Když se uvažuje o vzestupu popularity Andreje Babiše a protestních hnutí obecně, nejčastěji se používají sociální argumenty ve stylu: v určitých vrstvách nebo regionech je nižší životní úroveň, a proto tamní voliči upřednostňují opoziční strany. Je to univerzální paklíč - otevřete jím každý zámek, ale k podstatě věci vás to nedovede. Jaké jsou další důvody?

Sociální otázka je pochopitelně důležitá. Problémem je, že když ji s marxistickou důsledností naroubujete na každý problém, časem se z ní stane vševysvětlující argument pro cokoli. Podívejme se na jiné, možná stejně důležité momenty, které naznačují, proč by po příštích sněmovních volbách mohla do vládní Strakovy akademie nastoupit úplně jiná sestava.

1) Tradiční levice opustila své voliče

Synonymem demokracie je reprezentace, tedy zastupování zájmů určitých společenských skupin. Nezadržitelný vzestup Andreje Babiše je tragédií především pro sociální demokracii, která mu bezbolestně přenechala většinu svých voličů. Hlavní přeliv nastal za vlády premiéra Bohuslava Sobotky, v níž byl Babiš ministrem financí.

Socdem tehdy začala experimentovat s programovými body mechanicky opsanými od západoevropských levicových stran. Tam už před lety proběhla reorientace z dělnických voličských vrstev na městské středostavovské liberály a menšiny. Šlo však dlouhodobý proces, který navíc vycházel z odlišné sociální a majetkové struktury západních společností. Výsledkem českého experimentování byl pocit voličů, že nemají zastání.

Bylo by to možné ukázat na řadě příkladů, včetně ideologicky prosazované inkluze, jak ji ve školách zaváděla ministryně školství Valachová. Směs nepřipravenosti a dogmatismu, s níž celou akci odstartovala, vyvolala masový nesouhlas a odchod voličů z učitelských vrstev, kteří léta stáli za ČSSD. V letech 2015/2016 také dvojice Sobotka–Zaorálek podcenila tuzemské obavy z imigrační vlny lidí z arabských a afrických zemí. ČSSD působila jako strana, pro niž jsou evropská hesla výš než zájmy jejích voličů. Tento dojem nesmazala ani štědrá sociální politika.

Andrej Babiš naopak vyvolal svou kritikou ČSSD dojem, že stojí na odlišných pozicích, a levicové voliče přetáhl na svou stranu. V dalších letech tento trend jen pokračoval, až se nejstarší česká politická strana vůbec nedostala do parlamentu.

Své voliče svým způsobem opustila také KSČM, a to tím, jak rezignovala na svou radikalitu a přestala být stranou protestu. Pod vedením Vojtěch Filipa se komunisté stali stranou velkého kšeftu s tehdejšími vládními stranami (ANO, ČSSD), jimž výměnou za programové kompromisy zajišťovali většinu v Poslanecké sněmovně. Žádných ústupků se však nedomohli a za toleranci vládě si nechalo zaplatit jen Filipovo vedení.

Pro velký segment voličů KSČM začal být vnímán jako spolehlivější obránce jejich zájmů Andrej Babiš, protože věrně symbolizoval svět, na němž oni vyrostli. Komunisté tento odliv zachytili pozdě, takže i oni se stali mimoparlamentní stranou. Dnes se vydali cestou populistického nacionalismu a vsadili na spojenectví s tím, co jejich bývalý místopředseda Dolejš označil slovy „pošilhávání po nahnědlém okraji.“

2. Mizí starý venkovský svět

Jedním z argumentů Babišových voličů proti dnešní vládě i polistopadovému vývoji je, že před očima mizí tradiční svět, zvlášť na venkově. To je sice pravda, ale na vině není vláda nebo režim, ale civilizační vývoj.

V Česku pokračuje urbanizace spojená s odchody převážně mladých lidí do měst.Tyhle věci můžeme voličům buďto vysvětlovat, nebo vytvářet falešnou představu, že jde zvrátit vývoj posledních dvou set let. Navíc vesnice kolonizují lidé z měst, kteří zde nevytvářejí funkční struktury, což u starousedlíků vyvolává nevoli. Prostě budoucnost není, co bývala.

Někteří vesničtí voliči Andreje Babiše si stěžují, že jim zaniká infrastruktura v podobě obchodů, hospod a pošt. Na druhou stranu, těžko jde v otevřené ekonomice konkurovat prstenci obchodů od Kauflandu po Pepco, které jsou dnes na okrajích každého desetitisícového města a jsou oblíbeným objektem nájezdů právě lidí z vesnic. Vytvářet dojem, že jde vrátit dobu idylických krámků a provozoven, je nereálné. Tuhle archaickou iluzi Babiš lidem přesto nabízí.

Vliv Andreje Babiše na venkov je také spojen s jeho postavením ve světě českého zemědělství. To je pod kontrolou deseti největších miliardářských rodin, zájmově provázaných právě s Babišem a jeho Agrofertem. Hnutí ANO jako politická divize holdingu Agrofert, tak supluje venkovskou stranu, jíž v uplynulých desetiletích byla KDU-ČSL, a zčásti ČSSD.

3. Sudety versus vnitrozemí

Pojem Sudety, tedy pohraniční území hlavně v severozápadních Čechách, není jen historický pojem spjatý s územními nároky Adolfa Hitlera. Podle politologa Petra Sokola pojem Sudety se neodbytně vrací při každých celostátních volbách. Tento politický geograf už dvacet let tvrdí, že volební výsledky pravidelně obnovují hranice, které někdejší Třetí říše požadovala v roce 1938 po Československu. Sám považuje štěpící linii Sudety/vnitrozemí za jedno ze základních dělítek při hodnocení volebních výsledků.

