Subjektivní výběr toho nejzajímavějšího z hudební produkce posledních týdnů a měsíců

Ty nejznělejší tóny léta

Subjektivní výběr toho nejzajímavějšího z hudební produkce posledních týdnů a měsíců
Ty nejznělejší tóny léta

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Kola showbyznysu, nebo jak to říct, se točí i v parném létě. Ehm. To, že se ctěné publikum z větší části vyvaluje u rybníka, ještě neznamená, že ve světě přestaly vycházet desky. Vycházejí. A někdo se jimi musí prohrabat, něco si z nich poslechnout a vydat o tom zprávu, aby navrátivší se rekreanti byli trochu v obraze. Ujal jsem se toho, výsledkem je tento subjektivní výběr toho nejzajímavějšího z hudební produkce posledních týdnů a měsíců.

Ten největší balvan z cesty odvalím hned na začátku. Arcade Fire: Everything Now. Nebo balvan… Čerstvé album světoznámé kanadské kapely spíš patří do kategorie myší porozených horami. Je to deska poznamenaná urputnou snahou něco říct a taky prokázat vývoj, vůli měnit se. Ano, Arcade Fire na nové desce skutečně znějí jinak, daleko víc tanečně, zvuk písní z Everything Now často odkazuje k disku a vůbec taneční hudbě 70. let, který ale frontman Win Butler vlastně jenom aproximuje, trochu inovuje, zároveň si od něj drží distanci. Deska je zčásti postavená na kontrastu mezi šlapající hudbou a texty plnými velkých stanovisek o stavu světa, všeobecném konzumu, často formulovaných dosti „po hlavě“. Je to značně prvoplánový koncept  – spojit kritiku konzumu s hudbou v něčem velmi „konzumní“. Tímhle způsobem vzniknuvší „odcizené disko“ působí ale nakonec dost uměle, chladně, příliš přechytrale na to, aby mělo skutečnou a bezprostřední taneční energii, a ne dost chytře na to, aby se dalo brát skutečně vážně. Po kobercovém bombardování velkými otázkami ta jediná, která po poslechu Everything Now skutečně utkví, je, zda Arcade Fire v pár refrénech skutečně chtěli znít jako ABBA, nebo jestli je to celé nějaká ironie. Člověk o tom podumá a nakonec dojde k tomu, že to je asi úplně jedno.

kanadští arcade fire - foto: Columbia (Arcade Fire)

Američtí The War on Drugs to s evolucí asi nepřehánějí a dobře dělají. Jejich nové album Deeper Understanding vychází v těchto dnech a z několika uveřejněných skladeb se zdá, že The War on Drugs na něm znějí jako The War on Drugs. Skupina kolem kytaristy a zpěváka Adama Granduciela před třemi roky ohromila hudební fanoušky skvělým albem Lost in the Dream. Deskou ukotvenou v tradici amerického písničkářství, kterou si ale The War on Drugs suverénně přivlastnili a nějakým způsobem posunuli. Asi jako kdyby Dylan se Springsteenem spolu měli dítě a vyrostl z něj takový introvertní, zkouřeně působící chlapík. Písně The War on Drugs spojují velmi civilní, až zakřiknutý Granducielův zpěv a bohatý zvuk, který často jako by se pohyboval v pomalu narůstajících a ustupujících vlnách, vedených s velkou hráčskou invencí všech členů kapely včetně frontmana (Granduciel je skutečně výborný kytarista) a jejich samozřejmou podřízeností zájmům celku. Jejich koncert před dvěma lety v Praze byl místy až ohromující. Nová deska Deeper Understanding zjevně přináší další dávku téhož, možná provedenou posluchačsky malinko vstřícnější formou. Granducielovy velmi intimní písně o samotě a znejistění se v těchhle rozhozených časech paradoxně stávají jistotou. Už jenom kvůli mohutnému a něžnému finále skladby Pain stojí za to si to album pořídit a každý večer ho před spaním políbit.

the war od drugs přicházejí s novou deskou deeper understanding - foto: Secretly Canadian (Adam Granduciel - The War on Drugs)

