Kunsthistorici to asi vědí, ale pro někoho, jako je autor článku, to může být velký objev. Nebo aspoň překvapení.

Ten „heuréka“ zážitek tedy přišel až teď, v souvislosti s výstavou, již třiaosmdesátiletému malíři Viktoru Pivovarovovi připravila ve Veletržním paláci Národní galerie. Je to mimořádná výstava, i když o Pivovarovově mimořádnosti není už dlouho pochyb. Jmenuje se Moskevská gotika, což je název dokonale konceptuální, neboť žádná „regulérní“ gotika v Moskvě nikdy nebyla, což ale neznamená, že „gotičnost“ Moskva postrádá nebo se v ní nemůže objevit: jako se v Moskvě může objevit cokoli, třeba ďábel. Jmenuje se tak jeden úžasný Pivovarovův obraz z roku 2008, na němž je v popředí moskevského pokoje (v okně je silueta Lomonosovovy univerzity) zvláštní biomorfní bytost, autor jim říká „eidos“, což je termín z platonské filozofie a znamená pratvar nebo podstatu věcí před jejich vznikem. S graciézním gestem jakoby zve do pokoje, kde se vyjevují věci an sich, staré tranzistorové rádio, talíř s ovocem, váza s tulipánem, psík na rohožce. Pootevřené dveře do chudé kuchyně, v níž možná malíř vyrůstal se svou opuštěnou matkou ve válečné a poválečné nuzotě, ale s představami nadaného dítěte, které ví, že svět je plný kouzel a podivuhodností.

Nyní zpět k tomu překvapení a objevu. Nuže, ve školních letech zpestřovala žákům vyučování povinné ruštiny existence originálního sovětského časopisu Vesjolyje kartinky – Veselé obrázky. Odebírali jsme to povinně, ale aspoň bylo co si prohlížet a v čem listovat, a též přelouskávání těch textíků (pravděpodobně nějak legračních) bylo přece jen zábavnější než učebnice. Trochu se to podobalo omalovánkám nebo Mateřídoušce, ale přitom to bylo dost jiné, trochu asi pro větší děti, a hlavně, bylo to – takové podivné.

Podivné byly samozřejmě především ilustrace. Spíš než „vesele“ působily nějak groteskně, bizarně, skurilně (ani jedno to slovo jsem tehdy samozřejmě neznal). Vyskytovaly se tam postavičky z nějakého tajemného světa, který vypadal jinak než český hodný pohádkový svět. Byl to spíš svět za zrcadlem, divní pánové a podvyživení skřítci, oživlé předměty z nějaké chudé domácnosti, posmutnělé paní s deštníky a kočky s moudrými výrazy, plno myší a takové havěti. Ze všech těch postav bylo také sestavené logo čili název časopisu, takže písmena azbuky sama vypadala jako chundelatá strašidla. Dítěti se to usadilo v hlubinách mozku jako jakási vizuální informace, která by už tam zůstala spát, kdyby ji něco po mnoha letech nevyvolalo zpět.

Po oněch mnoha letech, už zcela v dospělosti, se někdejší víc prohlížeč než čtenář Veselých obrázků totiž seznámil s (některými) obrazy Viktora Pivovarova, tehdy již slavného ruského umělce usazeného od roku 1982 v Čechách. Umělce váženého a také trochu tajemného, jehož obestírala pověst člena „moskevského undergroundu“, té výjimečné skupiny „sovětských“ nezávislých umělců, kteří v 70. a 80. letech vytvořili fenomén, který se ničemu na světě nepodobal, cosi mezi výtvarným uměním a literaturou, školu moskevského konceptuálního umění. Ta byla originální odpovědí jak na západní pozdní modernismus, především pop-art, tak na socialistický realismus. Bylo pro ni typické „hledání nového výtvarného jazyka“, který není ani popisný, ale ani abstraktní, ale je jevový, předmětný, didaktický, a přitom i velmi magický, odkazující na široký kontext sovětského života, v němž plují osamělé lidské existence v průhledném akváriu, kde mělo být každé individuální tajemství zabaveno a zespolečenštěno. Tím víc se stávalo tajemným.

Byly to zvláštní obrazy: vyvolávaly dojem tesknoty, osamělosti, přitom v nich byla něha a vroucnost. Typický byl chudý poloprázdný pokoj, okno s rýsující se věží Lomonosovy univerzity, u okna vratký stolek, postel s bílým potahem. Lidské postavy byly zachyceny v různých pozicích, připomínajících staré medicínské atlasy nebo příručky civilní obrany. Byly to obrazy prosté, jednoduché a přitom hluboké, nejen tím, co na těch obrazech bylo k spatření, ale hlavně tím, co se ukrývalo „za nimi“, tedy v nějakém prostoru, do kterého šlo nahlédnout právě jen skrz ten obraz. Bylo dost důvodů, aby ty snové a strnulé výjevy mohly být považovány za nějakou chudší sovětskou verzi surrealismu, ale Pivovarov úplně surrealista nikdy nebyl, na to byl příliš racionální a ironický, i když zcela jistě na nich byl rozpoznatelný vliv Giorgia de Chirica nebo Paula Delvauxe a Reného Magritta, tedy té metafyzické sekce surrealismu. To ale neznamená, že by Pivovarov neměl svůj zcela vlastní styl. Pro něj bylo typické právě spojení intelektuálního obsahu se senzitivním, magickým provedením, které bylo precizní, ale přitom si zachovávalo jakoby dětské rysy. To pro české oko ještě podtrhovalo časté použití azbuky, banální věty, psané pečlivými písmeny, bukvami, jako by je na tabuli předpisovala vzorná soudružka učitelka.

