Když Leonard Cohen v roce 2016 při propagaci desky You Want It Darker (zemřel dva týdny po jejím vydání) prohlásil, že jeho zdravotní stav není nic moc a že je „připraven zemřít“, hned se kolem toho vzedmula vlna fanouškovské hysterie. Neumírej, prosím, ty ne! Naštěstí umělec tehdy přispěchal s uklidňujícím vysvětlením: „Trochu jsem přeháněl. Vždycky jsem měl tendence dramatizovat záležitosti kolem své osoby. Nebojte, rozhodl jsem se, že budu žít navždy.“ Vše zůstane tak, jak chceme, svět se kolem nás zastaví a zůstanou v něm jen mytické příběhy a meditace o lásce, chtíči a smrti. Je to hezká představa.

Německý spisovatel Franz Dobler měl svého času starost o odkaz Johnnyho Cashe. Svou předmluvu ke komiksu I See a Darkness zakončil slovy: „Jen jedno je jisté. Nikdy si do mobilu nepořídím vyzvánění Ring of Fire.“ Nahraďme si to písní Hallelujah a spatříte falešný obraz Cohena, geniálního básníka a bezbřehého svůdníka (neustále hledajícího duchovní útěchu), který se před námi při nedávném výročí (devadesát let od narození) v českých médiích objevil. Ale ani to není nic nového. Z šéfredaktora časopisu Rock & Pop Vojtěcha Lindaura si mladší hudební novináři občas dělávali legraci, že své texty už jen recykluje, ale popravdě řečeno, kolik takových článků o Woodstocku, Dylanovi nebo právě Cohenovi se za život vůbec dá napsat? Novinářka Sylvie Simmonsová, asi největší odbornice na Cohenův život, jich napsala nespočet a nakonec všechny své poznatky ještě shrnula do knihy I’m Your Man: Život Leonarda Cohena. Jde zatím o jeho nejucelenější biografii a napsána je skvěle. O moc blíž k rozluštění toho, kým Leonard Cohen vlastně ve skutečnosti byl, ale ani po jejím přečtení nejsme.

Cohen jako básník debutoval v 50. letech sbírkou Porovnejme si mytologie. Překladatel Ladislav Nagy před lety napsal: „Cohenova raná poetika se vyznačuje několika motivy. Silný je především motiv ztráty, absence, nostalgie po lidech, po čase, který už není. Nostalgie občas přechází do zoufalství, až do exhibicionistického odhalování vlastní nedostatečnosti, přičemž jako jediná záchrana se zde jeví láska, jež ovšem – na rozdíl od prvního motivu – není romanticky platonická, nýbrž millerovsky a konkrétně tělesná.“ Ano, to je ta památná věta: „I couldn’t feel, so I tried to touch.“ Kolik z těch lidí, kteří Hallelujah zprznilo svými jalovými coververzemi, asi tak vědělo, o čem tu zpívají?

Těžce se to vysvětluje, ale své o tom ví každý, kdo si ještě vzpomene, jaké to bylo, slyšet Cohena poprvé. I když jste v té chvíli ještě neměli potřebné povědomí o textech, z jeho projevu bylo od prvních okamžiků jasné, že v nich není žádná faleš ani žádná zbytečná slova. Jeho první tři desky v sobě zároveň měly něco dvojznačného a nenuceného, obyčejného i mystického. Něco až k nevydržení naléhavého. Cohenova raná tvorba je velmi dramatická, způsob, jakým jsou písně stavěné, se neustále zmítá mezi děsivým neurotickým záchvatem a následným uklidňujícím vydechnutím. Základ sice zvukově vychází z tradic folkové hudby, ale něco tu nesedí. Kytara je až antifolková, spíš ve stylu flamenka, písně mají jednoduché melodie, které ovšem neplynou nikterak pokojně, neustále za nimi cítíte temnou propast, do které se mohou kdykoli bez varování propadnout.

Na desce New Skin for Old Ceremony se Cohen začátkem 70. let vzdálil od syrovosti svých prvních alb, ale dokázal si uchovat onu charakteristickou naléhavost. V této dekádě začíná používat mnohem více nástrojů a celkové pojetí písní míří k větší orchestrálnosti. Leckdo má za to, že to v pozdější době začalo být spíš na škodu – nejčastěji se za příklad udává Philem Spectorem (pře)produkovaná deska Death of a Ladies Man. Cohenův hudební vrchol pak přišel paradoxně v 80. letech. Tahle dekáda Cohenovi sedla až překvapivě dobře, na rozdíl od spousty již zavedených umělců, kteří nahrávali podivné experimenty anebo v lepším případě desky, která dnes znějí jako dobová kuriozita. Jde o skvělý příklad toho, jak Cohena doba, ve které tvořil, vlastně nikdy pořádně neovlivňovala a jen si z ní bral to funkční, s čím pak rozvíjel pevné základy.

