„Tušila jsem, že něco takového existuje, ale nijak mě to nezajímalo, netýkalo se mě to, ani nikoho v okolí. Do třicítky jsem prostě neměla proč se tím zabývat. Pak přišel bezproblémový porod. A o měsíc později jsem byla na cestě skočit z okna,“ popisuje své setkání s duševním onemocněním Kateřina Lán, dnes matka dvou dcer. Po prvním porodu nedokázala cítit žádnou radost, žádné city, jen strach a stres. Ač ji to čím dál víc ubíjelo, řekla si, že to prostě přemůže vůlí.

Zkušenost Kateřiny i dalších lidí, kteří se objevují v tomto textu i na následujících stránkách, ilustrují některé typické problémové znaky tématu duševního zdraví, se kterými se Česko podle odborníků potýká. Jestli však zatím něco vzbuzuje vzrušené debaty, není to řešení problémů a zlepšení kvality péče, ale spíš generační hádky o hledání příčin.

Tradiční česká cesta ve zdravotnictví je čekat se zásadními změnami na tvrdý náraz. A po letech odsouvání se vracet k už popsaným receptům. Vidět to nakonec bylo na déjà vu s protestujícími lékaři v nemocnicích. Bez ohledu na dohady o počtech „trendy“ diagnóz či křehkosti mladších generací mluví čísla i odborníci poměrně přesvědčivě: duševní zdraví je a bude zásadní společenské téma a Česko není na tento fenomén moderní doby příliš přesvědčivě připraveno.

Problémy systému péče jako takového už jsou přes deset let popsány, stojí černé na bílém ve strategických dokumentech a pro pragmatiky jsou i vyčísleny v odhadech ekonomických dopadů. Strategie reformy psychiatrické péče byla narýsována na roky 2013–2023, reálně se dala do pohybu zhruba před pěti lety. Se vstupem do roku 2024 však slyšíme, že v těch nejefektivnějších a nejméně nákladných řešeních výrazně zaostává za původním plánem. Česko navíc nemá dostatek odborníků, přestože se v původních návrzích doporučuje dosáhnout dvojnásobku dnešního stavu.

Nás se to netýká?

Odborníci mluví o utrhnuté lavině, epidemii duševních nemocí. To zásadní poselství však spočívá spíš v tom, že péče o duševní zdraví je opomíjena dlouhodobě, profesionální pomoc je především u dětí těžce nedostupná a odkládají se systémové kroky, které mají směřovat k tomu, aby lidé trpící duševními problémy zbytečně „nevypadávali“ ze společnosti.

Národní ústav duševního zdraví (NUDZ) vydal loni roce vypovídající měření: až 40 procent žáků devátých tříd vykazuje známky střední až těžké deprese a 30 procent z nich známky úzkosti. Podle odborníků nejde sice očekávat, že by se dlouhodobé negativní důsledky projevily u všech dětí či dospívajících, u nezanedbatelné části to ale hrozí. Jak jsou na tom dospělí? Proti roku 2017 stoupl do roku 2020 výskyt duševních poruch v populaci z 20 na víc než 30 procent. Počet lidí s depresí a sebevražednými myšlenkami vzrostl třikrát, s úzkostnými poruchami dvakrát. Po pandemii covidu se stav populace sice mírně zlepšil, ale nikoli zpátky na předpandemickou úroveň.

Česko není žádný ostrůvek deviace, v západních společnostech problémy duševního charakteru narůstají. Nejde ani o nějaký výstřelek velkých měst, dopady jsou prakticky stejné napříč republikou. U dětí se zatím nedá mluvit o nějakém zhoršujícím se trendu, zejména proto, že v Česku se duševní stav populace začal měřit poměrně nedávno, u dětí prakticky až v minulém roce.

Příčiny zhoršeného duševního zdraví u dětí se mají začít v průzkumech teprve zjišťovat, obecně se však mluví o řadě možných příčin, od dopadů pandemie, kde Česko kralovalo v délce uzavírání škol, přes následující ekonomické i společenské dopady války na Ukrajině po společenské změny a nárůst psychosociálních stresorů, které se s moderní dobou zkrátka pojí. Ať už je to vliv technologického rozvoje, sociálních sítí, rozpad tradičních opor v rodině, příliš liberální či naopak příliš úzkostlivá výchova, tlak na výkon, snižování životní úrovně.

S řešením situace se ale podle odborníků čekat nemá. Podchytit problémy co nejdřív může pro mnoho dětí znamenat mnohem méně náročné řešení, možnost nenechat problémy dojít do těžší podoby, z hlediska zdravotního systému i výrazně méně nákladné řešení a stejně tak menší zátěž pro přetížené kapacity.

„Kdyby na školách opravdu fungovali kvalifikovaní lidé, kteří by dovedli podat pomocnou ruku, krizovou pomoc těm, kteří se ve školní třídě nějak hroutí, kdyby se potom pracovalo i s rodiči a nečekalo se na to, až dítě začne mít větší problémy, nebo se dokonce pokusí o sebevraždu či začne se sebeubližováním, myslím si, že v řadě případů vůbec nemusí dojít k tomu, aby dítě dostalo nějakou diagnózu, aby dostalo medikaci, kterou pak často má na celý život,“ popisoval smysl prevence v loňském rozhovoru pro Echo dětský psychoterapeut a psychiatr Peter Pöthe. V něm varoval také před tím, že pokud se přístup k péči o duševní zdraví dětí nezmění, může to vést přesně k tomu, co zmiňují někteří skeptici – nárůstu počtu diagnóz navázaných na financování či odběr léků, zvýšení počtu lidí závislých na péči i jejich větší izolaci.

