Šlechtic a starosta Kostelce nad Orlicí František Kinský

Soudruhu hrabě, říkali komunisti dědečkovi

Šlechtic a starosta Kostelce nad Orlicí František Kinský
Soudruhu hrabě, říkali komunisti dědečkovi

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Možná nečekaným hitem televizních obrazovek je seriál Modrá krev, jenž zachycuje nejnovější osudy zdejších starých šlechtických rodů. Přesněji druhé generace polistopadových restituentů, vztahy mezi větvemi rodů, vyznání češtině a rodnému kraji. Seriál taky představuje, v jakém stavu se to které rodové sídlo v současnosti nachází. Průvodcem po nich je hrabě František Kinský, toho času rovněž starosta města Kostelec nad Orlicí (v němž jistěže vlastní zámek a opravuje ho a zpřístupňuje veřejnosti). Jak seriál vznikal? Co by Kinský jako starosta chtěl dokázat? A jaký vztah mají Kostelečtí ke svým hrabatům?

Co říkáte na množství ohlasů, které seriál má?

Mně, a myslím, že mnohé, překvapil sukces, jaký seriál má. V premiérách má mezi čtyřmi sty padesáti tisíci a půl milionem diváků a podíl sledovanosti činí čtrnáct patnáct procent ze všech televizí, které v ten okamžik vysílají. Z toho mám opravdu velkou radost. Ostatně celé natáčení bylo velmi příjemné a milé, hezky to šlo. Tedy někdy to šlo hůř, ale výsledek je vždycky dobrý. Každopádně projekt nevznikal rychle. Myslím, že první návrh paní režisérka Alena Činčerová odevzdávala na programovou radu České televize někdy v roce 2012. Pak tam polehával – dovedu si představit, že se ho někteří lidé lekli. Možná si řekli: Máme dělat aristokracii? Vždyť jsou určitě zajímavější témata než tihle dinosauři.

Nebylo otálení dáno taky tím, že v roce 2012 bylo chvilku před prezidentskou volbou, v níž kandidoval šlechtic Karel Schwarzenberg?

Asi se sešlo všechno se vším. Každopádně pak se seriál dostal do ruky kreativní producentce z ostravského televizního studia, paní Lence Polákové, té se zalíbil na první ránu a silou své osobnosti se do něj vrhla a povedlo se jí televizi přesvědčit, že se do toho půjde. Ale kroky k realizaci byly opatrné. V jednom roce se začalo pilotním dílem, to byli Černínové. Takže tam ještě někde v pozadí za Tomášem Černínem jsou jeho billboardy k volbám do Senátu, ale právě ty tehdejší, v nichž volbu prohrál – nedostal se ani do druhého kola. To bylo v roce 2014, v roce 2015 následovaly dva další: Schwarzenberg a Šternberk. A v roce 2016 najednou přišel povel: dejte se do toho, v lednu 2017 vysíláme. Takový fofr by ale paní režisérka, myslím, vůbec nemohla přežít, tak se to potom asi o měsíc posunulo. Naštěstí.

Obrazy dědečka Františka Kinského se nyní restaurují - Foto: Jan Zatorsky

Jak to?

Protože zůstaneme v paměti, až v létě přijde doba otevřených zámků. Takže možná musíme věřit tomu, že se na nás turisti přijedou podívat a přesvědčit se, že jsme živí, skutečné osoby.

Proč pilotní díl nebyli Kinští? Vždyť se to nabízelo.

To si zvolila televize sama, ona určila prvních osm rodin.

Takže je zvažováno pokračování?

(tiše přikyvuje a šibalsky se usmívá) Jelikož měl každý díl toliko sledování, jak jsme již řekli, přišel brzy požadavek na dalších osm dílů. Zrovna nedávno jsme seděli s režisérkou Činčerovou a dávali dohromady osm rodin, které oslovíme. Máme jich teď celkem asi jedenáct, ale to se zredukuje podle zajímavosti toho kterého osudu. Někteří totiž jsou, řekněme, drobnější, a tak není přílišné množství domů, co by se s nimi ukázalo. Třeba jenom jeden „domeček“. Takoví ale zase mají místo na širší vysvětlení souvislostí. Už se docela těším. Pokud ta současná euforie přetrvá, nové díly by se měly začít točit možná už na podzim.

