Francouzka Ellen a Čech Martin tvoří polyamorický pár. Ellen se občas sejde se svým přítelem z Francie, Martin si sem tam s někým zajde na rande. Ve vší otevřenosti. O polyamorii toho bylo během posledních několika let řečeno hodně, velmi často v opozici k monogamii, mluví se o přiznaných nevěrách, o Sodomě a Gomoře. Není to ale takhle jednoduché. Vlastně to takhle není vůbec.
Pavel Kosatík loni vydal útlou knížku Slovensko 30 let poté. Píše v ní o tom, co se se Slovenskem dělo, když jsme ho my, Češi, před třiceti lety pouštěli do samostatného života. Tento paternalistický obrat volím schválně, jako charakteristiku Kosatíkova přístupu. Český spisovatel podle svých vlastních slov tentokrát usedl ke klávesnici proto, aby Slováky povzbudil: „Protože nechci, aby naděje na Slovensku nebyla vidět, píšu tuhle knížku. My Češi, kteří jsme Slovákům pořád nejblíž, jim můžeme i nejvíc pomoci, kdyby to potřebovali.“ Je to pohled na Slovensko u nás běžný.
Určitě je prý dobré, aby se dítě nejpozději na letním táboře setkalo s plastickým chirurgem. Když to nejde zařídit, snad aspoň zástupce estetické kliniky by mohl dorazit. A i kdyby to moc šťastný nápad nebyl, stalo se. Web Expres.cz referoval o tom, kterak majitelka jedné estetické kliniky navštívila tábor pro školáky. Dětem rozdala i vouchery na zákroky. Prý pro rodiče nebo prarodiče.
Stát Izrael byl vždy vnímán jako úspěšný experiment, jemuž nebezpečí hrozilo nanejvýš zvenčí. Teď se zdá, že největší nebezpečí číhalo uvnitř. Mnozí překvapeni nejsou, existuje dlouhá tradice vypočítávání vnitřních slabin židovského státu, ať vyslovovaná s obavami, nebo zadostiučiněním. Izraelsko-arabský nebo palestinský konflikt, zpětné dopady okupace, vztah státu a náboženství nebo růst ultraortodoxní komunity. Jenže to vše překryl zcela jiný spor, který má dva kořeny. Etnické napětí uvnitř židovského společenství a odlišnou představu o tom, co je demokracie.
Stal jsem se jím za svůj dosavadní život dvakrát. Poprvé šlo vlastně o neúspěšný pokus, když jsem ve druhém manželství v roce 2010 vyženil desítiletou žákyni základní školy. Měla zatím samé jedničky a pomoc nepotřebovala. Jenže v šesté třídě příliv jedniček ustal a vystřídaly je dvojky i trojky, v zeměpise dokonce pětky. Manželka vyslala na setkání s učitelstvem mne. Zaujal jsem deváté místo ve frontě před zeměpisným kabinetem, kde mě dva otcové poznali a varovali: učitelka zeměpisu je obávaná. Oba by své děti rádi viděli na gymnáziu. Jdou prosit, aby upustila od navržené čtyřky.
Každá doba má svou oblíbenou předponu. Moderna se dávala do pohybu skrze buřičské „anti“. Pak zavládla ironie, to bylo vše „post“. Nyní jsme se ocitli v těkavé době „trans“. Toto pojednání však nebude o sexuálních identitách, s nimiž se dnes „trans“ pojí především, ale o médiích a naší pozornosti. O podcastu, který prý zažívá zlatý věk, se hovoří jako o médiu svou podstatou hybridním. Bere si to nejlepší z rádia i z digitálního světa, pohybuje se na pomezí dvou kultur, písemné a orální, a zdůrazňuje jakousi „mezivážnost“, žádoucí není ani ležérnost, ani přílišná učenost. Snad hlavním důvodem, proč je potomkem své doby, je, že z výjimky dělá normu.
V progresivní části politického spektra snímek Oppenheimer o vývoji jaderné bomby vyvolal pohoršení. Jeden hojně sdílený tweet si stěžoval, že první žena promluví teprve po 20 minutách a hned poté následuje sexuální scéna. Film prý také ignoruje těžkosti indiánů, na jejichž půdě byla výzkumná laboratoř Los Alamos postavena. Hlavně ale prý se dostatečně nesoustřeďuje na utrpení Japonců, kteří se stali oběťmi jaderných zbraní. „Druhá světová válka je kritickou historickou epizodou, která je v představách USA chápána jako poslední válka, v níž byly USA ‚těmi dobrými.
