Stejnou sošku má Robert Zemeckis, Spike Lee, John Lasseter nebo Jan Svěrák. Cena Student Academy Award, kterou každoročně uděluje americká Akademie filmového umění a věd, je tím nejvyšším oceněním, jaké může získat student filmové tvorby. Je to obrovská čest a současně velká zodpovědnost. A teď jsem se do této vybrané společnosti dostal i já se svým kolegou, režisérem a kameramanem Pavlem Sýkorou. Podařila se nám totiž ohromná věc, o které jsme vždy snili, ale považovali to za úkol hodný Herkula. Ten sen se nakonec stal skutečností.

Absolventský magisterský snímek Krajan z Filmové akademie Miroslava Ondříčka v Písku, jehož zrod byl dost krušný a chvílemi to vypadalo, že nespatří světlo světa, získal cenu Student Academy Award 2024 neboli studentského Oscara. Skleněný trojúhelník s výřezem ikonického „zlatého plešouna“ na zlatém podstavci již trůní na jednom okenním parapetu v Praze-Holešovicích.

Je to čtvrtý studentský Oscar pro Českou republiku, teprve první za hraný film a vůbec první pro píseckou filmovou školu. Dosud se tuzemským tvůrcům podařilo získat tuto prestižní cenu za fiktivní dokument Ropáci (1988, režie Jan Svěrák), houbový experiment Kdo je kdo v mykologii? (2016, r. Marie Dvořáková) a za animovaný film Dcera (2019, r. Darja Kaščejevová). Prvenství v hrané kategorii nám už nikdo nevezme. Stejně jako to, že jsme se stali zlatými vítězi 51. ročníku Student Academy Awards, který se poprvé v historii uskutečnil v Londýně místo v Los Angeles. Nejdříve jsme toto zjištění málem oplakali, jelikož jsme se samozřejmě těšili do Hollywoodu, hlavního města filmu! Nicméně deštivý a královsky noblesní Londýn má také něco do sebe.

Psal se konec března 2023, když padla poslední klapka filmu Krajan v chanovickém skanzenu na Plzeňsku. Tehdy nikoho ze štábu ani náznakem nenapadlo, že v následujícím roce budeme 14. října stát v londýnském kině Odeon na Leicester Square. Po náročném střihu a uvedení ve škole, kde toto konverzační drama odehrávající se 31. prosince 1944 dostalo dvojku, se snímek vydal na festivalovou pouť. Když se jaro chýlilo ke konci a vysvitly první paprsky letního slunce, přihlásili jsme film do soutěže o studentské Oscary. To byl začátek naší oscarové pohádky.

Oznámení o tom, že si pojedeme pro „zlatého plešouna“, přicházelo od Akademie v malých dávkách. E-mail se zprávou, že náš film byl přijat, vystřídala informace, že jsme se dostali do semifinále, a poté se to rozjelo. Jste ve finále, napsali nám akademici. Na oficiálních webových stránkách Oscars.org byla sedmička posledních nominantů v každé kategorii. Mezi nimi i válečné drama z roku 1944 Krajan od režisérů Pavla Sýkory a Viktora Horáka. Vrcholem byl on-line hovor s akademiky a dalšími dvěma vítěznými režiséry, při němž nám organizátoři ze Spojených států oznámili, že jsme zvítězili a pojedeme si pro cenu. Jestli to bude zlato, stříbro, nebo bronz, nám ale do poslední vteřiny nikdo neřekl. Tehdy to byla euforie a neskutečné štěstí. Takový úspěch! Satisfakce! Vyplatilo se. Ty čtyři noci natáčecího pekla v březnovém mrazu bez elektřiny a topení najednou dostaly úplně nový rozměr a smysl!

Následovalo týdenní informační embargo a e-mailové bombardování ze strany Akademie. Letenky, ubytování, harmonogram a časový plán, dress code a tak dále. Kluk z podkrkonošské vísky se vydává pro sošku, která může pomoci Česku se znovu radovat. Doufejme, že to aspoň trochu pomohlo napravit pochroumanou reputaci české kinematografie.

Nezapomenout na deštník

Série e-mailů bobtnala a přibližoval se termín odjezdu. Sbalit kufry, koupit nové sako a nezapomenout deštník. Je třeba zachovávat dekorum, jelikož zde reprezentujeme koneckonců i svou vlast. V britské metropoli jsme byli ubytováni v hotelu sotva pár kroků od Piccadilly Circus. Na dohled se skví Národní galerie, muzikálová čtvrť nebo kino Odeon Luxe Leicester Square z roku 1937 ve stylu art deco.

Na společné večeři s dalšími oceněnými a organizátory jsme se přirozeně rozdělili do skupin podle kategorií. Do vítězné trojice hraného filmu patří také náš kamarád, čínsko-americký režisér Robin Wang z University of Southern California, a Jens Kevin Georg z německé Filmové univerzity Konrada Wolfa v Babelsbergu. Většina oceněných ale pochází ze Spojených států. Kromě nás a Jense zde byl ještě trojčlenný tým francouzských animátorů Florian Maurice, Maxime Foltzer a Estelle Bonnardelová, japonský animátor Kei Kanamori a experimentální filmař Akshit Kumar z Indie. Takzvaná „středoevropská energie“ mezi námi a Jensem byla téměř hmatatelná. Je jasné, že Atlantický oceán svým způsobem mění a rozděluje kromě krajiny i lidi.