To ještě pořád nic neznamenalo, neboť by mě nenapadlo tyto dvě věci spojit dohromady: poněkud bizarní sovětský časopis pro malé děti, který byl distribuován po statisících do českých škol, a v Čechách usazeného ruského malíře-konceptualistu. V té době, kdy školák už pomalu Veselým obrázkům odrůstal a na sovětské produkty se začínal dívat s přezíravostí, se moskevský rodák Pivovarov chystal usadit natrvalo v Praze. Ty okolnosti vylíčil v pozoruhodné knize Zamilovaný agent (2018, Torst), kde důvod jednoznačně pojmenovává. Byla to láska, erós, zamilovanost, která u něho propukla s vášnivostí a rozhodností opravdového Rusa. Objektem vášně byla česká kunsthistorička Milena Slavická, se kterou se seznámil – a okamžitě se do ní zamiloval – v roce 1978, když mladá vědkyně přijela do Moskvy studovat (jistěže ne oficiálně) nezávislou moskevskou scénu. V roce 1982 se mu podařilo získat povolení k trvalému pobytu v Československu. Málem z toho umřel, jak ho to emočně sebralo: jako pravého Rusa.

To Pivovarov píše v knize Zamilovaný agent, kde pak zajímavě popisuje první roky života v Praze a seznamování se s českou výtvarnou scénou. Pivovarov přišel z moskevského undergroundu do prostředí nezávislé, ale spíš by se mělo říct potlačené nebo neoficiální české kultury, kterou začal důvěrně poznávat a porovnávat s tou moskevskou, přičemž se paradoxně ocitl v kultuře „západnější“, a přitom vlastně „nesvobodnější“. Hledal svůj jazyk, který si přinesl z východu, a zkoušel ho přesadit do prostředí, které mu rozumělo po svém. Seznámil se kunsthistoriky i umělci, které svou přátelskou povahou okouzlil a které určitě také po svém ovlivnil: jmenuju tu aspoň dva mladší kádry, Jiřího Davida a Františka Skálu, se kterými, byť odlišnými, má mnohé styčné plochy, s Davidem hledačství a proměnlivost, se Skálou smysl pro magii a zázračno. Z „bodu nula“, jak pojmenoval začátky v Praze, se dostal do bodu centrálního, bez něhož si českou výtvarnou scénu už těžko představit. Pivovarov do ní vnáší východní mystiku, dobrosrdečný humor a slovanskou tesknotu, která přitom přesahuje nějakou lokální omezenost a stává se univerzální. Nevíme sice zcela přesně, co mnohé obrazy znamenají, ale že něco opravdu znamenají, cítíme v hlubinách těla i ducha.

Výstava obsahuje především dílo vzniklé hlavně v posledních dvaceti letech. Ale to je zase shrnutím toho, co Pivovarov vytvářel a objevoval v desetiletích předtím. Jako konceptualista pracoval ve vlnách a v celcích, na „projektech“, což byl termín, který tak zplaněl až v posledních desetiletích, v jeho době ještě měl smysl a šlo o soustředěnou pozornost na téma, které se zkoumalo dopodrobna. Podobně jako jeho moskevský přítel a současná hvězda Ilja Kabakov (od roku 1987 žije na Západě) pracoval v cyklech, sériích děl, které nazýval Albumy a které opravdu připomínaly alba, ve kterých se uchovávaly rodinné fotografie. Cílem bylo vytvořit „kolektivní mytologické vědomí, které se samo materializuje a stává se reálnějším než historická pravda zaznamenaná v učebnicích“. To píše v knize Zamilovaný agent.

Ať již tomu rozumíme, či nikoli, současná výstava ve Veletržním paláci potvrzuje pozici Pivovarova jako Mistra už téměř zapomenutého druhu. Malíře, který nasává a syntetizuje tradici, žije se starými i novými mistry a vytváří z nich a podle nich novou svou skutečnost, svou novou verzi historie umění. Východ se u něho setkává se Západem, ortodoxní ikony s triptychy Hieronyma Bosche. A kdesi v pozadí se hlásí ilustrátor Veselých kartinek, toho dětského časopisu, kam mohl přispívat mladý Pivovarov, který tehdy ještě netušil, kam ho zavedou cesty života i umění. Třeba i do hlubin paměti jednoho ne zcela dobrovolného odběratele sovětského časopisu.

Viktor Pivovarov: Moskevská gotika. Národní galerie, Veletržní palác, 1. patro. 13. 5. – 21. 11. 2021.