Na seriálu jste podtrhl význam domů, ale mě na ohlase, který jsem zaznamenal, přitahuje, že víc si všímá energie, jež jde z účastníků seriálu, uvažování, které mají.

To je jedna z věcí, kterou jsem velmi intenzivně nasával i doma u svého otce, potažmo předtím u svého dědečka. Oba nad osudem nikdy – nikdy! – nežehrali. Ani nikdo jiný. Když o všechno přišli, říkal můj dědeček: Nebylo to moje, bylo to rodiny, já jsem to pouze po určitou dobu spravoval a osud učinil, co učinil. A protože to byl hluboce věřící člověk, vyrovnal se s tím jednoduchou větou: Co Bůh vzal, Bůh vzal, jméno Boží budiž pochváleno. Tím to bylo vyřízeno. Ale žádný pláč – nikdy.

Lze-li to zobecnit, v ostatních rodinách je to jak?

Úžasné na našem natáčení bylo, že v nikom, s kým jsem mluvil, nebyla zahořklost. I když jsme se ptali, jak to u nich v minulém století bylo. Možná to je v těch lidech silné: opravdu žádný z nich to nemá tak, že jde o jeho majetek a on je strašně bohatý. Ne, každý jeden je správcem a majetek jenom spravuje po dobu, kdy mu byl svěřen. A jediná zodpovědnost, která v něm k němu je, je ta, aby ho předal těm dalším, kteří přijdou po něm. Aby zase oni mohli statky spravovat dál, případně je rozvíjet a zvětšovat. Což někteří činí, úspěšně podnikají a zvětšují hřivnu majetku. Pak veškeré peníze, které mají, vkládají do jeho údržby, aby byl krásnější a ještě hezčí. Jenže ne pro ně, nýbrž pro lidi. To je v každém z nich a to je, myslím, to pozitivní, co jste vy říkal: všichni čekali – tedy možná –, jak v seriálu budou tryskat slzy a šlechtici si postěžují, jaké to bylo hrozné a co nám ti oškliví lidé komunisté udělali. No jo, jenže to v seriálu není.

Přece jen, v sedmiset- osmisetletých historiích aristokratických rodin je čtyřicet komunistických roků směšně málo...

Je to jenom mrknutí, jedna generace, kterou něco minulo. Okřídlenou se stala věta mého otce, jenž říkal: Opravovat zámek je ekonomická sebevražda, korunu už neuvidíte. A pak k tomu dodával: Já jsem dost starej na to, abych si tu sebevraždu mohl dovolit, protože její následky ponesou moji synové. A vesele se smál. To taky bylo příznačné. Prostě každý k majetku přistupuje jako hospodář.

Líčíte to docela idylicky a smířeně.

Vlastně jediný nešťastný moment je v díle Nosticů, kde jsme Mathildu Nostitzovou přivezli do Plané u Mariánských Lázní. V jejím případě se restituce nezdařila. V zámku původně byla armáda, ta potom odešla a objekt byl relativně v pořádku. Tedy v takovém, jako když přes něj přejde vojsko. Všechno ale stálo, drželo. Jenže pak se se zámkem pětadvacet let nedělo nic, jenom je dál zdevastovaný. A Mathilda když to vidí, rozpláče se, protože ví, že s tímto domem už nikdy nikdo nic neudělá. Spadne. A jelikož se v něm narodila, samozřejmě se jí to hluboce dotýká. Ale jinak, až na tento moment, je i ona pozitivní a energická.

Odhodlání lidí věnovat se byť třeba jenom hypoteticky opravě velkých sídel je jistě obdivuhodné.

Velký obdiv mám k lidem, kteří vydělají peníze, koupí si za ně zámek a opraví ho. Ale ne proto, aby v něm byl hotel nebo něco podobného, nýbrž ho opraví, aby do něj mohli chodit lidi. A jen co udělají jeden zámek, už přemýšlejí, že by koupili další a opravili ho taky. Jednu takovou rodinu znám, jmenují se Nováčkovi a jsou tady z Potštejna. Víte, katastrofa oné neuvěřitelně rozrostlé modré krve tady je, že pomalu v každé díře je nějaký zámek. Takováhle síť, myslím, nikde jinde na světě není. Kdyby jí půlka nebyla, bylo by dobře.

Jeden z nikoli řídkých ohlasů, které jsem zaznamenal na váš seriál, je takový, že byste byl ideální kandidát na prezidenta…

Nepřipadá v úvahu.