Středobodem našeho londýnského pobytu byl od 10. do 14. října ikonický pětihvězdičkový hotel The Dorchester na okraji Hyde Parku. Italská kuchyně, indické speciality i kalamáry se šampaňskou omáčkou a kaviárem jsou samozřejmostí. Kulisy jako by vypadly z Grandhotelu Budapešť (2014, r. Wes Anderson) říznutého hotelem Overlook z kingovského hororu Osvícení (1980, r. Stanley Kubrick). Luxus, pozlátko a snad i pocit výjimečnosti takřka na každém kroku.

Páteční ráno jsem zahájil šálkem britského earl grey s kapkou mléka a poté se vydal vstříc největšímu filmovému studiu ve Spojeném království. Ateliéry Pinewood Studios byly založeny v roce 1936 a prosluly především tím, že se zde točily takřka všechny bondovky nebo snímky z kouzelnických Bradavic. Britové jsou na to patřičně hrdí. Důkazem je ateliér Seana Conneryho nebo kino pojmenované podle bondovského skladatele Johna Barryho.

Během panelové diskuse došlo i na představení nové ceny Akademie, která by měla upozorňovat na filmy s LGBT a queer tematikou. Dál se debatovalo o tom, co má dělat čerstvý absolvent filmové školy a jak natočit celovečerák. Mezi dalšími tématy byla osobní propagace, hledání témat k tvorbě nebo komunikace s novináři. Režisér několika epizod hororového seriálu Outsider nebo survival thrilleru Sweetheart J. D. Dillard se rozpovídal o tom, jak náročné je natočit debut. Dánský producent a nově nastávající člen Akademie Kim Magnusson, který má na kontě oceňovaná skandinávská dramata O kuřatech a lidech nebo Řezníci, pohovořil o své tvorbě a cestě za dalšími akademiky.

V těch dnech v londýnských ulicích probíhal také BFI London Film Festival, jehož součástí jsou kromě projekcí i besedy, diskuse a co-working. Po otřesné projekci v sobotu ráno, když jsme zhlédli dokument z prostředí videohry Grand Theft Auto, následovala masterclass s režisérem Duny nebo Blade Runnera 2049 Denisem Villeneuvem. Potemnělé prostředí kinosálů jsme v sobotu vyměnili za kulisy londýnských památek, jako je Big Ben, London Eye nebo Tower Bridge.

Neděle byla jediným volným dnem, a proto patřila rodinám a přátelům. Na předávání cen přijel i náš scenárista Petr Pelech, střihač Lukáš Skalník, hudební skladatel Jakub Zajíc a produkční Kateřina Matoušová, bez kterých bychom se sem nedostali. Událost si nenechalo utéct ani vedení písecké filmové školy, včetně ředitelky Vladany Terčové. Procházka kolem Kensingtonského paláce a Royal Albert Hall nemohla skončit ničím jiným než fish and chips v centru Hyde Parku. Samozřejmostí britské metropole je pár sklenic guinnessu na dobrou noc a následoval den D.

Konečně pondělí

Pondělí se neslo ve znamení příprav na osudový večer. Pro mnohé z nás to byla zatím největší životní zkušenost. Možná už nic zásadnějšího a většího nezažijeme. I to se může stát. Všichni jsme si procházeli děkovné řeči, trénovali výstupy a připravovali se na fotografování a rozhovory s novináři. Před Odeonem se rozvinul červený koberec a začali se scházet novináři, fotografové a první hosté. Hodiny se změnily v minuty a poté ve vteřiny. Nervy, tréma, obavy. Bylo tam všechno.

Zlaté sochy Oscarů v nadživotní velikosti, záblesky fotoaparátů a starobylé kino. Kino, kde mají premiéry ty nejočekávanější filmy o Jamesi Bondovi nebo Harrym Potterovi, založil ve 30. letech 21. století Oscar Deutsch. Britský podnikatel patřil mezi průkopníky filmového podnikání, a přestože zemřel v pouhých 48 letech, tak zde zanechal výraznou stopu v podobě ikonické sítě kin. Jsem poctěn, že i náš Krajan se mohl promítat v tomto legendárním sále.

A vrchol. Nikdo z nás do poslední chvíle nevěděl, pro jakou cenu si půjde. Ten okamžik, když se zvedl Robin a posléze Jens, byl naprosto zásadní. Samotné předávání, řeč a gratulaci od režiséra Krotitelů duchů nebo Kanclu Jasona Reitmana s československými kořeny mám již trochu v mlze. Slyšet pochvalné věty od producentky a prezidentky Akademie Janet Yangové se také nestává každý den. Ocenila herectví Jiřího Štěpničky a nezapomněla odkázat na Miloše Formana. Opojeni čistým štěstím i úlevou, že je to všechno za námi, jsme zamířili na afterparty do Národní galerie. Ikonické zakončení. Vždyť i filmy jsou jenom pohyblivé obrázky.