Kdy slavíme svátek kapitalismu? Kupodivu právě v těchto týdnech, a to v podobě dvojpremiéry filmů Oppenheimer a Barbie. Filmoví novináři žijí ve více či méně pohodlné symbióze s filmovým průmyslem, takže dojem, že ten či onen film bude událost, vytvářejí rutinně. Ale tentokrát si nevymýšleli. Jestliže Barbie láme rekordy v tržbách, Oppenheimer zase přivádí do akce davy amatérských expertů na jadernou fyziku a studenou válku.
Jsme unikátní zemí. Odehrávají se tady trendy, které jsou ekonomicky stěží vysvětlitelné. Jeden zpravidla vylučuje druhý. Jdou proti sobě. U nás to neplatí. Výsledkem je aktuálně největší pád životní úrovně v celé Evropě. A protože to není obvyklé a přirozené, stojí za to se ptát, proč se to tady odehrává a kdo za to nese odpovědnost.
Měla to být ohromující ukrajinská akce. Od března byla média plná náznaků, že už brzy Ukrajinci spustí obávanou jarní protiofenzivu. Nakonec se rozjela až v první půlce června a zatím její výsledky budí rozpaky, byť Ukrajinci osvobodili území větší, než Rusové dobyli za celý rok. Každý metr je však vykoupený těžkými boji. Cesta do vesnice Novodaryvka, další z maličkých vesniček osvobozených před pár dny, vede odkrytým terénem. Jsou to jen v blátě rozježděné koleje, kudy je těžké projet.
Chladné počasí přineslo hodně změn k lepšímu. (Rudyard Kipling: Něco o mém životě) Mezi nejběžnější rizika způsobená počasím patří povodně v hlavním údolí, přívalové srážky a bleskové povodně na přítocích a v menších údolích, silné větry, nově i tornáda, ale zdaleka nejvíc ztrát na životech způsobují dopady vln veder. V USA ročně průměrně umírá kolem 12 000 lidí na komplikace spojené s přehřátím. Je to čtyřikrát tolik, než kolik lidí zahynulo při útoku teroristů na WTC, ale válku „tepelnému teroru“ skoro nikdo nevyhlásil. Naopak.
I politický život podléhá módám. Není nutné, aby se nějaký problém přímo vyřešil. Problém islámského terorismu rozhodně není vyřešen, stejně jako problém ilegální migrace do Evropy; počty zadržených naopak v posledních měsících stoupají. Rozhodně nikdo nevyřešil válku na Ukrajině. Ale spotřebitelské chování je neúprosné. Lidé se některých témat prostě přejedí a chtějí něco nového. Boj proti dezinformacím a na něj navázaný boj proti boji proti dezinformacím teď jako by vstupovaly do tohoto stadia. Ne že by organizace zasvěcené tomuto boji vymizely, kola se točí dál.
Málokteré téma vyvolává tak ostrou reakci jako zásah do penzí. Především snaha zvýšit věk odchodu do důchodu. Když letos na jaře francouzský prezident Emmanuel Macron prosazoval oddálení penze z 62 na 64 let, vyšly do ulic miliony Francouzů. U nás se vláda Petra Fialy stanovení konkrétního penzijního věku, které by v mediálních titulcích dráždilo společnost, chytře vyhnula. Naopak nastavila něco ve stylu penzijního automatu, podle něhož se důchod bude oddalovat podle toho, jak se postupně prodlužuje délka života. Nebudou čísla do titulků.
Na to, jak důležitý fenomén označuje, je slovo „ambivalence“ (Ambivalenz) velmi mladé a knižní, vymyslel a zavedl je v roce 1910 úspěšný švýcarský psychiatr Eugen Bleuler, Jungův učitel a autor řady klíčových psychiatrických pojmů, mimo jiné výrazu „schizofrenie“. Právě pro ni měl výskyt ambivalentních myšlenek, prohlášení i konání za typické. Etymologie slova je latinská z ambo – oba a valere – platiti; a v praxi znamená, že dotyčná osoba pociťuje k téže věci zároveň protichůdné city, řekněme, že někoho souběžně miluje i nenávidí a tím se dostává do vnitřního napětí a podivností v jednání.
„Od té doby, co jsem na světě, se svět řítí do záhuby,“ poznamenal německý novinář Peter Felixberger v roce 2019 na adresu klimatického protestu. Třiašedesátiletý novinář tím neshazuje starost o životní prostředí, jen si všímá míry, s jakou se klimatický aktivismus propojil s apokalyptickými vizemi. Aktivisté přitom vzývají vědu, což nemusí být korektní. Citovaní vědci se s nimi třeba shodují na popisu situace, méně na inscenaci vědeckých výsledků a ještě méně v otázkách nápravy. Příkladem je světově uznávaný klimatický fyzik Thomas Stocker.
