Vzdělávací systém čekají velké změny, které mají zasahovat nejen do výuky, ale i do nastavení školského systému. Co všechno má být jinak a co je třeba, aby se tentokrát změny ve vzdělávání skutečně přenesly do praxe? O tom přišli do Salonu Týdeníku Echo diskutovat ministr školství Mikuláš Bek (STAN), ředitel Národního pedagogického institutu Ivo Jupa, předsedkyně správní rady Nadace České spořitelny Dana Brandenburg a programová manažerka Partnerství pro vzdělávání 2030+ a poradkyně prezidenta republiky pro vzdělávání Silvie Pýchová.

Existuje tu dlouhodobý problém, kdy vznikají komplexní strategie, ale nedaří se je přenést do praxe. Pane ministře, jak jste nedávno sám zmínil, čím blíž do třídy, tím podle vás tak trochu opadá entuziasmus ke změnám. Jste připraveni je tentokrát nějakým způsobem prosadit?

Bek: Tento můj postřeh se týká situací, kdy se potkávám ve školách s jednotlivými řediteli a učiteli. Vůči té změně panuje do jisté míry skepse. To si prostě připusťme a počítejme s tím, má to své pádné důvody. Kromě toho, že jsme jako Češi bytostně skeptičtí vůči systémovým změnám obecně, je tady nějaká zkušenost, která není úplně ideální. Měli bychom tedy mít tentokrát realistická očekávání, tomu vychází vstříc představa o modelových školních vzdělávacích programech (ŠVP). Nepovažujme za špatné, že část škol víceméně převezme modely s drobnějšími úpravami a nepůjde cestou vytváření vlastního konceptu. To je přirozené, ve školství máme nějaký mainstream. Zároveň potřebujete prostor pro ty, kteří se do toho budou chtít pustit opravdu hodně z gruntu. Je to normální stav, je to potřeba udělat, vysvětlovat, a to i s ohledem na proměnu populace dětí, které budou vstupovat do škol, budou vstupovat do profesního života odteď za dvacet let, do světa, který si já v mnoha ohledech nedokážu ani představit.

Schopnost změny zavést do praxe je dost zásadní i pro další kroky, které se chystají do budoucna. Nezůstane u toho, že kdo už je nyní v přístupu ke změnám aktivní, bude dál, jinak se situace příliš nezmění?

Jupa: Mám pocit, že to není tak růžové, jak bychom si možná chtěli představovat. Ten nově připravovaný rámcový vzdělávací program (RVP) by měl školám, kterým se do toho chce, umožnit téměř cokoli, tak jako ten současný. Těm školám, které doteď drží víceméně takový konzervativní standard jednotlivých předmětů a té odučené látky, jak jsme to ve školách zažívali my, by neměl úplně umožnit opakovat dále tuto šablonu jedna k jedné. Aby se tam musely promítat i věci, na které leckdy nahlížejí ne úplně s důvěrou, typu kompetence, průřezová témata, gramotnosti. Nemyslím si ale, že se něco stane jen tak samo o sobě, že si učitelé řeknou: Tak teď už to začneme dělat. Část to dělá už nyní, ale nemáme čas čekat, až se dočkáme nějaké kritické většiny. My jsme lidé z minulého století a připravujeme děti na život v tisíciletí, o jehož podobě nemáme ani páru. Musíme se logicky upínat k věcem, které podle všech výzkumů budou pravděpodobně ty jediné přenositelné. To jsou kompetence, to, jakým způsobem se chovat, jakým způsobem se učit, jak hledat informace, jak se vyznat sám v sobě, v diskusi s nějakou skupinou. Obsah je samozřejmě důležitý, ale jeho důležitost oproti padesát let starým kurikulům je významně menší.

Celý text si můžete přečíst v digitální podobě Týdeníku Echo.

Podcast vznikl ve spolupráci s Národním pedagogickým institutem - https://www.npi.cz/

Stáhnout MP3