Rozhovor s herečkou Zuzanou Stivínovou

Hodný český film snad odchází

Rozhovor s herečkou Zuzanou Stivínovou
Hodný český film snad odchází

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Herečka Zuzana Stivínová je jednou z hlavních tváří aktuálně vysílaného seriálu televize HBO Pustina, o němž reklama, recenze i šeptanda vyprávějí, že je výjimečný. Nezřídka se lze dočíst, že je to to nejlepší, co tu vzniklo za poslední roky, ne-li v seriálovém žánru vůbec.

Takto srovnávat tvorbu napříč dekádami samozřejmě nelze. Už proto ne, že kromě jiných podmínek výroby či dostupných technologií, které tvorbu nějak podmiňují, není snad ani divák, který by byl viděl všechno, co se kdy natočilo. Každopádně zřejmá pýcha na Pustinu je patrna ze všech, kteří se na jejím vzniku podíleli.

Sama Stivínová říká: „Mám to teď tak, že život dělím na ten před Pustinou a po Pustině.“

Přiznávám, že i pro mě je Pustina v mnohém osobní…

Zážitek? Je to pro vás autentické tak, že si to berete za své? Tedy pardon, že se ptám já vás.

Spíš se mě z mnoha důvodů dotýká, protože se hodně věnuje zobrazení vztahů v chlapeckém výchovném ústavu a já jsem strávil deset let v pasťáku jako vychovatel. A to s podobnými kluky, o kterých seriál je. Navíc, a to je další náhoda, dobře znám i kriminální případ, jímž se Pustina inspiruje.

To je ale zajímavé! Neměla bych dělat rozhovor já s vámi? Každopádně kvůli příběhu se samozřejmě nedalo přiznat, o který případ jde, ani že to vůbec je o něčem konkrétním.

Ne že by tu byla nějaká nová česká nová vlna, takto ukotvené to není. Ale něco se děje, říká Stivínová - Foto: Jan Zatorsky

On to stejně asi málokdo rozklíčuje. Myslím, že už se na ten případ zapomnělo.

To není tak jednoznačné. Z uvítacího večírku k předpremiéře Pustiny jsem jela taxíkem, řídil ho takový bodrý kluk a povídá mi: To je ten případ s tou malou holkou, že jo? A dokonale mi ho popsal. Já měla husí kůží a hned jsem volala výkonnému producentovi Honzovi Bílkovi a říkala mu: Ty vogo, cizí člověk mi říká, že to všecko ví a že prý to četl v novinách. To teď budou vědět všichni. Tak producenti udělali research, googlovali to v článcích z poslední doby, ale nikdy ten příběh znovu rozpitvaný nenašli. Takže snad náhoda nebo taxikářův odhad.

Všichni na to zapomněli. Navíc je ten drsný případ použit jenom jako pointa, není to hlavní téma příběhu.

To je asi pravda. Ono je to moc dobře napsané. I když zrovna mně se to slévá, neznám Pustinu po dílech. Mám sice v hlavě příběh postižené rodiny i všechny dějové linie, ale nevím, kdy se co objevuje. Akorát o tom, co vím, nemůžu mluvit, abych něco neprozradila. Nemůžu třeba říct, jaká jsem v Pustině matka, i když bych chtěla. Můžu zůstat jenom u toho, že jsem matka.

Tak to zkusme opsat: Mělo na vás natáčení takového dryáku nějaký dopad osobně?

Častěji jsem volala dětem. I mi hodně divaček říkalo, že jim zatrnulo, jestli jsou dostatečně dobré matky, jestli vědí, kde mají svoje děti. V Americe když je dvaadvacet hodin večer, v televizi zazní drobná výhrůžka: Je deset hodin, víte, kde máte své děti?! Funguje, já se vždy zarazila a šla se podívat, jestli opravdu jsou v posteli. Takže při Pustině jsem se sama sebe pořád tázala, jaká jsem matka.