Možná to znáte lépe než já. Když kliknete na Facebooku nebo Instagramu na profilovku, občas se spustí krátké video zpravidla zachycující několik okamžiků ze dne daného uživatele. Jmenuje se to story, příběh. Příběhů je dost i jinde, třeba v akademickém světě. Člověka by sice napadlo, že akademický svět a sociální sítě nebudou mít mnoho společného. Což je pravda, ale pojmu „narativ“ se zde vyloženě daří, až tak, že se jeden zdráhá to slovo použít, i když by se zrovna hodilo.
V knize Román a dějiny, kterou se v Týdeníku Echo zabývala Tereza Matějčková (viz č. 31/2022 – pozn. red.), věnoval Pavel Barša Milanu Kunderovi rozsáhlou pozornost. Zaměřil se mimo jiné na jeho vztah k politice a konstatoval, že na své počáteční společenské angažmá rezignoval. Barša je přitom toho názoru, že naší situaci sedmdesátých a osmdesátých let minulého století politicky odpovídá postoj disidentů. Kundera se pro něj nerozhodl. Je to autorské omezení a ochuzení?
NATO je protiruská aliance. Když byla v roce 1949 založena, jejím výslovným smyslem bylo zadržování Sovětského svazu. Měla zabránit rozšíření komunismu zbraněmi Moskvy do té části Evropy, která zůstala svobodná. Po roce 1989 a rozpadu východního bloku Aliance zdánlivě ztratila smysl své existence. Bývalí členové Varšavské smlouvy sice urychleně požadovali vstup do NATO v strachu, že úpadek třetího Říma nebude trvalý, Kreml však přestal představovat prioritu.
Pavel Janák vchází na pódium pražského klubu Lávka a vypadá jako Michael Jackson. Zná dokonale jeho pohyby, umí se obléknout jako on, a jak sám říká, jeho úkol je, aby diváci šíleli z představy, že vidí samého krále popu. Příchod je podle něho nejdůležitější. Za pomoci efektů a kouře. Imitátor z Libhoště u Nového Jičína mívá padesát vystoupení za rok. Jde ale pouze o taneční show, zpívá na playback. A proč imituje právě Jacksona? Je jeho fanouškem už od dětství a na diskotékách to při jeho hitech rozjížděl natolik, že mu DJ Miroslav Rešl nabídl, aby vystoupil na jedné akci.
V první fázi se třískalo dveřmi, v druhé se elegantně mizelo, ale ten závěr je hořký. Prý jsme líní. Takto lze v několika heslech shrnout náš vztah k práci v průběhu pandemických vln i po nich. Připomeňme, že ještě během pandemie začaly hlásit Spojené státy i některé evropské země množící se výpovědi ze stávajících pozic. Fenomén přerostl ve vlnu výpovědí, pro niž se uchytil poetický výraz: velká rezignace. Lidé prý přehodnocují, kým že chtějí být. Jenže rezignovaní byli už po několika měsících na nových pozicích. Takže se nic nestalo? Ne tak docela. Brzy se začaly ozývat další hlasy.
Nevíme, co bude letos, ale začínáme řešit, co bude příští rok. Poslanecká sněmovna startuje projednávání zásahů do daní, důchodů a sociálních dávek, které před dvěma měsíci poprvé představila koaliční vláda Petra Fialy. Ty by spolu se škrty dotací a peněz na platy zaměstnanců státu měly snížit očekávaný schodek státního rozpočtu na příští rok o 84 miliard a na rok 2025 o 150 miliard korun. To má být výsledek všech těchto zásahů, kterým se ve veřejné debatě říká „konsolidační balíček“.
Karel Kuchař z Prahy si udělal na konci května výlet do Francie. V Cannes se totiž konal filmový festival a on lovil podpisy slavných, domů však přijel s nepořízenou. „To je život, nedostal jsem se k těm hercům tak blízko jako ostatní,“ komentoval svůj nezdar. O týden dřív se zúčastnil srazu Klubu sběratelů autogramů v Praze, odkud si do své sbírky, která čítá přes 17 tisíc podpisů slavných lidí, odnesl další. Podpisy bývalý strážník sbírá zhruba osm let, začal až v důchodu. Za tu dobu si pořídil 107 památníčků, kde své úlovky pečlivě střeží. Podpis Karla Gotta má pětkrát.
Spojené státy jsou republika, která oficiálně zakázala veškeré šlechtické tituly. To ale neznamená, že americká aristokracie neexistuje. První přistěhovalci, kapitáni průmyslu, podnikatelé, vytvořili vládnoucí vrstvu, jež se tradičně uchází o ty nejvyšší posty v zemi. Morganové, Rockefellerové, Bushové a samozřejmě ten nejznámější americký rod, Kennedyové, to jsou nefalšovaná americká knížata. Každá rodina má nějakou černou ovci. Kennedyové jich mají rovnou několik. Zakladatel rodu Joseph Kennedy byl antisemita, který podporoval appeasement s Hitlerem.