Vychází to z toho, co se v Česku událo po roce 1945, kdy nastal odsun zhruba 2,5 milionu českých Němců z příhraničních oblastí. Po válce se zde ustálila nepřirozená společenská struktura, na což narážíme dodnes. V období komunismu byla tato část republiky heroizována za svou civilizační misi při osidlování opuštěných vesnic a měst. Tento étos skončil s obdobím vlády KSČ a zůstala realita neúplné společnosti s neúplnými elitami, které mají tendenci vytvářet polomafiánské vazby v byznysu i politickém životě. Je to svým způsobem dědičná vina za zničení funkční společenské struktury německé menšiny.

Andrej Babiš se v posledních dvojích parlamentních volbách stal vládcem nejen venkova, ale i Sudet. Nabízí řešení, že klíč k zlepšení života je v přerozdělování peněz.

Společnost však drží díky dominantní kultuře zvyků, tradic a obyčejů, není to něco, co můžete naprojektovat a dotovat. Navíc právě v bývalých Sudetech se už dvacet let nadstandardně „pálí“ evropské peníze. Navzdory tomu se nůžky se životem ve vnitrozemí stále více rozevírají. Nejde o to, srovnávat Prahu a Šluknovský výběžek. Za případovou studii by stálo porovnat život ve východočeské Litomyšli s několik kilometrů vzdálenými městy na Moravskotřebovsku, což byla německá jazyková oblast. Jsou prostě věci, které za peníze nekoupíte, jen Andrej Babiš tvrdí, že ano.

4. Vnímání sociálních nerovností

V Česku je tradičně plochá sociální struktura, bez dramatických rozdílů, starých majetků a rodových výsad. Vnímání sociálních nerovností zde má daleko víc statusovou podobu. Za komunismu bylo účelově prosazováno heslo „Já jsem dělník, zemědělec, horník, kdo je víc“. Po revoluci se překlopilo do stejně nesmyslné interpretace, že kdo nemá vysokou školu, měl by se cítit nepatřičně.

Americký politolog Francis Fukuyama pracuje se sokratovským pojmem thymos, což je podle něho součást lidské duše, která touží po uznání své důstojnosti. Vedlejší pojem je isothymie jako volání po uznání na základě rovnosti s ostatními lidmi. Fukuyama v knize Identita na to téma píše: „Moderní liberální demokracie slibují a většinou poskytují jen minimální stupeň uznání jako součást individuálních práv, právního státu a volebního práva. Neexistují však záruky, že v praktickém životě budou v demokracii všichni lidé uznáváni stejnou měrou, což se týká zejména příslušníků skupin, které byly v minulosti nějak marginalizovány. (…) Mnoho z toho, co vypadá jako ekonomicky motivované, má ve skutečnosti svůj původ v požadavku na uznání, takže se ekonomickými prostředky uspokojit nedá.“

Andrej Babiš byl v tomto pozorným žákem Miloše Zemana, který jako první začal tematizovat konflikt společenská většina versus elity. Babiš, druhý nejbohatší člověk v zemi a někdejší premiér, se stylizuje do role ochránců sociálně zneuznaných, jimiž elity chtějí manipulovat. Tohle falešné vidění společenských problémů mu umožňuje mobilizovat voliče a jednoduše vysvětlit příčinu jejich pocitů. Touha po uznání je kompenzována ukázáním na ty, co za všechno mohou.

5. Obrana odcházejícího světa

Pro Babiše a jeho stranu hlasuje přes 60 procent seniorů, což ovlivňuje jeho ideologické apely, mající podobu obrany odcházejícího světa. Je to permanentní utvrzování v pocitech, že tito lidé nežili svoje životy marně. Babiš je v jistém smyslu spojnicí mezi komunistickou diktaturou a demokracií, která určitým lidem chyběla k potvrzení smyslu jejich života.

Politická síla hnutí ANO je v tom, že spojuje konzervativní socialisty levicového typu, tedy vesměs bývalé voliče ČSSD a KSČM, s národními konzervativci, což je směr, který dnes nejlépe ztělesňuje Václav Klaus a jeho politická skupina. Výsledkem tohoto mixu je babišovská ideologie populistického nacionalismu.

Je to boj za práva „našich lidí“ proti elitám, Ukrajincům a jiným migrantům. Často k tomu využívá slovník boje proti woke ideologii západních univerzit s jejich ustřelenými požadavky na předefinování vztahů mezi muži a ženami. Tyto akademické výstřelky, které se občas vyskytnou i ve směrnicích Evropské unie, jsou přefouknuty a vykresleny jako hlavní civilizační hrozba. Dokonce větší než Putinova válka na Ukrajině. K válce pak Babiš a jeho svět přistupují jako západní mocnosti k Hitlerovým nárokům na odstoupení třetiny československého státu. Prostě zavřete oči, dejte jim to území a bude věčný mír.

S Andrejem Babišem ročník 2024 přichází směs levicového radikalismu a resentimentu po světě, který nikdy neexistoval a vlastně existovat nebude. V klidných politických dobách tyto návrhy vyšumí nebo se přizpůsobí realitě. V krizových se však mohou zvrtnout do budování autoritativního režimu. A protože hnutí ANO je prázdná ideologická nádoba naplnitelná čímkoli, vyvolává to oprávněné obavy jiné části českého světa.