Proroctví Michela Foucaulta: Mizí člověk jako „stopa v písku smytá přílivem“?
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Michel Foucault bývá kritiky spojován s tím nejhorším, co postmoderní filosofie vydala: relativismus, popírání svobody, tvrzení, že vše je konstrukt. Jeho dílo je nicméně pestré a plné napětí. Mnoho podnětného se soustřeďuje kolem konfliktního vztahu s Jeanem-Paulem Sartrem.
Pro Michela Foucaulta byl Sartre, kterého označuje za člověka 19. století, naivně přesvědčen o tom, že dokud je člověk při vědomí, je svoboden. I v nejzazší nouzi může vymyslet revoluční filosofii. To považuje jeho mladší kolega za dětinský přístup, který podle něj ignoruje, jak moc jsme průsečíky mocenských i historických sil. V moderní společnosti je člověk svázán dokonce ještě o něco více. Samozřejmě, že si každé společenství vymiňuje poslušnost, jenže ta předmoderní k tomu neměla prostředky. Naopak moderní stát se opírá o byrokratický aparát i technologie a cesty ven jsou člověku zataraseny. Paradoxně je to tudíž moderní společnost vyrůstající z osvícenství a touhy po svobodě, která je větším nebezpečím než ta tradiční.
Foucault však zvláště koncem sedmdesátých let mění těžiště. Tvrdí, že svobodu nikdy popírat nechtěl, že naopak vše činil pro to, aby si jedinec uvědomil svou situaci. Chtěl zmapovat situaci, ukázat člověku vězení, v němž žije, aby pak uměl sám objevit cesty ven. Někteří zde nacházejí paradoxní sblížení se Sartrem a pozdní Foucaultovo dílo označují jako sociální existencialismus. Tomu by odpovídala i změna toho, jak Foucault chápal svou roli: od sedmdesátých let se veřejně angažoval a tvrdil, že úlohou veřejného intelektuála je učit lidi vidět, že jsou svobodnější, než si myslí.
Kdyby člověk na hledání svobody rezignoval, byl by s ním konec. To je hrozba, která se nad člověkem vznáší ve všech dobách. Autorka podcastu Tereza Matějčková však ukazuje, že nyní, tváří v tvář současným technologiím, je o něco naléhavější. V době, kdy hlavní výkon člověka mnohdy tkví v asistenci stroji a kdy společnost stojí méně na lidech a více na technologii, může být Foucaultova teze o konci člověka aktuálnější než kdy jindy.
Kapitoly
I. Úvod: „Epidemie je snem mocných.“ Mohl to Foucault říct?
II. „Já a filosof? Nevím, a jestli ano, tak ne moc dobrý.“
III. Jak si dopřát bláznovství uprostřed moderní společnosti
IV. Člověk je vynález nedávné doby
Bibliografie
Didier Eribon, Michel Foucault 1926–1984, Praha: Academia, 2002.
Michel Foucault, Dohlížet a trestat, přel. Čestmír Pelikán, Praha: Dauphin, 2000.
Michel Foucault, „Inutile de se soulever“, in: Dits et Ecrits, sv. III: 1976–1979, vyd. Daniel Defert – François Ewald, za spolupráce Jacquese Lagrangeho, Paris: Gallimard, 1994, str. 790–793.
Michel Foucault, Psychologie a duševní nemoc, přel. Věra Dvořáková, Richard Vyhlídal, Praha: Horizont, 1971.
Michel Foucault, Slova a věci, přel. Jan Rubáš, Praha: Computer Press, 2007.
Mary Harrington, Foucault’s attitude to sex is alive and well in intersectional feminism, in: Unherd, April 1, 2021.
Martin Rux, Truth, Power, Self, an Interview with Michel Foucault, Technologies of the Self, Massachusetts: University of Massachusetts Press, 1988, str. 10 n.
Philipp Sarasin, Wie weiter mit Michel Foucault? Hamburg: Hamburger Institut für Sozialforschung, 2008.