Spíš konzervativně zaměřeného fanouška, který si ale nerad připadá až příliš staromilsky, by měla potěšit nová deska North Mississippi Allstars Prayer for Peace, již si kapela nadělila k dvacátému výročí. Jádro NMA tvoří bratři Luther a Cody Dickinsonovi, jejich táta, známý studiový hudebník Jim Dickinson, se s rodinou přestěhoval na sever státu Mississippi a syny seznamoval s tamní venkovskou hudbou, především blues v té jeho nejsyrovější tancovačkové a v něčem punku blízké podobě, jak ho hráli třeba Junior Kimbrough nebo R.  L. Burnside. Na Prayer for Peace NMA většinou zařadili písně z repertoáru právě těchhle starých mistrů a hrají je s vervou, úctou, nesnaží se ale o nějakou otrockou nápodobu. Zároveň netrpí neduhy, charakteristickými pro bílý bluesrock – těžký zadek a vokál, v němž se trochu moc tlačí na pilu. Rytmika je pružná a k tanci vybízející i v pasážích, kde kytara Luthera Dickinsona začne být v duchu jižanského rocku dřevorubecká. Frontmanův zpěv odpovídá spíš projevu pobaveného frajera, který nemá důvod rvát z paty velké emoce. NMA na nové desce znějí samozřejmě, lehce, místy i trochu chytře, dobře ale vědí, že zrovna s tímhle se to v jejich hudbě nedá přehánět. Na albu se s bratry Dickinsonovými vystřídá množství známých hostů, písně z Prayer for Peace ale nikdy neznějí přearanžovaně, je v nich jen to nejnutnější a provedené to je dobře. Od uhánějící titulní skladby k verzi lidovky Deep Ellum, která v podání NMA zní, jako kdyby ji natočili The Rolling Stones ve svých nejlepších časech. Nové hudební kontinenty člověk ve společnosti North Mississippi Allstars jistě neobjeví a ani necítí tu potřebu. Spíš se při poslechu Prayer for Peace může cítit jako v hospodě, kde si objednal utopence a přinesli mu… fakt dobré utopence. Díky bohu za ně.

Umělec, který si vybral kouzelně nablblý pseudonym Trevor Sensor (předpokládám aspoň, že to je pseudonym, odmítám věřit, že by nějací rodiče vyslali potomka do světa se zátěží takového jména), ještě žádné výročí neslaví, je to mladý kluk, ročník 1994. A to klukovství z jeho debutového alba Andy Warhol’s Dream vysloveně prýští. Zpívá s ohromnou vervou, hlas má už teď trochu ochraptělý, až dosáhne zralejší věku, bude třeba znít jako Tom Waits přicházejícího věku, už teď jeho vokál zábavně neladí se zpěvákovým mladistvým zevnějškem. Taky má talent skládat výrazné a přitom jednoduché songy, chytlavé a se snadno zapamatovatelnou melodií, písně, které na první poslech působí, jako kdyby někde ve vzduchu existovaly už dávno a čekaly tam, až je někdo konečně vydechne. Na desce je hraje tak, jak mají být hrány, s živou energií a v jednoduchých aranžích, nikdo si na nic nehraje a všechno to je správně. Hned po prvním poslechu jsem si na ní našel pár privátních hitů, úvodní High Beams třeba. Ten sen Andyho Warhola v titulu desky je narážka na notoricky známý umělcův výrok o patnácti minutách slávy, které jednou budou čekat na každého. Sensor svoje písně chápe taky jako komentář soudobé kultury celebrit, v rozhovorech mluví o souznění s Tolstým a Hegelem. Člověk si to čte a na rty se mu dere nějaká fotrovská poznámka. Zklidni nerv, chlapče, to bude dobrý. A bude. Jasná věc.