Dne 14. června dorazila oficiální zpráva, podle níž Nizozemsko koupí pro Ukrajinu čtyři pasivní sledovací systémy Věra-NG od české firmy ERA za 150 milionů eur, tedy víc než 3,5 miliardy korun. Jde o další z řady impozantních zakázek, které český průmysl získal díky probíhající válce, jež pro něj představuje naprosto bezprecedentní impulz. Ačkoli řada médií stále tvrdí, že z Česka na Ukrajinu směřují zejména „dary“, skutečnost je úplně odlišná, neboť z čistě finančního hlediska jde o gigantický profit. Řeč je samozřejmě především o obranném průmyslu, protože Česká republika se řadí do první desítky největších dodavatelů vojenské podpory pro bránící se zemi
Na první pohled působí trh s léky poněkud chaoticky. Čeští pacienti se už měsíce musejí potýkat s výpadky, které byly obzvlášť závažné během zimy a stále pokračují. Zprvu tomu příliš nepomáhala ani komunikace ministerstva zdravotnictví, která slibovala později nenaplněné odhady či přinesla „slavný“ výrok ministra Vlastimila Válka (TOP 09), že přece stačí obvolat stovku lékáren a lék se vždycky najde. Místo toho se pomalu blíží další podzim a obavy z výpadků zůstávají. K zpřehlednění situace bohužel příliš nepomůže ani druhý pohled. Umožní však pochopit, že ministerstvo zdravotnictví a v lecčem i samo Česko je minimálně na část problému krátké.
Svět výtvarného umění není vděčným zdrojem novinářských kauz, snad až na nějaký ten padělek. Buď to jsou záležitosti, jež by se mohly stát kdekoli, anebo laikovi nepochopitelná interní politika – s kterýmkoli ředitelem Národní galerie je vždy někdo nespokojený. Loňský dokumentární film Zkouška umění z toho vybočil. Pohled na přijímací zkoušky na pražskou Akademii výtvarných umění ukázal, že se tam děje cosi zvláštního.
Kdyby nehrozila destabilizace americké demokracie, byla by to skvělá komedie. Dne 8. června velká porota na návrh zvláštního prokurátora Jacka Smithe obvinila Donalda Trumpa v 37 bodech. Bývalý prezident prý porušil zákon o špionáži (ten pokrývá i nevhodné zacházení s utajovanými informacemi), spikl se za účelem maření spravedlnosti, skrýval tajné dokumenty a lhal FBI. Smithův úřad zveřejnil zdůvodnění obvinění. Je třeba mít na paměti, že jde o verzi jen jedné strany, navíc podanou v co nejlepším světle. S jistotou však můžeme říct, že Smith má na Trumpa slušně nabito.
Vláda pětikoalice tento týden odesílá do parlamentu k ratifikaci Istanbulskou úmluvu (IÚ), oficiálně Úmluvu Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí. Roku 2011, kdy úmluva vznikla, se ještě vážně vedla přístupová jednání Turecka s Evropskou unií (byť úmluva vznikla v rámci Rady Evropy, která s EU nemá nic společného). Muslimské společnosti se vyznačovaly a dosud vyznačují ultrapatriarchálním modelem rodiny, podřízeností ženy a fyzickým násilím, jaké jsme na Západě vesměs dávno opustili.
Historici sice nemají jasno v tom, kdy se Adam Smith přesně narodil, ale nejčastěji se uvádí datum 5. června. O roku 1723 naštěstí žádných pochyb není. Připomeňme si tedy v těchto dnech kulaté třísté výročí jeho narození. Spor není a nemůže být o tom, že Adam Smith svým dílem, zejména svou knihou Pojednání o podstatě a původu bohatství národů (zkráceně se často mluví jen o Bohatství národů), založil ekonomii jako akademickou vědní disciplínu. Existovali samozřejmě ekonomové už před ním, určitě za zmínku stojí zejména merkantilisté a francouzští fyziokraté, ale jeho objemná kniha z roku 1776 znamenala zásadní zlom.
Ze zpravodajství českých i světových médií by se mohlo zdát, že náš severní soused se potácí na hraně pravicové diktatury. „Demokracie v Polsku prožívá smrtelnou agonii,“ tvrdil titulek na serveru Novinky.cz. „Polsko není přítelem, jak si Západ myslí,“ byl název komentáře v The New York Times. „Polsko má zákon, kterým může trestat opozici. Čistá putináda, píší média,“ hlásaly Seznam Zprávy. Všechny titulky se týkaly nového zákona přezdívaného „lex Tusk“. Celé je to samozřejmě složitější. Polsko není krůček od autoritářského režimu. V takové zemi by asi stěží mohla opozice pořádat obří demonstraci,
