Odzívaná volební kampaň a o to překvapivější výsledek, po němž zbystřila celá Evropa – to je hlavní charakteristika britských voleb konaných minulý čtvrtek. Velká Británie, ve světě vnímaná jako kolébka konzervativního hnutí, dostála své pověsti a příštích pět roků zemi povládne jednobarevný konzervativní kabinet Davida Camerona. Bude mít jen těsnou většinu, což je ale pro konzervativce, kteří se posledních pět let museli o moc dělit s liberálními demokraty a zvykali si na to, že koaliční vlády budou napořád, ohromný úspěch. Za předpokladu, že Cameron vydrží do řádných voleb, budou v roce 2020 toryové moci hrdě bilancovat: ze 75 let od konce války jsme 43 let vládli my. Británie má přirozenou konzervativní většinu.

Ale až do minulého týdne to vypadalo úplně opačně. Téměř ve všech průzkumech se na konzervativce navzdory ekonomickému růstu země dotahovali opoziční labouristé. Díky geometrii volebních okrsků, která dává labouristům systémový bonus několika procent (jde o to, že ve vylidněných centrech velkých měst, kde se volí doleva, stačí k zisku mandátu méně hlasů než na rozrůstajících se předměstích, které volí konzervativce), se lídr labouristů Ed Miliband mohl těšit na vítězství. Kamenem jeho úrazu bylo, že mu průzkumy nikdy nedávaly jistotu, že by mohl vládnout sám, a že by mu tedy zřejmě nezbývalo než opřít se o tichou podporu skotských nacionalistů z SNP. Bylo pravděpodobné, že nacionalisté, jimž se loni v referendu o nezávislosti málem podařilo roztrhnout Británii, by za svou podporu Milibandovi žádali další a další ústupky ve prospěch Skotska, jakkoliv to se už dlouho těší privilegiím, především vyššího přerozdělování státních peněz na úkor Anglie. Představa neustávajícího vydírání a současně posunu vládní politiky doleva (SNP, která ve volbách Skotsko skutečně opanovala, je ještě víc nalevo než proponent levého křídla labouristické strany Miliband) zneklidnila dostatečný počet Angličanů, aby šli a překonali svou nechuť ke konzervativcům, k málo autentickému Cameronovi nebo aby místo labouristů volili národoveckou Stranu nezávislosti Spojeného království (UKIP).

Proč vyhrála pravice

Kromě tohoto úleku samozřejmě pro konzervativce hlasovala řada lidí z pozitivních důvodů. Takové hlavní jsou pravděpodobně tři: zaprvé ekonomická kondice země, zadruhé slib uspořádat referendum o členství v EU a zatřetí delikátní ústup z módních poloh jakéhosi progresivistického konzervatismu, pod jehož vlajkou Cameron kdysi stranu převzal.

Británie se dnes může pyšnit slušným hospodářským růstem (2,6 procenta HDP za loňský rok), jakkoliv zatím trvá příliš krátce na to, aby se přelil i do růstu životní úrovně. Ale pocit, že jsou zpátky na vzestupné trajektorii, Britové umějí ocenit. Nezaměstnanost v zemi činí šest procent. Z velkých evropských zemí je v tomto ohledu lepší jen Německo s pěti procenty. Dnes je na ostrovech, jak nezapomínala zdůrazňovat toryovská propaganda, vůbec nejvíc pracovních míst v historii Británe. A přestože vysoké výdělky v londýnské City budou poněkud zkreslovat statistiky, celkově si Británie udržuje pozici nejbohatšího mezi velkými evropskými státy. Hrubý domácí produkt na hlavu má vyšší než Francie, samozřejmě vyšší než Itálie a Španělsko, a dokonce o trochu vyšší než Německo.

Druhý důvod úspěchu – mírně euroskeptická pozice vlády, slib uspořádat nejpozději do dvou let referendum o dalším členství v EU – je zvenčí těžší vysledovat. Téma členství v Unii v kampani fyzicky jakoby nebylo přítomno. Tady ale stačí porovnat pozici Camerona před deseti lety, kdy se stal lídrem strany, a pozici Camerona dnes. Ačkoliv tehdy vyvedl toryovskou frakci v Evropském parlamentu z klubu Evropské lidové strany, bylo o něm široce známo, že se problematice EU především chce vyhnout a že hádkami o Evropu nechce ztrácet čas. Vnímal ji prizmatem historie Konzervativní strany, která se na hádkách o správnou politiku vůči Bruselu rozhádala a během vnitrostranických válek přišla o moc.

