Umělci se často potýkají se snahou o maximální autenticitu, nalezení nové umělecké cesty, neobvyklé formy, druhu sdělení, originálního podání myšlenky, aby se tak odlišili od ostatních autorů, vybudovali si vlastní výraz a rozpoznatelnost. Vědomé definování takového osobitého autorského rukopisu a jeho postupný vývoj je jedna z cest, jak vystoupit z řady ostatních umělců a zaujmout veřejnost.
Pro povolební kocovinu, ať už ji způsobí radost, či žal, je nejvhodnější procházka s kulturním cílem. Zde je jeden tip, který je nejlépe dosažitelný pro voliče z Prahy 7, ale dopřát si ho mohou samozřejmě všichni Pražané, ba občané celé republiky, neboť do Bubenče se lze během dne dopravit i z nejvzdálenějších končin země. Je však nutné stihnout to do nedělního podvečera, kdy se objekt procházky zavírá a v něm i výstava, na niž tu chceme upozornit.
Výjevy v díle Dany Sahánkové už od jejích školních let zobrazovaly velmi zručnou kresebnou technikou záznamy propojující svět reálný se světem podvědomí, lidské portréty, prostupované zvířecími tvářemi a výrazy emocí, které lidé často introvertně skrývají, ale zvířata se jejich přirozenému projevu neubrání. Ať už kresba tuší, uhlem, či tužkou, u které by se na první pohled zdála omezená škála barevnosti možnou slabou stránkou, naopak umocňuje výraz a obsah v dualitě kontrastů bílé a černé, výjimečně v kombinaci se zlatou barvou pozadí.
Práce se zvukem je ve výtvarném prostředí už poměrně stará technika. Nedávno jsme měli možnost vidět kresby inspirované ptačím zpěvem v Museu Kampa od Olgy Karlíkové, prostorové partitury Milana Grygara ve Veletržním paláci či historicky starší obrazy Františka Kupky ve Valdštejnské jízdárně zachycující tvary a tóny barvou.
Diváci a milovníci výtvarného umění se dělí do mnoha skupin. Někteří preferují figurální prvky a rozpoznatelné předměty, které jim evokují vlastní zážitky, vzpomínky a vyvolávají projekce, jiní mají oblibu v abstrakci, která dodržuje jistý řád, harmonii, uměřenou barevnost, další preferují řemeslnou dovednost autora, který dokáže něco víc než jen běžný průměr, jiní hledají intelektuální přesah a myšlenku (kterou občas umělci komplikovaně dodatečně vymýšlejí).
Malířka a ilustrátorka knih pro děti Anna Neborová v posledních letech věnuje pozornost zdánlivě obyčejným předmětům, jako jsou misky v jejím ateliéru, dětské hračky nebo oblečení. Osobitým způsobem ale na plátně posouvá jejich význam. Obrazy, které do 1. září vystavovala v pražské Trafo Gallery, zachycují také české umělecké sklo 20. století nebo všední atributy ženskosti, jako jsou stuhy, korálky či spodní prádlo.
Klasik moderní knižní ilustrace s okamžitě rozpoznatelným rukopisem, který je originální a přitom sdělný. Jeho Maxipes Fík může úspěšně kandidovat mezi nejpopulárnější mytologická stvoření českého nebe spolu se Sekorovým Ferdou Mravencem, Ladovým Švejkem, Pilařovým Rumcajsem a Mankou. Šíře jeho záběru je mimořádná, i když směřuje vždycky k jednomu: k fantazii, která přitom není vycucaná z prstu, ale směřuje do středu poznání a smyslu.
V Národní galerii mají zajímavý obraz málo známého českého symbolisty Beneše Knüpfera (1844–1910), který se jmenuje Fauni prchající před automobilem. Je z roku 1905 a je na něm znázorněn střet dvou světů, které se navzájem vylučují. Světa magického a pohádkového, a světa techniky a pokroku. Je to noční scéna, v níž řítící se automobil s temnou siluetou dvou jezdců ozařuje dva vyplašené fauny, bytosti s lidským trupem a kozlími končetinami.
Kunsthistorici to asi vědí, ale pro někoho, jako je autor článku, to může být velký objev. Nebo aspoň překvapení. Ten „heuréka“ zážitek tedy přišel až teď, v souvislosti s výstavou, již třiaosmdesátiletému malíři Viktoru Pivovarovovi připravila ve Veletržním paláci Národní galerie. Je to mimořádná výstava, i když o Pivovarovově mimořádnosti není už dlouho pochyb. Jmenuje se Moskevská gotika, což je název dokonale konceptuální, neboť žádná „regulérní“ gotika v Moskvě nikdy nebyla.
