Salon Týdeníku Echo o zákazu kouření

Dokouříme a jdem aneb Poslední típne

Salon Týdeníku Echo o zákazu kouření
Dokouříme a jdem aneb Poslední típne

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Na konci tohoto měsíce to přijde – v českých restauracích, barech, kavárnách a hospodách začne platit zákaz kouření. Nikotinisté už nebudou otravovat vzduch nekuřákům, toužícím uchovat si zdravé plíce, závoj dýmu bude zdvižen, zahulený impresionismus všude vystřídá křišťálově čistý „reál“. O konci časů, kdy se po hospodách kouřilo, a o tom, co jim to kouření přineslo, v Salonu Týdeníku Echo nostalgicky hovořili redaktor Ondřej Štindl, novinářka a autorka blogu Vývařovna Jana Patočková a básník Petr Borkovec.

Štindl: Kdy jste si poprvé v hospodě zapálili?

Patočková: V Kavárně 14 v pražské Ostrovní ulici, měli jsme nedaleko základku. Chodili jsme tam, hodně kouřili, hodně pili kafe a hodně pili pivo.

Borkovec: Já asi v roce 1987 v restauraci starého hotelu Savoy naproti Keplerovu gymnázium, kde jsem studoval. Chodil jsem tam ze školy, bylo to takové potemnělé místo, seznámil jsem se tam s Patrikem Saudkem, synem Káji Saudka. Uměl kreslit přesně v jeho stylu a číšníkům někdy platil těmi kresbičkami. A mě naučil líp kouřit.

Zleva Petr Borkovec, Jana Patočková a Ondřej Štindl - Foto: Jan Zatorsky

Štindl: To moje první cigareta v hospodě byla mimopražská. V Lázních Kyselka, kam jsme jeli s kamarádem stopem navštívit dalšího kamaráda, bylo mi necelých patnáct, někdy v roce 1981 asi. Měl jsem první pivo a první cigáro zároveň. Dvojitý adrenalin.

Borkovec: Já mám svoje první cigarety spojené s becherovkou.

Patočková: To je krásný.

Borkovec: Becherovku jsme si nosili i do třídy.

Štindl: Já si na gymnáziu chodíval s kamarádem zakouřit do šaten.

Patočková: To my jsme radši chodily ven, dělaly jsme sice takové ty experimenty s otevřeným okénkem na záchodě, ale byl to na nás moc velký adrenalin.

Borkovec: Vlastně všechny ty školní kolektivy se díky kouření nějak roztřídily. Mí kamarádi se stali z těch, s nimiž jsem chodil kouřit. I na mojí současné ženě mě ze všeho nejdřív zaujal zvláštní způsob, jakým drží cigaretu, trochu za hlavou. Jezdili jsme spolu domů vlakem, tak jsme se seznámili blíž. A ona vždycky – bez ohledu na to, jak brzo měl vlak odjíždět – řekla, že ještě stihneme cigaretu. A taky jsme ji stihli.

Štindl: Já se při vysílání v rádiu naučil stihnout cigaretu dřív, než skončí písnička od Ramones… A co to poslední cigáro v hospodě, které nás vbrzku čeká. Plánujete si ho nějak?

Patočková: Vůbec ne. Třeba si ho ani nevšimnu, mně ten zákaz nějak zásadně nevadí. Ale jsou nějaká místa, kde mně bude vadit, že si nemůžu zapálit: hlavně ve starých čtyřkách, v nádražkách, vesnických hospodách. Tam to patří.

Borkovec: Ale může se stát, že se třeba v deset večer zatáhne, možná i zamkne…

Štindl: To tam radši nebudem psát, aby si to někdo nepřečet’.

Borkovec: Zažil jsem to takhle v restauraci v Mnichově. Přišel jsem tam ve společnosti člověka, kterého personál dobře znal. Tak zatáhli závěsy a přinesli popelníky.

Patočková: Studovala jsem v Římě zrovna v době, kdy tam začínal platit zákaz kouření v barech a restauracích. Čekalo se, že to Italové nepřijmou, že jsou zvyklí na svoje kafe a cigáro v denním baru. Ale zvykli si docela bez problémů. Nejdřív přišla taková melancholická fáze, profesoři ve škole nám smutně vyprávěli, kde všude se dřív mohlo kouřit, třeba i při přednáškách v posluchárně. Nás asi čeká něco podobného, budeme stát s cigaretou před hospodou a stýskat si, jak bychom si rádi zapálili uvnitř a jak to bylo úžasné, když to ještě šlo. A po nějaké době už z toho budou jenom historky. Hlavně aby aspoň ty historky přežily.

Borkovec: Oni se ti Italové nezdají, ale oni jsou strašně disciplinovaní. Tam se nepije bez jídla, jí a pije se v přesných hodinách, odpoledne si cappuccino nedají. Proto ten zákaz kouření přijali tak snadno.