Jason Isbell řečmi o Tolstém nikoho otravovat nebude, není ten typ. Bývalý člen Drive-By Truckers, té asi nejvýraznější soudobé kapely jižanského rocku (jsou čtenáři, jimž tahle charakteristika zní dost děsivě, ale jsou skutečně dobří) je už deset let na úspěšné sólové dráze. Deska, kterou v létě vydal se skupinou 400 Units, se jmenuje The Nashville Sound a přesně tohle z něj posluchač po celou stopáž dostává. Oproti starším Isbellovým albům je ten zvuk výrazně kapelovější, v pomalejších skladbách cituplné country, ty rychlejší zas znějí jako elegantně provedená hudba do auta. Isbell se pohybuje na půdě jasně vymezeného žánru, je to ale taky velmi nadaný autor i zpěvák, který suverénně přechází mezi osobními konfesemi (má za sebou ledacos) i různými veršovanými „zprávami o stavu Unie“, obojí zvládá s přesností a invencí, je zároveň dělník hudby i součást její aristokracie.

Deska How the West Was Won britského umělce Petera Perretta je docela doják, jakkoli je pro ni charakteristické i to, že nijak přehnaně netlačí na posluchačovy emoce, víc se na ní najde sardonického vtipu, distancovaného pozorovatelství. Perrett se na ní taky vypořádává se svou komplikovanou osobní historií, je to pán už trochu v letech, čas svojí asi největší slávy zažil už hodně dávno – v sedmdesátkách. Vedl tehdy novovlnnou kapelu The Only Ones, která byla docela uznávaná a v jisté míře také úspěšná, měla i jakési hity, písničky Lovers of Today a Another Girl, Another Planet. Kapelu ale zničily vnitřní tenze a taky mohutná Perrettova drogová závislost, která ho zmáhala po několik dekád – po krátkých obdobích střízlivosti, v nichž třeba dokázal natočit desku, do ní zase upadal. Získal tak sice interesantní pověst dalšího ze sebedestruktivních rokenrolových géniů, kteří by to světu ukázali, kdyby se tak nezničili, k životu to ale asi moc nebylo. Kolem roku 2010 se dal dohromady snad už trvale, na How the West Was Won ho na kytaru a basu doprovázejí synové Peter a Jamie. Díky nim zní album docela mladistvě, napálený a nadčasový rock, který někomu může připomínat Lou Reeda i daleko mladší umělce a kapely pouličního stylu. Perrettův hlas a slova těm písním dodávají patřičnou váhu, hlas pobaveného zpustlíka, z nějž jsou slyšet všechny ty zmarněné roky stejně jako to, že autorskou i pěveckou schopnost v sobě Perrett neudusil. Chlapík se prochází troskami vlastního života, kouká po světě, z nějž taky není zrovna nadšený, celé je to trochu legrace, ale zdaleka ne jenom legrace. Ale přes všechny karamboly mu taky něco zůstalo, třeba ti dva kluci, kteří ho doprovázejí a žena, jež ho ani v těch jeho nejhorších časech neopustila. Doják, říkám.

foto - Domino (Peter Perrett)

Podobně jako u nových Arcade Fire, zmiňovaných v úvodu tohoto textu, si i posluchač debutového alba Australana Alexe Camerona nemusí být úplně jistý, jestli to slyšené má brát vážně, anebo jako nějaký hipsterský ironický „meta“ výtvor.  A také v jeho případě člověk může skončit u toho, že je to vlastně jedno. Protože nahlížena tak i tak, je jeho debut Jumping the Shark výborná deska. Možná vynalézavá a často dost věrná ironizace vlezlého elektropopu 80. let, možná vynalézavé rozvíjení jeho odkazu, jež ho zároveň posunuje někam dost jinam. Písně-povídky prolezlé smutkem a zkázou podané jako barové cajdáky pro cestovatele v čase. Jenomže Cameron ty mírně oslizlé kusy umí napsat a podat skvěle, ve videoklipech se rozhodně nebojí vypadat… blbě (jinak se to nedá říct) a používat ty nejotřepanější obrazová klišé. A všechno dohromady to něco skládá, cosi celistvého, zábavného, chytrého, a když na to přijde, i jímavého. K náladě dnešních dnů patří neustálé lamentování nad všeobecným úpadkem, některým z umělců, již se dostali do tohoto výběru, je taky vlastní. Nakonec ale jeden po letmé probírce čerstvou produkcí dojde k tomu, že není tak zle.

24. srpna 2017