírali dosavadní evropské slovo letošního roku, byl by to „budíček“. Hrozba amerického odchodu z pozice garanta evropské bezpečnosti, či dokonce „aliance USA–Rusko“ způsobila záchvat paniky, ale také volání po evropské emancipaci.

Budíčků Evropě zvonilo už hodně, před J. D. Vancem na mnichovské bezpečnostní konferenci byl Putinův projev z roku 2007, kde definoval ruské imperiální ambice (a konsekventně je poté realizoval), nebo projev Roberta Gatese (Obamova tajemníka pro obranu) z roku 2011, kde jasně zaznělo, že Evropané musejí na sebe vzít větší díl zodpovědnosti za kolektivní bezpečnost. Evropu neprobrala ani anexe Krymu (Nord Stream 2 se začal stavět po ní). Ruská „plnohodnotná“ invaze z roku 2022 sice donutila nakonec země EU k nečekané aktivitě, nicméně její velká část, jako německá Zeitenwende, obsahovala nakonec více slov než činů. Současná „budíčková nálada“ jen potvrzuje, že opravdové emoce a vůli k jednání v rámci „staré Unie“ nakonec vyvolává nikoli ruská, ale americká hrozba.

Nelze samozřejmě zpochybňovat, že opakování ruské rétoriky ve vztahu k Ukrajině z úst prezidenta Trumpa a jeho týmu je hodně varovný signál. Stejně tak jako nelze zpochybňovat, že vyjednávací styl Washingtonu připomíná směs cynismu a primitivismu, známou třeba ze seriálu z prostředí amerického velkého byznysu Succession, spíš než z diplomatického provozu. Zároveň tyto výjevy probouzejí dobře známé archetypy. „Antiamerikanismus je lingua franca západní Evropy,“ psal už před dvaceti lety Andrei Marcovits. A hraje tím pádem i klíčovou roli při vytváření diskurzu „evropské emancipace“. Nikdy nebyly evropské intelektuální elity tak přesvědčené, že právě nyní „vzniká evropský národ“, jako během protestů na začátku roku 2003, kdy Bushova invaze do Iráku oživila opět obraz „brutálního a cynického amerického burana“, pevně zakořeněný v západoevropské kultuře. Řada intelektuálů v čele s Jürgenem Habermasem a Jacquesem Derridou psala tehdy o „zrození evropského národa“, nebo aspoň „společného evropského veřejného mínění“. Ze stejných důvodů o dvacet let později tak velký entuziasmus vyvolalo přihlášení se k myšlence „evropské nezávislosti na USA“ z úst čerstvého vítěze německých voleb Friedricha Merze.

Mezi těmito hlasy poměrně málo pozornosti získal Slavoj Žižek, hvězda levicových intelektuálních kruhů, který publikoval esej Osud se na nás neusmívá, Evropané. Možná proto, že Žižek, známý svým nekonformním myšlením, otevřeně vyslovil několik věcí, které měly spíš zůstat nevysloveny.

Žižek ve svém textu stvrzuje civilizační propast, která vyrostla na Atlantiku, a vyzývá k hrdému přihlášení se Evropanů k tomu, co J. D. Vance v Mnichově kritizoval: „Existuje výrazná podobnost mezi útokem Trumpa na triádu environmentalismus / politická korektnost / LGBT+ a konfliktem Ruska s Evropou. Která civilizace nejúplněji reprezentuje hesla, na něž prezident USA útočí? Jen jedna: evropská civilizace jako nejnovější podoba osvícenství.“ Zatímco mnozí komentátoři opatrně přijímají, že některé ideologizované evropské politiky, třeba v oblasti migrace, klimatu a rodiny, jsou příčinou vzestupu antiliberálních sil a je třeba tyto politiky přiblížit „společenskému konsenzu“, Žižek z nich naopak chce udělat prapor nové samostatné Evropy, která je „solidární“ a je si vědoma toho, že „jsme všichni posádka jedné kosmické lodě s názvem Země“.

I v oblasti bezpečnosti, kde americký odchod vyvolává největší obavy, Žižek naopak cítí „poslední příležitost“: „Musíme pevně doufat, že USA se opravdu stáhnou z NATO, aby nám nezbylo nic jiného než vojenská autonomie.“ Podmínkou je podle něho samozřejmě vítězství „evropské ideje“, tedy schopnost překročit „omezení národních států“ a vykročit do postnárodní budoucnosti.

Nejde o to, že by Žižek nevnímal Rusko jako bezpečnostní hrozbu. Ukrajinskou lekci už i část evropské levice dokázala vstřebat. Má pro tuto situaci i jasný recept: budoucí cestou Evropy ve jménu zachování unikátního dědictví naší civilizace (připomínám: „environmentalismus, politická korektnost, LGBT+“) by mělo být pragmatické spojenectví s Čínou proti ose Washington–Moskva.

Signálů, že by Peking rád využil transatlantickou roztržku, je mnoho. Na mnichovské konferenci byl čínský ministr zahraničí Wang I konstruktivní a otevřený, zdůrazňoval společné zájmy. Pro samostatnou (čti vstřícnější) politiku EU vůči Číně, bez amerického vměšování, se vyslovil i šéf diplomacie Španělska. A čínská média už hlásí, že vláda Friedricha Merze bude navzdory původním obavám okolnostmi přinucena ke stejně pozitivní politice vůči Číně, jakou vedl Merzův předchůdce Olaf Scholz.

Prostořeký slovinský filozof tak možná předvedl více realismu než většina nadšenců z „evropského osamostatnění“. The Economist v návaznosti na Merzova slova o velmi brzké perspektivě „nezávislosti na USA“ upozorňuje, že zatím to nevypadá, že by k obrovským zbrojním výdajům existovala společenská a politická vůle napříč EU – řada zemí by nebyla schopna do kolektivní obrany přispět téměř ničím. Prezident Zelenskyj v rozhovoru pro americkou televizi NBS prohlásil, že zatímco Rusko disponuje 220 plně vyzbrojenými a vycvičenými brigádami, Ukrajina jejich má 110 a celá EU 82, což není zrovna uklidňující. Stejně jako v době irácké války, kdy se postoje k USA štěpily na „starou“ a „novou“ Evropu, nám hrozí, že zatímco západ kontinentu bude snít o budoucí velikosti, Středoevropané budou nervózně počítat divize, které by mohla „strategicky autonomní“ Evropa poskytnout v případě ruského vpádu. Nicméně pobouření vyvolané Vanceovou kritikou „evropských hodnot“ i u nás vyznělo velmi silně. Je možné, že se tak potvrzuje, že rozdíly mezi starou a novou EU se stírají. I u nás rezonuje volání po „pevnější Unii“. Najde si příznivce i „principiální pragmatismus“ k Číně?

V posledních dvou či třech dekádách se hodně mluvilo o čínské expanzi v regionu globálního jihu. Ve většině příběhu se opakovalo, že čínské pronikání do těchto zemí je usnadněno pragmatičností vzájemných vztahů. „Číňané nás nepoučují a nevychovávají“ – opakovali zástupci zemí od Zimbabwe po Panamu. Podle uražených reakcí na Vanceův mnichovský projev by se dalo soudit, že i nám Evropanům by bylo v takovém neokoloniálním vztahu dobře. Číňané nám do našich hodnot mluvit nebudou.