No ale kdy jindy se chopit šance než teď?

(směje se) Zrovna včera, byť bohužel u smutné události, jsem se potkal s velkou skupinou velmi vzácných přátel a jeden z nich mi říkal: Ty máš tu nejlepší kampaň, jaká je, ty musíš do voleb! Zdvořile jsem mu poděkoval, že tyto závody ponechám jiným. Stejně zdvořile děkuji i všem těm, kteří mi podobný nápad píšou mailem. Všem odpovídám, že na to se necítím, protože moje politická kariéra bude končit tímto obdobím starostování.

Obrazy dědečka čekají na zrestaurování - Foto: Jan Zatorsky

Vždyť jste starostou poprvé, to stačíte akorát tak něco rozdělat.

Samozřejmě že budu kandidovat dál, ale člověk nikdy neví, jestli bude zvolen. Ale budu kandidovat dál, budu. To každopádně. Zdali budu, nebo nebudu starostou, o tom nerozhoduji já, o tom rozhodují voliči. Proto jsem vždycky tak překvapen, když ti, již nevyhrají, mají pocit, jako byste za to mohl vy. Při každé takové příležitosti vysvětluji, přičemž je mi jedno, o kterou úroveň voleb jde, že není moje zásluha, že já jsem vyhrál. O tom rozhoduje někdo jiný. Já buď volbu přijmu, nebo ne. Ale kandidovat budu dál – a uvidíme.

Tak jinak: určitě máte plány, jak pohnout s městem.

Heleďte, to každopádně. Jednak ty běžné, jako jsou opravy ulic, opravy toho a opravy tamtoho, což s rozpočtem, jímž město disponuje, není jednoduché, třebaže to všichni považují za samozřejmost. Ona to s ohledem na rozpočet zase taková samozřejmost není. Kdybych měl rozpočet neomezený, tak se lidem na čtyři roky omluvím, rozkopu město na maděru, naženu sem desítky stavebních firem a za čtyři roky bude město špígl nýgl.

Zámek v Kostelci nad Orlicí... - Foto: Jan Zatorsky

To by se ale volby vyhrávaly příliš snadno.

Ano, to by pak byla legrace. Ale vážně: máme plány v souvislosti s opravou některých věcí, které opravit bezpodmínečně potřebují. A to je sportovní stadion, aby v Kostelci sport neumřel úplně. Aby lidi bavilo tam přijít dělat něco jiného než jenom fotbal. Fotbal tam je v pořádku, to je fajn. Ale vedle něj existují i jiné sporty, někam musí mít možnost přijít třeba atlet, aniž se zaboří do škváry, která už dávno není škvárou, nýbrž jakousi směsí hlíny a škváry. Takže to bych rád. Pak je tu diskutovaný kulturní stánek, který se jmenuje Rabštejn a kolem nějž se pořád opatrně našlapuje sem a tam. A já bych strašně rád, aby aspoň do konce mého volebního období vznikl projekt, který by podstatnou většinou obyvatel byl přijat, byl akceptován. Aby tu takový byl připraven v mašlích, ať už bych pokračoval já, anebo by přišel některý pokračovatel a věděl by: Heleďte, je to tu, máte to tady. Mám před sebou rok a půl, to bych ještě měl něco udělat.

Pomáhá místním s tím, identifikovat se s městem, vaše přítomnost tady? Tedy přítomnost Kinských?

Když po roce čtyřicet osm došlo k tomu všemu, k čemu došlo, tehdejší předseda národního výboru Píč, byl to středoškolský profesor z místního reálného gymnázia, si dal za cíl zrušit nebo vymýtit jakoukoli památku na rodinu Kinských. Proto se z našeho domu nikdy nestalo muzeum, respektive bylo tam velmi krátkou dobu. Velmi, velmi krátkou. Tak krátkou, že by člověk řekl až pomíjivě krátkou, a stal se z toho výzkumný ústav na chov prasat. Dobrá, to byla jedna etapa. Zůstal tu žít můj dědeček, a to do roku 1975, kdy zemřel v devadesátém sedmém roce svého věku. V podstatě v Kostelci nebyla populárnější postava, než byl on. Zaprvé to bylo dáno jeho postavou, on byl dvoumetrový. Když šel se síťovkou na nákup, nikdo ho nikdy neoslovil jinak než „Dobrý den, pane hrabě“…

Ani komunisti?