Především deska I’m Your Man je snad dokonce ta nejlepší, jakou kdy udělal. Nebývale vzletná, dalo by se říct až pompézní, ale opět – ta temně zlověstná propast, do které se může všechno znenadání zbortit, je stále přítomná. Andělské ženské sbory Cohenovu fatálnost nakonec jen prohloubily, namísto toho, aby z ní udělaly cosi laciného a době poplatného. Jiří Peňás po smrti Leonarda Cohena napsal: „Byl básníkem surrealistické představivosti a metaforiky plné chtíče, který přitom neměl nic společného s vulgaritou. Byl to nejerotičtější umělec současnosti, který ovšem sexualitu spojil se spiritualitou, což je starý trik největších duchovních mistrů.“ Všechna tahle tichá síla se s razancí až nepochopitelnou transformovala právě do I´m Your Man, nejkrásnějšího náhrobku, který si Cohen mohl vybudovat.

Nezapomínejme na to, že jen s mírnou nadsázkou to byl zkrachovalý spisovatel, který se teprve po komerčním neúspěchu svých próz uchýlil k hudbě. Svůj debut Oblíbená hra vydal v roce 1963, jeho druhý a poslední román Nádherní poražení vyšel v roce 1966, rok předtím, než vydal svou první desku. Neexistuje sice ocenění, které by něčí tvorbu dokázalo tak rozmělnit a zasadit do patřičně nudných tabulek než právě Nobelova cena za literaturu, ale přesto… To, že tehdy tu cenu místo Cohena získal Bob Dylan, se dodnes jeví jako naprosté nepochopení tvorby obou dvou umělců. Dylanův hlavní přínos byl totiž v něčem jiném než v geniálních textech. Je úzce spjat s konkrétní dobou, ve které se mu podařilo změnit způsob, jakým se do té doby vnímalo písničkářství a jeho témata.

Cohen se s jedním textem trápil klidně i několik let, než ho dokázal dovést do podoby, kterou si pro něj vysnil. Zásadní rozdíl v jejich přístupech k tvorbě je v tom, že Dylan často úplně nevěděl, co chce říct, respektive mu na tom až tak nesešlo. Nechal se unášet momentem a čekal, co přinese. Cohen naopak vždy nejdřív věděl, co chce sdělit, a až pak k tomu hledal formu. Zjednodušeně řečeno – Dylan je výborný písničkář, který píše básnické texty, Cohen byl básník (tu Nobelovku měl dostat už jen za svou básnickou sbírku Kniha toužení), který jakousi podivnou souhrou osudu dělal hudbu. Ale to může naplňovat rozhořčením snad jen nás, ctitele Leonarda Cohena, jemu samému to, předpokládám, bylo úplně jedno.

„Listen to the hummingbird whose wings you cannot see / listen to the hummingbird / don’t listen to me,“ zpíval (tedy spíš přednášel) Cohen v jedné ze svých posledních písní (vyšla na posmrtné desce Thanks for the Dance). Měli bychom se zaposlouchat do zvuků přírody kolem nás a nehledat odpovědi u něho. Cohen ve stáří už věděl, že sám za svůj život udělal spoustu podobných chyb – něco urputně hledal a neuvědomil si, že už to možná dávno má. Mám jednu lehce divokou teorii. Cohenovi na konkrétním náboženství nikdy moc nesešlo. Koketoval totiž se stejnou důsledností se všemi, nikdy nebyl mnich v klasickém slova smyslu, jen strávil několik let v buddhistickém klášteře. A tahle jeho zarputilost a touha po poznání pro něho byly stejnou měrou prospěšné jako ubíjející. Roky v klášteře ho naučily dodržovat pevný řád a pomohly mu zbavit se letitých depresí, ale k ničemu z toho, co hledal, ho ani nepřiblížily. Z kláštera jednoho dne odjel a začal okamžitě studovat u jiného duchovního mistra v Indii.

Na stará kolena se jako správný Žid vrátil k judaismu, ale ani tady nejde říct, že by to bylo to, co celý život hledal a oklikou našel. Judaismus je velmi konzervativní směr, svázaný mnoha tradicemi a těžko si myslet, že Cohenovi nabídl odpovědi na všechny jeho otázky. Jde spíš o určité smíření se svou podstatou (to je ostatně slyšet i na jeho poslední desce You Want It Darker a zdaleka nejen kvůli synagogálnímu sboru), které ovšem nebrání dalšímu hledání. Představa, že Cohen po večerech sedí u YouTube a dívá se na různá videa duchovních guru, například Moojiho, je úsměvná, ale v něčem mnohem pravdivější než všechny ostatní mýty, které o něm kolují. Jen pro úplnost: Leonard Cohen je jediný člověk, kterého jsem osobně neznal, po jehož smrti jsem se rozplakal.

V jednom ze svých posledních rozhovorů řekl: „Všichni jsme ovlivněni hlubokými podněty, ačkoli často vůbec netušíme, odkud k nám přicházejí. Někdy slyšíte, jak k vám odněkud z hlubin promlouvá jiná realita. Vždycky jsem k těmhle věcem byl citlivý. Dneska slyším, jak mi říká – Leonarde, prostě dělej ty věci, o kterých si myslíš, že je musíš udělat. Jsou to velmi soucitná slova, co teď slýchávám. Na rozdíl od dřívějška už to není – Leonarde, všechno pokazíš. Musím říct, že je to obrovské požehnání.“ Existují lepší konce?