Bezprostřední reakce na atentát mají vysokou výpovědní hodnotu o mentálním zdraví společnosti

Teror z nákladního auta. Londýn není Berlín

Bezprostřední reakce na atentát mají vysokou výpovědní hodnotu o mentálním zdraví společnosti
Teror z nákladního auta. Londýn není Berlín

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Včerejší útok teroristy na Westminsteru ve statistice, která zaznamenává počty obětí teroristů, bude působit téměř jako maličkost – čtyři zavraždění plus zastřelený terorista, asi 40 zraněných, z nich dvanáct těžce. A přesto takový mediální cirkus! Nepřehání se to?

Ale jistěže ten mediální rumraj po včerejšku je namístě. Nejenže se útok odehrál na den přesně od masakru v Bruselu, při němž radikální muslimové zavraždili 35 lidí. Tím odpadá obvyklé čekání na to, až policie potvrdí identitu a motivy útočníků (což má tu „výhodu“, že mediální zájem se mezitím zpravidla protěkal k jiným tématům). Ale jeviště, jímž je Westminsterský most a sídlo britského parlamentu s Big Benem, patří k nejznámějším na světě. Britský parlament si dělá – ne úplně po právu – nárok být považován za kolébku demokracie.

Masivní reakce médií, dravá až hladová po detailech, je v ostrém kontrastu s posledním velkým nájezdem kamionu řízeného islamistou na chodce v evropském velkoměstě. Je to dané tím, že v prvním případě práci na místě odvádějí britská média, v tom druhém to byla německá.

Devatenáctého prosince 2016 v centru Západního Berlína zabil tuniský žadatel o azyl kamionem jedenáct návštěvníků oblíbených vánočních trhů. Nebudete tomu věřit, ale až na výjimky – všechno cizince, jejichž příběhy přinesli novináři v jejich vlasti, včetně jedné Češky – jména německých obětí vraha z Breitscheidova náměstí zveřejněna nebyla, o lidech „pouze“ zraněných ani nemluvě.

Tato poznámka vzniká ve středu večer, kdy jména obětí z Westminsterského mostu (až na policistu) taky ještě nejsou známa, ale vsadím se, že brzy budou. Britové nemají ve zvyku tutlat. Po nejkrvavějším teroristickém útoku v Londýně (7/7 2005) se jména i s fotografiemi a – důležitá věc – životní příběhy všech 52 obětí objevovaly v novinách do omrzení. Německá policie, evidentně na popud politiků, naopak domácí žurnalisty, požádala, aby po identitě obětí nepátrali. Žurnalisté poslechli. Samozřejmě se argumentuje pietou k padlým a jejich pozůstalým, ale výsledkem je faktické vymazání památky na lidi, kteří koneckonců zemřeli rukou deklarovaných nepřátel západní civilizace. 

Ticho naordinované v Berlíně bylo evidentně dáno strachem spolkové vlády, že by se čtenáři konfrontovaní s životy konkrétních lidí tragicky přerušenými jedním fanatickým muslimem s těmi osudy mohli příliš identifikovat a tato jejich normální lidská reakce by pak mohla mít nesprávné politické dopady. Památka na ty lidi byla dezinfikována. Německo se vůbec blíží stavu popisovanému v dystopickém Houellebecqově románu Podvolení, kde se o islamistických útocích v médiích pokud možno mlčí; před dvěma týdny v Düsseldorfu jakýsi Fatmir H., žadatel o azyl z Kosova, zranil sekyrou devět spolucestujících ve vlaku, načež policie a média oznámily, že útočník pochází z „bývalé Jugoslávie“.

Kontrast s Británií nemůže být větší. To je společnost, která ve chvíli útoku projevuje základní instinkt – semknout se, truchlit s pozůstalými a patřičně oslavit lidi, kteří ve chvíli útoku byli v palebné linii. Média zveřejňují fotografie jiných lidí poté, co je atentátník svou jízdou smetl z mostu. Média mají okamžitě hrdinu dne, je jím poslanec, který šel zrovna kolem, přiskočil a poskytoval první pomoc. Servery zveřejnily fotografie zakrváceného poslance – snažil se policistovi zastavit krev, dýchal mu z úst do úst. Média hbitě připomenou, že poslanec sám ztratil bratra při bombovém atentátu v Bali před patnácti lety. Dozvídáme se detaily o smrti policisty, jak se mu v nemocnici marně snažili dát masáž srdce. 

Poslanci uvěznění na několik hodin v osm večer vycházejí z parlamentu – a spontánně provolávají slávu policistům, kteří je hlídali a kteří od nynějška před westminsterskými ploty budou stát s vědomím, že v každém projíždějícím autě se může blížit zločinec s nožem nebo výbušninou.

Bezprostřední reakce na zprávu o atentátu jsou prchavé, z povahy věci nahodilé, nicméně výpovědní hodnotu o mentálním zdraví té které společnosti mají vysokou.