I komunisti mu říkali soudruhu hrabě. To jsem slyšel na vlastní uši při dědečkových devadesátých pátých narozeninách, kdy mu přišli přát z národního výboru jako nejstaršímu občanu Kostelce. A jak byl z toho tehdejší předseda nebo tajemník národního výboru vyvedený, blahopřál mu slovy: „Soudruhu hrabě, všechno nejlepší vám přejeme.“ Dědečka to nechalo zcela chladným, on naopak byl velmi dojat, že dostal stokorunu a karafiáty a že jsou na něj moc hodní. Když zemřel, zmizeli jsme odtud. Nežili jsme tu, nebyl důvod sem jezdit. Až po Listopadu sem přišel otec, taky to byl velkej chlap…

To přece jste všichni.

Já jsem nejmenší. (zasměje se) Každopádně když místní viděli, co tady otec činí, jak věci nějak spojené s naší rodinou se začínají dít a proměňovat, začal být vnímán velmi pozitivně a město ho opět přijalo za svého. Mně se stává doteď, když se potkám se svými vrstevníky nebo když potkám starší lidi, než jsem já, a dáme se do hovoru, že ten se vždycky stočí k mému dědečkovi. Takže identita Kostelce s tím jménem a jeho osobami existuje. Nebo já doufám, že tomu tak je. Třeba díky Facebooku je vidět, že lidi velmi pozitivně vnímají, že se zámek opravil a neustále se zlepšuje a vylepšuje se park. Máme řadu příznivců a příznivkyň, kteří na svých facebookových stránkách upozorňují, že v parku už pokvetou bledule, ať se každý zajde podívat, protože park je neustále krásnější. Nepátrám po tom, jak tomu je, ale myslím si, možná trošku chlubivě, že jsme snad trochu přispěli k atraktivitě Kostelce. Ne že bychom byli největší atrakcí, to ne, ale přispěli jsme k atraktivitě města tím, že jsme zámek nenechali spadnout a dali ho dohromady.

...byl vystavěn v empírovém slohu - Foto: Jan Zatorsky

Lze-li generalizovat, jakým způsobem se v devadesátých letech v rodinách uvažovalo? Vrátit domy zpátky do stavu roku 1948, pokud možno včetně tehdejšího zařízení, jež bylo nutno nacházet po všech čertech, anebo začít znovu?

Každý podle svého. Můj otec, který opravu našeho zámku začal, měl samozřejmě představu udělat to tak, jak to bylo a jak si to pamatoval. Chtěl postavit věci na původní místa. Když jsme o tom spolu diskutovali, říkal jsem mu: Milý otče, to nejde, to musí být jinak. Ano, zachováme určité věci, jak byly, ale jinak to nejde. Protože pokud bychom dům zařídili tak, jak bys to chtěl ty nebo jak to bylo, když jsi tady žil jako malý kluk, nemůžeme ho nikomu ukázat, protože se tu bude škobrtat o nábytek. My to musíme udělat tak, aby tu byl koridor doprava, doleva, musíme sem dát jenom věci, které lidi zajímají, anebo věci, k nimž můžeme vyprávět ty správné historky. A nemůžeme udělat dvě patra nábytku, protože to je smrtelná nuda. Tady musí být i něco jiného, musí se tu potkávat život s životem.

Což znamená?

Že na zámku děláme svatby, že v jeho prvním patře je galerie, že myslíme na místní. Neděláme tedy jenom výstavy Pražáků, ale i pro Kostelečáky, pro výtvarníky, kteří se tady třeba narodili nebo tu část svého života prožili. Proto děláme bienále Unie hradeckých výtvarníků, což ale nejsou jenom Hradečáci. Každé dva roky děláme výstavu Ateliéru textilní tvorby Pedagogické fakulty v Hradci Králové. Vloni bylo sedm set let Kostelce, udělali jsme tedy výstavu právě těch, kteří tu jsou a tvoří. Děláme koncerty, prostě nějakým způsobem to tu oživujeme. Jak říkal otec: Není možné, aby nás lidi, kteří chodí po parku, štvali tím, že nám chodí po zahradě. To nejde. Tu zahradu lidem musíme otevřít, a ještě do ní nacpat hrozných peněz, aby byla krásnější, než bývala.