DESET LET ECHA

Deset let Týdeníku Echo: už, nebo teprve?

DESET LET ECHA
Deset let Týdeníku Echo: už, nebo teprve?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Hned v úvodu se musím přiznat, že Týdeník Echo čtu a čtu ho systematicky už celých deset let. Zdůrazňuji to proto, že to bych nemohl říci o žádném jiném časopisu u nás. Z povinnosti prolistuji ještě Euro, ale opravdu více prolistuji, než pročtu. Echo byla před deseti lety novinka, a to novinka vítaná. V mém případě nikoli hlavně proto, že bych apriorně fandil skupině novinářů, která se odtrhla od Babišových deníků, spíše proto, že u nás už dlouho chyběl intelektuální časopis, který by se věnoval politice, kultuře, ekonomice, mezinárodním vztahům. Pokusy různé byly, ale dlouho nevydržely. A pro mne, resp. pro mou generaci, to byly naposledy Literární noviny šedesátých let.

De facto pro mne tuto roli Echo už deset let plní. V sedmdesátých a osmdesátých letech žádný takový týdeník nebyl, tato témata jsme čítávali jen v cizích jazycích (když jsme se k západním časopisům dostali). Možná že si hlavní redaktoři Echa myslí, že jsou časopisem pravicovým, ale tím si já jist nejsem. Klíčové pro mne je to, že Echo není programově levičácký a progresivistický časopis. Konzervativní názory v něm mají své místo. Nejsou tam sice na výsluní, nejsou tam násilně a dryáčnicky propagovány, ale jsou tam tolerovány. A to je v dnešním světě strašně moc.

V mnoha ohledech je dnešní Echo u nás jistou oázou. Oázou pro člověka, který nepodlehl snadnému, povrchnímu a nezodpovědnému světu sociálních sítí a který ví, že se nesmí nechat ohlušit případnými pochvalami lidí z těch či oněch sociálních bublin. Echo není bublina, i když má své věrné. Echo není časopis bublinového typu, protože zastává nejednoznačné názory a jsou v něm ti i oni. Občas se dokonce rozcházejí a autoři, které jsme si s Echem výslovně spojovali, najednou mizí.

Echo je platforma, kde se ještě pěstuje diskuse a kde – a to začíná být víc a víc důležité – nedominuje falešný boj s dezinformacemi. Ve svém důsledném antibabišovském duchu v mnoha ohledech vypadá vlastně provládně, i když vím, že by to vedení Echa a spousta jejich čtenářů rezolutně odmítaly. Odmítá to ale asi i dnešní vláda.

Ze všech těchto důvodů jsem čtenářem a příznivcem Echa. Vždy tam najdu něco, co mne potěší, z čeho se poučím, co si podtrhávám, co doporučuji k „povinnému“ přečtení členům rodiny, spolupracovníkům, přátelům. Samozřejmě je tam i leccos, co mne „dopálí“, kdy vrtím hlavou a kdy říkám „ti jsou nepoučitelní“, ale to tak asi má, či dokonce musí být. Mohl bych to možná uzavřít slovy, že žádný jiný český časopis pravidelně nečtu.

Ať se vám v dalším desetiletí daří, i když to je asi zbytečné přání. To už bude všude mír. Budou jenom garantované příjmy a budou jenom „houmofisy“. Do důchodu se bude odcházet po povinném odpracování jedné dekády. Pan Peňás bude psát 2316. díl svých zájezdových dobrodružství a Daniel Kaiser udělá další politicky nekorektní rozhovor s některým z neoblíbenců bruselského majestátu. Jinak bude všechno po staru. Novočeština bude určitě psát postaru.

 

Václav Klaus

18. března 2024