Střih – jsme o šest let dál a Camerona dnes zavazuje jasný slib uskutečnit referendum, kde si Britové řeknou, jestli ještě v EU chtějí být. Za ten posun může setrvalý tlak euroskeptického proudu v konzervativní straně, kde už dvacet let fakticky dominuje, zkušenosti různých ministrů vlády, kteří se novinářům často frustrovaně svěřovali, jak teprve ve vládě zjišťovali, co všechno už se nedá bez porušení té či oné unijní směrnice. A za posun samozřejmě může hlavně hrozba zprava, tedy UKIP. V dolní sněmovně teď sice UKIP získal jediné křeslo a pohořel, nicméně jeho 13 procent, na něž vyletěl z dvou procent při minulých volbách, je famózní výsledek. UKIP by zřejmě zabodoval ještě víc, kdyby se náhle neobjevila ona hororová představa tiché aliance labouristů a skotských nacionalistů a kdyby se konzervativci i v dalších tématech v posledních dvou letech nevrátili zpátky na zem.

Před finanční krizí hrál David Cameron konzervativce s lidskou tváří. Byl to pokus přebít image „ošklivé strany“, jež na toryích lpěla od dob Margaret Thatcherové, která sice uzdravila zemi, ale řada lidí během onoho uzdravování přišla o práci. Cameron tedy místo tvrdé rétoriky o křesťanských hodnotách nebo o právu a pořádku dával najevo aktivní zájem o úděl sexuálních menšin, rozjímal o tom, že i mladistvý delikvent s kapucí na hlavě si zaslouží obejmout, na fotografiích ze Špicberk, kam odcestoval změřit úbytek ledovců, objímal sibiřské psy husky a na svůj rodinný domek v Londýně si nechal namontovat větrnou turbínku. Do práce jezdil na kole, dokumenty vozila limuzína, která se tiše šinula za ním.

Střih. Jeden z mála výdobytků tohoto progresivistického konzervatismu představuje zákon o manželstvích pro lidi stejného pohlaví, který Cameron dosti přesvědčivě dokázal prodat jako podporu homosexuálů vyznávajících rodinné hodnoty. Nicméně ten zákon mu zacloumal s aktivisty strany, až třetina jich přešla k UKIP, a tím zákonem nasazování lidské tváře víceméně skončilo.

Vláda sice dál oficiálně podporuje tzv. klimatický zákon (kdysi ho prosadil labouristický ministr životního prostředí jménem Ed Miliband), nicméně Cameron navzdory zeleným skupinám podporuje těžbu břidlicového plynu v Anglii a dává najevo, že nemá smysl upisovat se k nákladnému boji proti emisím, pokud se k němu neupíšou tak velké ekonomiky jako Indie nebo Čína. Pár dní před volbami dokonce v hrabství Montgomery slibuje místním lidem zneklidněným plány na výstavbu pěti větrných parků, že až vyhraje, subvence pro větrníky na britské pevnině skončí: „Jediný způsob, jak zabránit výstavbě dalších větrníků, je volit konzervativce.“

U konzervativců vždycky i mnoha voličům, kteří s nimi jinak sdíleli pohled na svět, vadil sociální původ vedoucích kádrů strany. Nemohli se zbavit podezření, že kádry se rekrutují z vyšší vrstvy, ve skutečnosti myslí hlavně na svou třídu a o ostatní nemají upřímný zájem. Když si toryové náhodou vybrali někoho lidovějšího, jako byla Margaret Thatcherová, volily je najednou i miliony dělníků. Není náhoda, že od hospodářské krize, jíž se vláda rozhodla čelit mírně úspornými rozpočty, Cameron a jeho ministr financí George Osborne od zálib znuděných snobů z velkoměsta postupně přecházejí na ekonomická témata a zdůrazňují, jak důležité je, aby se celý národ co nejdřív vyhrabal z hospodářské krize. Tito dva hejsci začali tvrdit, že toryové jsou „stranou pracujících lidí“. Od Camerona, který jediné roky mimo politiku strávil na soukromé škole, na Oxforu a v PR byznysu a který si i na hotdog bere příbor, to byla odvaha. Ale evidentně mu ta změna v důrazu na témata pomohla.

Proč ztroskotala levice

Levice ztroskotala vlastně ze všech důvodů, pro něž vyhrál Cameron. K tomu přistupují některé vlastní góly. Především lídr Ed Miliband se svým mládeneckým vzezřením nevypadá jako možný předseda vlády. Provází ho nelichotivá pověst zrádce, který byl kvůli postu lídra schopen podrazit doslova i vlastního bratra. Ten se považoval za budoucího lídra a mladší bratr mu dlouho sliboval, že ho podpoří. Pak proti němu kandidoval a porazil ho.