Výstava Malevič, Rodčenko, Kandinskij a ruská avantgarda je trhák letošní sezony (nejen) na Hluboké. Sytě červené poutače s velkými černými konstruktivistickými písmeny se jmény hlavních hvězd výstavy vedou před zámek, kam se avantgarda a revoluce, kterou hlásala, hodí jako pancéřová pěst na dívčí oko. Ale to je samozřejmě už dávno zahlazený rozpor: i nejavantgardnější avantgarda 20. století se všemi svými proklamacemi, výkřiky, radikálními gesty je už historií, kapitolou do památníku pro nostalgiky, obrázkem z výstavy.
Jednou snad pomine naše pandemie a zase se vrátí starosti a radosti všedního dne. Teď to tak sice nevypadá, ale až zase bude dobře, bude se opět mluvit o Muchově Slovanské epopeji. A zase se bude řešit nerudovská otázka, ach, jaké to klišé, kam s ní a co s ní. Na konci roku ve vší covidové vřavě poněkud zapadlo, že u Pražského obvodního soudu padl rozsudek, že dílo už nepatří městu Praze. Tím dal soud za pravdu žalobci Johnu Muchovi
Představte si, že se vaše klíče od domu, sklepa a zahrady domluví a uspořádají půlnoční shromáždění. Tušíte, jakou radost může udělat malému mravenečníkovi nový jazyk a kolik zavařovaček bude potřeba na všechny jeho poklady z mucholapky? Zaposlouchejte se do pohádek Miloše Macourka, které čte Otakar Brousek.
Jednou z mála pražských galerií, které nepostihla koronavirové opatření, je Avoid Gallery na vltavské náplavce. A to díky tomu, že je celá ponořená do prostoru, do nějž lze nahlížet velkým vypouklým oknem. V ní je od září vystavena zvláštní, dalo by se říct magická sešlost tajených soch: jelen, rohaté ženy, jacísi tajemní ptáci, v pozadí barokní krucifix… Výstava se jmenuje Par Force a jsou to díla sochařky Pauliny Skavové, která má zálibu v amatérském boxu, což je na jejích sochách znát.
Obraz Františka Kupky s názvem Divertimento II se na aukci na pražském Žofíně prodal za 75,2 milionu korun, včetně aukční přirážky za něj kupec zaplatí 90,24 milionu korun. Stal se tak novým českým aukčním rekordem. Vyvolávací cena obrazu, který patří podle aukční síně k jednomu z nejvýznamnějších děl jeho abstraktního období 30. let, byla 30 milionů korun. Žofínská aukce přinesla ještě jeden rekord, a to obraz malíře a kostýmního výtvarníka Theodora Pištěka s názvem Adieu, Guy Moll, který se prodal za 21,2 milionu korun.
Na přelomu 80. a 90. let Zdeněk Košek řídil ze svého panelákového bytu v Ústí nad Labem svět a možná i celý vesmír. Ovlivňoval planetární události, takže nejspíš stál i za politickými změnami, a to nejen v Československu. Hlavně ale tvořil počasí. „Dělal“ mraky, bouřky, tornáda, lijáky, sněhové bouře, cyklony, anticyklony.
Výstava, kterou ani není nutné příliš doporučovat, začíná u vchodu leptem velikosti větší poštovní známky (13 x 10 cm), na němž okamžitě poznáváme tu tvář, přestože je skoro celá ve stínu. Autoportrét s baretem, šálou a zastíněnou tváří, jak se ten obrázek z holandských sbírek Národní galerie katalogově jmenuje, vytvořil Rembrandt v roce 1633, bylo mu tedy šestadvacet let, a přestože se tady tváří trochu nabručeně, nebo aspoň bez úsměvu, který divákovi jen tak nedaruje, je to šťastlivec a jeho hvězda jde vzhůru: už dva rok žije v Amsterodamu, kam přišel z rodného Leidenu, všude se o něm ví a mluví jako o nové hvězdě.
Včera přišla zpráva, že Cena Jindřicha Chalupeckého (určená pro výtvarného umělce do 35 let) odstupuje od vyhlašování vítěze, protože to už není in, aby se soutěžilo.
A dodnes myslím na světici, / na její ústa šeptající, / ne ústa, ale spíše květ. Jaroslav Seifert, jak jistě každý poznal, autor těchto veršů, byl velký ctitel gotických madon. Báseň Prsten Třeboňské madoně napsal v roce 1946, když mu bylo pětačtyřicet, což je takový věk, kdy si snad může muž začít dovolit být lehce sentimentální.
Nekonečné peripetie s umístěním Slovanské epopeje Alfonse Muchy mají také svou osobní rovinu. Je to též souboj a pře různých přístupů a postojů k rodinnému odkazu. Zvlášť silný důvod hlásit se k dílu velkého Alfonse má jeho vnučka Jarmila Mucha Plocková, která se o tom, že je dcera Muchova syna Jiřího, dozvěděla ve dvaceti letech.
V galerijním obchodě Tate Britain si zákazník může vybrat mezi dvěma plakáty k velké Blakeově výstavě – té současné a té, která na stejném místě proběhla asi před padesáti roky. Tehdy byl William Blake (1757–1827) charakterizován slovy básník, tiskař, prorok (Poet Printer Prophet). Soudobá expozice potřebuje expresivnější výrazivo: Rebel Radical Revolutionary.