Štindl: Taky mají trochu lepší počasí. Zato tady když se vydaří mrazivější leden, budou si kuřáci odskakovat do gulagu jako v té slavné scéně ze seriálu IT parta. A budeme pořád nastydlí, protože budeme chodit na mráz, ale šálu a rukavice si člověk pokaždé brát nebude. Ach jo. Pro mě už to melancholické období, o kterém mluvila Jana, asi začalo. Takže moje historka o tom, kde všude se kouřilo: v létě ’89 jsem byl v Londýně a tam jsem zjistil, že druhé patro doubledeckeru je kuřák. Naprostá extáze – prostopovat se zpoza železné opony do Londýna, nastoupit do autobusu, vylézt si nahoru za to čelní sklo a zapálit si, cítit se tam jako pilot letadla, které se vznáší nad mumrajem londýnských ulic.

Patočková: Mě by bavilo, kdyby vznikl nějaký nový podnikatelský model a objevila se místa jenom pro kuřáky. Já bych třeba ráda zažila to staré kuřácké kino. Dívat se na týdeník a čoudit u toho. Takové zážitkové kouření. Nedávno jsem se účastnila LARPu (zážitková hra, kde hráči mají své role), byli jsme legionáři a měli o všechno nouzi, směňovali jsme cigarety za pornoobrázky – to si pak člověk to kouření užije jinak.

Štindl: V Rumunsku kdysi fungovaly cigarety Kent jako taková alternativní měna, je to zobrazené i ve skvělém filmu 4 měsíce, 3 týdny, 2 dny. Ale přes všechnu melancholii a smutné vzpomínky na poetické kouření v kavárnách, na krásu kouření v drsných čtyřkách mám z mládí taky vzpomínky na ošklivé kouření. Tabák tehdy patřil k odpovědnému soudruhovi. Bylo to vidět i v dobových televizních seriálech – tajemníci v tesilových oblecích se sejdou v kanceláři a po soudružsku řeší, jak zvednout výrobu topných těles. Nakonec i Stalin s Gottwaldem měli svoje fajfky. Pamatuju se na záběry z února 1948, které šly v televizi každý rok. Gottwald domluví a pak prostřih na reakci z publika, detail chlapíka s cigárem v ruce – vrazil si cigáro do koutku úst a začal Klémovi nadšeně tleskat. A nemusí to být nutně spojené jenom s komunismem. Existuje skvělý film Fritze Langa M ze začátku 30. let, kde se střídají záběry na o něčem rokující šéfy policie a šéfy podsvětí, podobné obrazy nepříjemných chlapíků kolem stolu, kteří přes všechen ten dým z dýmek a cigaret skoro nejsou vidět. Vyzařují takovou protivnou veledůležitou energii – my to tady všechno řídíme a strašně u toho hulíme.

Patočková: Když se koukám na normalizační filmy nebo seriály, kde se tohle děje úplně běžně, mám z toho pocit nezdravého a neestetického kouření. Kouření ve filmech pro pamětníky působí jako romantický ideál, ale z těch normalizačních vyobrazení cítím zatuchlý hnus, říkám si, že ti soudruzi museli skutečně smrdět.

Štindl: Fakt je, že Zdeněk Buchvaldek měl k romantickému ideálu docela daleko. I když teď nevím, jestli v Muži na radnici kouřil.

Patočková: Navíc design sedmdesátých let může dnes mít nějakou retro hodnotu, působit zajímavě, ale v tom celku působí dost hrozně.

Borkovec: Já mám to intenzivní kouření spojené spíš s lidmi, které jsem znal a byli pro mě důležití. Třeba rusistka Miluše Zadražilová, která měla ve všech pokojích připravený popelník a často se jí stávalo, že na ni v každé místnosti čekala rozkouřená cigareta. Podobně Jiří Pelán. Ten jeho byt byl tabákem prodchnutý úplně celý. Dneska už se s něčím podobným nesetkávám.

Patočková: To neustálé kouření se promítalo i do bytového designu. Kamarádka měla pronajatý nezrekonstruovaný byt v Praze u Veletržní ulice. Celý byl dost bizarně zařízený, koupelna a záchod obložené dřevem, vypadalo to tam jako na horské chatě. A na záchodě byl do toho obložení zabudovaný popelník. Představa té rodiny, která pokuřuje v holešovickém bytě, kde to vypadá jako v Tatrách, mi přijde docela zábavná.

Štindl: U nás doma rodiče i babička kouřili, v dětském pokoji ne, ale jinak všude. Vlastně všechny autority mého dospívání byli kuřáci, často docela silní.

Borkovec: U nás se moc nekouřilo, ale zařídil jsem si tam pracovnu, chodil jsem po ní v saku a představoval si, že jednou budu novinář. K tomu cigareta samozřejmě patřila. I ten můj svět byl hodně kuřácký. Třeba redakci nakladatelství Odeon, která pro mě byla hodně důležité místo, mám spojenou s obrazem plného popelníku.