Labouristickému lídrovi nepomáhal ani jeho rodinný původ. Když před časem konzervativní Daily Mail proti Milibandovi vytáhl různé výroky jeho zemřelého otce, což byl přední marxistický sociolog, sklidil sice po právu kritiku, poněvadž děti za své rodiče nemohou. Ale v Británii, kde marxismus levici nikdy neovládl do té míry jako třeba svého času v Německu, taková nálepka prostě škodí. Kromě toho, britská dělnická třída vždycky cítila vlastenecky. Nabízet jí syna muže, o němž Daily Mail píše, že „nenáviděl Británii“ a její tradice, asi nebyla chytrá strategie.

A tady se konečně dostáváme k tématu neregulovaného přistěhovalectví na ostrovy. Po masové imigraci z první dekády, která byla nepřiznanou, ale ‑ jak dnes máme potvrzeno od jednoho poradce Blairovy vlády ‑ vědomou politikou Nové Labour, Cameron v roce 2010 nastupoval se závazkem stlačit roční příliv na „desítky tisíc“. Realita je dnes asi čtvrt milionu přistěhovalců netto ročně. V kampani slibovali zastavit příval cizinců Cameron i Miliband. Ale voliči to nakonec přece jen uvěřili spíš Cameronovi. Proč? Masová imigrace je v podvědomí Britů spojena se zákonodárstvím EU, s omezenou suverenitou v azylové a přistěhovalecké politice. Cameronův slib, že se pokusí vytrhnout Bruselu zpátky některé pravomoci včetně unijního práva na svobodný pohyb a pak o tom nechá hlasovat v referendu, si voliči mohli vyložit tak, že tentokrát svůj slib chce splnit.

Britské dělnické třídě zatopila „její“ labouristická strana tím, jak totálně v roce 2004 otevřela hranice Východoevropanům. Miliband v kampani rezolutně referendum o setrvání v EU odmítl, čímž dal původní klientele svojí strany nechtíc najevo, že její potíže ho nezajímají. Čtyři miliony hlasů pro UKIP nešly jen od nespokojených konzervativců, ale i z tohoto dělnického prostředí. Jeden z nejlepších britských komentátorů Charles Moore definuje voličskou základnu, která letos labouristům zbyla, takto: etnické menšiny, hlavně muslimové; odboráři ve veřejném sektoru; „mravokárci ze severního Londýna, kterých sice není moc, ale pořád ještě udávají tón v televizi“; pracovníci v tzv. kreativním průmyslu, absolventi nekvalitních státních škol a univerzit. „Toto není potenciálně vítězná koalice,“ uzavírá Moore.

Zůstane Británie v EU?

Jisté je, že slib vypsat referendum Cameron bude muset dodržet. Vysoce pravděpodobné je, že sám potom v referendu doporučí hlasovat pro členství v Unii. Budou ho v tom podporovat levicová opozice, Konfederace britského průmyslu, liberální BBC, dokonce skotští nacionalisté.

Cameron ‑ příslušník establishmentu s instinktivním strachem z náhlých změn ‑ ale už teď komplikuje postavení Cameronovi-vyjednavači. Dokud rozhodující politici v Evropské unii (Berlín, Brusel, Paříž) neuslyší přímo od Camerona pohrůžku, že pokud mu nedají pořádné koncese, on svým voličům doporučí hlasovat pro odchod z Unie, budou se navracení kompetencí na národní úroveň tvrdošíjně bránit. V jejich představách by to byl pro ostatní členské státy špatný příklad k následování. (Disciplína musí bejt, představte si park na Karlově náměstí a na každým stromě jedna vláda bez disciplíny.)

Cameronovy vyhlídky naproti tomu zvyšuje špatný stav eurozóny, jehož si lídři klubu jsou dobře vědomi. Riziko, že by se britský volič, nespokojený s výsledkem jednání, rozhodl pro odchod z Unie, může evropským projektem v jeho těžkých časech dál otřást. Německý ministr financí Wolfgang Schäuble, který ještě historicky nedávno před středoevropskými diplomaty tvrdil, že s britským kverulantstvím Berlínu taky může dojít trpělivost, dnes veřejně přiznává, že tzv. brexit by byla „katastrofa“. To by asi byla, už proto, že Francie a některé další národy staré Evropy by se v Evropě bez Angličanů cítily ještě víc ovládány Německem. Stejně tak je i v zájmu menších států typu České republiky, které jsou mimo eurozónu a dostředivému tlaku na vstup se lépe ubrání s odkazem na Británii, nejen Cameronovo vítězství ve volbách, ale teď i úspěch v jednáních a potom v referendu. Bude to jedno z dramat, které má v příštích dvou letech cenu sledovat.