Stigmatizace, negramotnost a kapacity

„Šla jsem takhle s kamarádkami na večeři, to bylo po první atace po porodu. Znaly jsme se v té době už třeba pětadvacet let. Říkám jim, že jsem na antidepresivech. Podívaly se na mě a vypadlo z nich, že je berou taky. Kdybych s tím ale nepřišla, neřekla by mi to ani nejlepší kamarádka,“ popisuje situaci kolem roku 2010 Kateřina Lán.

Destigmatizace duševních potíží patří k jednomu z pilířů reformy. Pojí se s tématem nízké gramotnosti v oblasti duševního zdraví v populaci. Důsledky stigmatizace jsou přitom opět podobné – podle odborníků patří k hlavním příčinám, proč se lidé vyhýbají řešení problémů a nechají je dojít zbytečně daleko. S tím souvisí i nízká gramotnost v oblasti duševního zdraví, která vede k tomu, že lidé příznaky nepoznají ani na sobě, dokud jim nezpůsobí zásadní problém. Změnit to má v nejbližší fázi především prevence.

„Hrozně často od dětí slýchám, že mají pocit, že jejich problémy nejsou tak vážné, že někdo má větší problémy. A když tohle říkají, začnou brečet. Nemusí to zajít tak daleko, že si ty děti musejí fakt ublížit stejně jako já nebo spousta dalších,“ říká Jana Krejčí, která se po svých zkušenostech s duševním onemocněním snaží pomáhat ostatním jako takzvaný peer.

Například z loňského průzkumu organizace Nevypusť duši vyplynulo, že se víc než tři čtvrtiny mladých ve věku 12 až 19 let stydí požádat v otázce duševních potíží o pomoc. Často se obávají odmítnutí nebo právě stigmatu duševního onemocnění, očekávají výsměch okolí či to, že někdo bude kupříkladu odsuzovat jejich rodiče.

„Když mě viděli spolužáci jít ke školní psycholožce, řekl jsem jim, že je to kvůli kariérnímu poradenství. Hodně jsem se za to v té době styděl. Dnes už je to trochu lepší, zvlášť v některých kruzích, víc se o tom mluví, ale je to hodně daleko od toho, aby to bylo v pohodě,“ říká Martin Mikula, vystudovaný psycholog, který se už dekádu léčí s depresí. Problémů přibývá a lidé se bojí vyhledat pomoc, tak je řeší způsoby, které situaci zhoršují, pitím alkoholu, užíváním návykových látek či trávením hodin denně hraním videoher. „Lidé se bojí jít jenom k závodnímu lékaři, protože mají od obvoďáka napsané, že mají periodickou depresi, bipolární poruchu, nijak je to v práci nemusí omezovat, ale bojí se, že to zjistí zaměstnavatel, bojí se reakcí rodičů, přítelkyň, kolegů v práci,“ dodává Mikula i z vlastní zkušenosti.

V populaci se zatím pohled na duševně nemocné příliš neposouvá. V rámci změn ve školství, které jsou zatím opět jen strategií na papíře, se chystají kroky k tomu, aby se prevence dostala přímo do škol. Na místo, kde děti tráví značnou část svého života.

Další reformní kroky, které se týkají radikální změny systému péče a jejího přiblížení k pacientům – tedy aby jim umožňovala co největší setrvání v běžném životě, práci, ve škole, a s tím související pomoc i v oblasti sociální péče –, narážejí na nedostatečné kapacity odborníků i financování, podle některých hlasů pak i na opětovně upadající politický zájem. Z pohledu českého zdravotnictví jde přitom o tradiční otázku zefektivnění systému i vynakládaných prostředků.

Do psychiatrické péče plynou ročně asi tři až čtyři procenta zdravotnického rozpočtu. Dlouhodobě se mluví o potřebě zvýšit tuto částku na víc než dvojnásobek. Téma duševního zdraví se krčí na posledním místě například i v doporučeních zdravotnické skupiny Národní ekonomické rady vlády. „Výrazné společenské a ekonomické dopady mají i problémy v duševním zdraví populace. Společenské náklady na duševní onemocnění se odhadují v různých zemích na zhruba 4 % HDP. Zhruba 16 % ztracených let života ve zdraví (DALY) lze přičítat právě problémům v duševním zdraví,“ čteme ve zdravotních doporučeních.

Myšlenka je přitom taková, že by se v delším horizontu měly investice do duševního zdraví vrátit, v současnosti patří totiž duševní onemocnění k nejčastějším důvodům výplat invalidních důchodů, dopadají do systému sociálních dávek, nemocenských či ovlivňují výrazně pracovní produktivitu, pojí se i se zmiňovanými problémy v oblasti závislostí. „Když problém zachytíme v rámci prevence, je to naprosto zásadní. Zachytit člověka v devatenácti může znamenat, že bude schopný začlenit se do ekonomiky, pracovat, založit rodinu, fungovat ve společnosti. Když mu adekvátně nepomůžeme, bude mít dalších dvacet let invalidní důchod. K tomu je ale potřeba systém, prostředí, které ho k tomu bude stimulovat,“ dodává psycholog Martin Mikula.