Patočková: Já jako malá obdivovala kouřící hrdiny v seriálech Dallas a Dynasty. Vždycky se tam sešly ty ženy s velkými vycpávkami, daly si skleničku, řešily tvrdý byznys svých životů a zapálily si u toho. Nikdy to nebylo náhodné, vždycky to byl ucelený obraz velkého amerického světa, ke kterému patřila cigareta.

Štindl: A když si zapálil Steve McQueen…

Borkovec: To se něco stalo.

Štindl: A pak, samozřejmě, to dámské filmové kouření, které vždycky mělo ten nepominutelný erotický rozměr. Jeanne Moreauová si v Julesovi a Jimovi s cigaretou rozpustile hraje na lokomotivu. Nebo ta skutečně ikonická scéna s Lauren Bacallovou ve filmu Mít a nemít (viz fotografie). Přijde do místnosti plné mužů a vyzývavě se zeptá: „Má tady někdo oheň?“ Humphrey Bogart po ní docela ostře hodí sirky, ona ho totálně zpracuje pohledem a pak si zapálí… Nebo první Vetřelec. Pamatuju si, jak mě okouzlila ta omlácená kosmická loď, kde všichni a všude kouří. Vlastně i ta slavná scéna, v níž Johnu Hurtovi vyskočí z břicha monstrum, začne ve chvíli, kdy si všichni po snídani dávají spolu cigáro. Taková pohodička ve vesmíru… To už nebude.

Borkovec: Mně bude chybět moment, když si v kavárně Fra, kde pracuju, dám cigaretu po autorském čtení. Během čtení se nekouří, lidi si můžou zapálit, když skončí. A pro mě je to vždycky pěkná chvíle, i když je třeba venku pěkně, zůstanu uvnitř. Protože ve vzduchu ještě to čtení doznívá, já už mám po stresu, který s organizací té akce souvisí, už vím, že to dopadlo dobře, a zapálím si.

Štindl: Slyšel jsem už pár nekuřáků vyslovovat obavy, že teď budou v hospodách vždycky zůstávat u stolu na chvíli sami, pak se kuřácká společnost vrátí a bude pokračovat v hovoru, a oni budou těžko chytat, o čem je vlastně řeč.

Patočková: Taky můžou jít spolu s kuřáky ven. Už teď znám řadu nekuřáků, kteří s kuřáky ven chodí. Prostě se přidruží. Děje se to. Je to trochu jako v seriálu Přátelé, kde se Rachel, jíž se kouření hnusí, snaží před šéfovou hrát velkou kuřačku, protože ví, že u cigarety na balkonku se řeší ty nejzajímavější věci. Ten přicházející zákaz dnes už pro spoustu lidí – kuřáků i nekuřáků – není velké téma, protože je hodně podniků, které jsou nekuřácké už teď, lidi si na to zvykli, naučili se v té situaci chovat. Vlastně i já jako kuřák někdy ocením, že si nemusím tak často prát prokouřené šaty.

Borkovec: Kolem mě o zákazu kouření taky neprobíhá velká debata. Taky proto, že všichni vědí, že to k němu už směřuje dlouhou dobu a v jiných evropských zemích tomu tak už dávno je.

Štindl: Je pravda, že české hospody a kavárny nejsou moc stavěné na to, aby se v nich dávali do řeči lidé, kteří se navzájem neznají. Každý přijde se svojí společností a sedí pak u svého stolu. Ne jako třeba v anglickém pubu nebo newyorském baru, kde je stolků málo a lidi s pivem přecházejí od hloučku k hloučku. Při těch odchodech na cigaretu bude šance se nějak promísit. To může být pro kuřáky nějaký malý zisk při všech těch ztrátách.

Borkovec: Pro mě je ztráta, že už nebudu mít možnost po kavárnách psát, míval jsem čas od času období, kdy jsem to dělal. A bez cigarety psát nedokážu.

Štindl: Mě mrzí ztráta toho pomalého hospodského kouření, kdy se člověk zapovídá, ani neví, že mu cigareta hoří, a pak si zase potáhne... Teď se bude kouřit rychleji. Vstát od stolu a jít si zakouřit – to zní skoro jako jít do práce. A taky přijdeme o to společné tiché kouření za stolem. Je něco jiného, když spolu dva lidi u piva mlčí – a když tam sedí, potichu upíjejí a kouří. Je v tom něco až intimního. Takový ten moment jako ve filmu Smoke, kdy spolu Harvey Keitel a William Hurt na konci pokuřují a mlčí, protože si už všechno řekli, vyfukují na sebe ten dým, který jako kdyby potvrzoval to jejich spojení.

Borkovec: Zároveň ten kouř může kolem člověka, když sedí v kavárně sám, vytvářet takovou zónu soukromí, v níž může být se svými myšlenkami.

Štindl: Cigareta v hospodě může být to, co potřebuješ, aby byla.