Na Borneu jsem byla před dvaceti lety a mně už zbylo jen pár dojmů. Třeba že v zemi tak zelené a šťavnaté působí islámské šátky jak pěst na oko. Že islámská přísnost a betonové regule třeba dávají nějaký smysl v poušti arabského poloostrova, kde člověka může představa kruté vertikály asi nějak dohnat, a k lecčemu, ale že tady, uprostřed džungle, na pozadí té úžasně kýčovité flóry, co tou svojí mlsnou přebujelostí demonstruje nekomplikovanou radost ze života, zůstává islám prvkem uměle vneseným a cizím.

K přízemnějším vzpomínkám patří, že není strategické zapomenout jedinou dostupnou mapu široko daleko hned po příletu na letišti. Na jaře roku 2007, prosím, nebyl dostupný internet v mobilu, rozhodně ne v mém. Na Borneu tedy dalo dost práce najít i ten internet. Škoda, no.

Ale zrovna na Borneo jsem si před pár dny vzpomněla na nepředpokládaném místě, kterým byly – co se dá dělat – záchody velkého hotelu na pražském Andělu. Hotel sám sebe považuje za designový, což se nedá rozporovat, neboť slova typu designový, nadčasový, inovativní jsou taky jako igelit. Obalí všechno. Toalety ovšem designové nebyly, designoví návrháři dámám k odložení kabelky nenavrhli ani stoleček velikosti krabičky od sirek. A tu jsem ho spatřila.

Návod na mytí rukou, správná technika v několika krocích, samozřejmě ilustrovaný, protože od zavedení smajlíků je obrat naší civilizace zpátky k obrázkovému písmu zjevný a nevratný. Všimli jste si, že se bez těch žlutých skřetů neobejde už skoro žádný účet na sociálních sítích, a to nezávisle na hloubce tématu, které komunikuje? Že mágové socek považují veřejnost za emoční mrzáky, kteří sami nerozeznají, kdy se mají smát 😀 a kdy plakat😭, je jedna věc. Druhá věc je, že u emocí se obrázkování nezastavilo. Ilustrování 🎨běžných stavů a dějů je ještě další krok 👣 v hladce běžícím procesu ⚙️všeobecné debilizace 🤪💪.

Také na východním Borneu, kam se tímto konečně dostáváme, jsem podobnou instruktáž spatřila na toaletách v oblasti orangutaní rezervace. Neukazovala ovšem, jak si asepticky drhnout ruce až do úplného bezvědomí, ale jak používat záchod evropského typu. Že se nemá lézt na prkýnko, jak funguje splachování atd. Tahák jsem vyfotila a zařadila do mentální sbírky asijského bizáru, s přibývajícími kilometry se neustále rozšiřující. Pak jsem na něj na dlouhé roky zapomněla. Až pražský hotel mi ho připomněl.

Edukativní snaha v pralese na východě Bornea je legrační, ale nějak pochopitelná, splachovací záchody jsou pro mnohé místní dosud věcí nepříliš prozkoumanou. Ale snaha evropských institucí (hotel luxusního typu je samozřejmě jen reprezentantem trendu – tyhle plakátky visí od covidu všude) poučovat dospělé lidi o základech hygieny vypovídá o tom, jak moc jsme akceptovali, že se s námi zachází jako s dětmi. Není to o hygieně, je to o buzeraci. Asijské myšlení je kulturně vcelku ochotné fungovat v pólech „dítě“ a „dospělý“, pokud se jedná o společenskou hierarchii. Hned o pár set kilometrů vedle, v brunejském sultanátu, jsou veřejné budovy ověšeny gigantickými billboardy, na nichž k sultánovi, otci národa, v nekonečné bázni a posvátném obdivu vzhlíží malé děti. Tuhle fázi jsme v Evropě překonali, ale možná se k ní zase vracíme. Co jiného může znamenat to, že přistupujeme k dospělým jako k apriori slabým, zranitelným, nezodpovědným a neschopným se postavit sami za sebe?