Obraz surrealistické malířky Toyen nazvaný Ráj černochů koupil zájemce na aukci v Praze za 31,68 milionu korun včetně aukční přirážky, řekla mluvčí galerie Kodl Terezie Kaslová. Je druhým nejdražší dílem této umělkyně po obraze Šero v pralese, za který dal kupec před dvěma lety 36 milionů korun.
Prvním předmětem, na který divák narazí na brněnské výstavě finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého, jsou blikající krabice, ze kterých vede po stěně a stropu spleť kabelů. Ty jsou napojeny na několik solárních panelů, jež jsou rozmístěny na staveništní ploše budoucího Janáčkova centra. Zvídavý divák si pak přečte, že výstava představuje „fotovoltaický ostrov zelené energie“, který se vydělil z moře závislého na fosilních palivech.
Padl český aukční rekord v obchodu s obrazy. Dílo Oskara Kokoschky Praha – Pohled z křižovnického kláštera se v Praze vydražil za 68 250 000 Korun. Nový majitel včetně přirážky zaplatí 78 487 500 Kč. Předchozí rekord držel obraz Františka Kupky Plochy příčné II, který se na jaře prodal za 78 000 000 Kč.
Spíš asi shodou okolností, než že by to byl záměr, vystavují ve stejnou dobu na dvou nejprestižnějších pražských adresách dva asi nejzajímavější čeští malíři střední generace, Josef Bolf ve Veletržním paláci a Daniel Pitín v Rudolfinu.
Když se před sto lety umění zmocnili moderní vykladači, rozhodli, že v malířství (sochařství etc.) jsou důležitější jiné věci než schopnost dobře malovat, ba že to může být umění na škodu. To nesmírně pomohlo sice méně malířsky disponovaným, ale o to dravějším a sebevědomějším inovátorům a experimentátorům, z nichž sice každý nebyl Picasso, ale mohl se na něj odvolávat.
Ve sporu o Koněvův pomník v pražských Dejvicích zaznělo mnoho ostrých slov, která na jeho počátku asi nikdo nečekal. Pro toho, komu připadá, že horší už to být nemůže, bude užitečné se seznámit se sporem o jinou historickou památku, který probíhal posledního půl roku v kalifornském San Franciscu. Předmětem sváru byly nástěnné malby z 30. let minulého století v jedné střední škole, jejichž autorem byl levicový umělec, ruský imigrant Victor Arnautoff.
Velké výstavní instituce si občas dovolí komparativní výstavu velkých spoluhráčů, kteří zároveň byli v něčem protihráči a rivalové. Třeba před několika lety v Amsterdamu Vincent van Gogh kontra Paul Gauguin nebo v Paříži opakovaně Picasso a Braque nebo Picasso a Cézanne nebo Cézanne a Matisse a samozřejmě Picasso s kýmkoli či další kombinace. Jsou to atraktivní výstavy, už z toho důvodu, že člověk za cenu jednoho jde rovnou na více velikánů. A pochopitelně se tím i kunsthistoricky demonstruje, že cesty umění jsou různé a že když dva dělají totéž, není to nikdy totéž.
Nějak si nemůžu pomoct. Zase se mi sem připletl Andrej Babiš. Na druhou stranu na tom není nic k divení. Šéf ANO a sociální sítě jedno jsou, aspoň v jistém smyslu. Babiš je pro uživatele velké téma, spolehlivá záminka k nekonečným debatám. Premiér a jeho tým jsou zároveň ve vzácném souladu s duchem virtuálního světa, orientují se v něm velmi zkušeně. Mimo jiné velmi dobře zvládají umění trollingu.
Na Ottovi M. Urbanovi bylo vždy vidět, že je kunsthistorik vybraného typu. Miloval od mládí dekadenci, symbolismus, umění a způsoby konce 19. století, ale i všechny jemné podivíny, kteří přišli potom. On sám byl a je muž vybraných způsobů a nenucené elegance. Je vlastně logické, že po dvou letech na významném místě v pražské Národní galerii z této instituce odchází. Je to jeho osobní protest proti způsobu, jakým je do ní ze strany státu zasahováno. S Ottou jsme chodili do ročníku na FF UK a společně trpěli na vojenské katedře. Proto to tykání.
Jednoho podzimního večera roku 1959 se odehrál důležitý okamžik moderního umění. Mark Rothko, tehdy už slavný tvůrce abstraktních obrazů, šel se svou ženou Mell na večeři do nově otevřené luxusní restaurace Four Seasons na Manhattanu. Rothko často restaurace nenavštěvoval a drahé už vůbec ne, i když by na to už měl. Jeho životopisci píší o celoživotně špatné životosprávě, kromě toho že hodně pil a kouřil, stravoval se prý nejčastěji v laciných bufetech. Tady však nešlo jen o večeři: Rothko se šel do restaurace podívat na své obrazy.
