Proč jste tak smutní? Bergsonovo hledání ztraceného já
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Než vstoupíte do retrospektivní výstavy Mariny Abramović, kterou lze aktuálně navštívit v Curychu, strávíte nějaký čas v takzvané dekompresní místnosti. Zde sedíte v šeru, mobil i jiná zařízení odevzdáte a tiše koukáte před sebe. Umělkyně to popisuje jako příležitost „odpoutat se od vnějšího světa a znovu se napojit nitro“. Na nápad zahrnout do výstavy dekompresní místnost jsme ji přivedli my, návštěvníci. Prý pobíháme po galeriích s mobilem v ruce jak chovanci nějakého ústavu, ne jako svobodní lidé. Artefakty si fotíme, snad abychom si je pak doma v klidu prohlédli. „Zůstaňte v tom případě, prosím, raději doma,“ žádá Abramović. S mobilem v ruce stejně nic nevnímáme. Jenže neschopnost dívat se nejspíše nějak souvisí s neschopností žít.
„Odpoutat se od vnějšího světa a znovu se napojit nitro“ – přesně k tomu v době ovládnuté vědou vyzýval Henri Bergson, filozof první poloviny dvacátého století a nositel Nobelovy ceny za literaturu. Na jeho přednášky docházely tisíce posluchačů, jeho knihy byly čteny napříč obory a uznání si vymohl i mezi politiky. V roce 1917 dokonce vyjednával s Woodrowem Wilsonem o zapojení Spojených států do války. A podle Anatola France nám Bergson může odpovědět na to, proč jsme tak smutní.
Věda a technologie nás zaklely do jediného typu sebevztahu. Obsesivně o sobě přemítáme místo toho, abychom žili. Emoce neprožíváme, ale pitváme, čímž je pitvoříme, a tím deformujeme své nitro. Věda nás učí vše chápat jako objekty existující v prostoru. To je jistě mnohokrát i správné. Problém je, když takto vnímáme i svůj život. Třeba svobodu, která není pro život zrovna nepodstatná, pak honíme po světě stejně jako stíháme v galerii obrazy. S mobilem v ruce ji chceme ukořistit, jako by to byla lovná zvěř.
Bergson, jehož otec byl významný skladatel a hudebník, chápe naše já na pozadí hudební melodie. Taková melodie není sumou momentů, které by byly vedle sebe jako prostory v místnosti. Melodii lze analyzovat, třeba i symbolicky zapsat, ale pak už je to právě zápis, ne melodie. Vědecký přístup k životu nás učí schematizovat si život, jenže my jsme začali považovat schéma za život. Navrátit se k osobnímu prožitku znamená pokusit se začít znovu žít, možná se stát dokonce svobodnými, aspoň ve vrcholných okamžicích.
Ve více doufat nelze. Svoboda je výjimečná i v případě velikánů, upozorňuje Bergson. Že by schopnost vnímat třeba krásu souvisela se schopností žít svobodně? A lze ztracený smysl pro umění znovu získat?
Kapitoly
I. Proč se smějeme? [Úvod až 22:50]
II. Bergson a Černý: Každá velká filosofie je návratem k osobnímu prožitku. [22:50 až 29:00]
III. Příběh filosofa a jeho doby: Proč jsme tak smutní? [29:00 až 47:00]
IV. „Ten čas nezraje, pouze stárne.“ [47:00 až 1:12:10]
V. Problémy řešte se zřetelem k času spíše než k prostoru. [1:12:10 až konec]
Bibliografie
Marina Abramovic, Die Kunst der Überwindung, in: Sternstunde der Philosophie, 3. 11. 2024, https://medien.srf.ch/-/-sternstunde-philosophie-marina-abramovic-die-kunst-der-uberwindung.
Henri Bergson, Čas a svoboda. Esej o bezprostředních danostech vědomí, přel. Jakub Čapek, Praha: Triáda, 2024.
Henri Bergson, Smích, přel. Eva Majorová – Ladislav Major, Praha: Naše vojsko, 2012.
Václav Černý, První a druhý sešit o existencialismu, Praha: Mladá fronta, 1992.
Emilly Herring, Herald of a Restless World: How Henri Bergson Brought Philosophy to the People, London: John Murray Press, 2024, Kindle Edition.
Vlasta Skalická, „Václav Černý a Henri Bergson“, in: Václav Černý – život a dílo, Praha: Ústav pro českou literaturu Akademie věd České republiky, 1996, str. 76–84.