To mi naskakuje na tu pasťáckou linku, ta měla dopad na mě. Měl jsem radost, jak jsou prostředí, jazyk, návyky výchovného ústavu zpracovány. Je to výlučné prostředí, které v tuzemském filmu prozatím vždy bylo pojato senzačně a hystericky. Tentokrát konečně ne.

Mimochodem, je tam taková malá citace vysloveně pro fajnšmekry. Když se do pasťáku z útěku vrací ten drsoň, ten kápo, a oni ho přivádějí a ostatní kluci se na něj dívají, jeden se strachem, jeden s respektem a tak dále, připadá mi ten záběr při pochůzce dlouhou chodbou jako z Přeletu nad kukaččím hnízdem. Ale nechci nikomu nic implantovat. Jenom mi přišlo, že to je klasika. Ale taková, jež si na nic nehraje.

Vy ten seriál vůbec vnímáte jako film, že?

Protože je to film. Osmihodinový sice, ale za seriál to považovat nemůžu. Někdo se mě ptal, proč je to jiné a proč je to tak dobré, jak všichni říkají. Nebyla jsem schopná odpovědět okamžitě, až doma jsem nad tou otázkou přemýšlela v klidu a došla jsem k tomu, že Pustina je nebývale autentická. Nejen tématem, ale provedením. Víte, po večerech se dívám na české seriály, protože zdejší tvorbu ještě moc neznám…

... jako že se po návratu z Ameriky rozkoukáváte v české tvorbě?

Ano, abych věděla, kdo co dělá a jak se co dělá. Abych znala souvislosti v byznysu. Něco třeba sleduji, protože mě žádali, abych v tom hrála.

No a jak si celek české produkce stojí?

Většina je strašně strojená. Nikdo si neskáče do řeči, všichni hovoří ve zvláštních, nepřirozených kadencích. Pustina je i proto výjimečná, je v řeči přirozená. Sice nezobrazuje přirozené prostředí, je to smyšlený prostor, který v reálu neexistuje, takže je jako naše představa o Marsu, ale přitom je velmi autentická.

(Rozhovor přeruší náhodný průchod herce Davida Švehlíka. Kupuje si snídani, zdraví a vítají se se Zuzanou Stivínovou.)

No vidíte, na jeho seriál Já, Mattoni taky koukám, ale naštěstí nepatří k takovým, o jakých jsem mluvila předtím. Mattoni mě zajímá, protože zrovna točím kriminálku Svět pod hlavou s režisérem Mattoniho Markem Najbrtem. Mám z toho radost, protože s Najbrtem se hezky pracuje. Vlastně mě potěšilo už to, že z produkce vůbec zavolali. Protože se stává, že když někdo někde hraje hlavní roli – navíc v projektu, o kterém se jako o Pustině hodně mluví –, vyvolá to v někom pocit, že jsem drahá, že nebudu chtít, že jsem v záplavě scénářů.

Je u nás někdo zaplaven scénáři?

Samozřejmě že ne. To je taková romantická představa o hercích, kteří zrovna jsou vidět. Nedávno mi volali od Jana Svěráka, nabídli mi malinkatou roličku ve filmu Po strništi bos, který zrovna natáčí. Bylo to na dva dny, hrozně se mi za to omlouvali. Divila jsem se proč. Jednak je to film, jednak jsem se chtěla potkat se Svěrákem, jednak mě to zajímalo – a byl to skvělý zážitek.

Koho hrajete?

Vlkovu ženu.

Četl jsem to jako novelu, ale nikoho takového si nevybavuji.

Když budete v kině a mrknete, ani si mě nevšimnete. Vlk je jedna z výrazných postav filmu, jednou vede hlavní hrdiny, ty malé kluky, k sobě na dvorek a tam sedí nějaká paní a zašívá díry na pytlech. A to je Vlkova žena. Objeví se pak ještě jednou. A protože Vlka hraje Olda Kaiser, přece bylo jasné, že jemu nemohla sekundovat neherečka, nýbrž někdo, kdo k Oldovi chemicky pasuje. (směje se)

Pořád teď točíte?

Dva zmíněné projekty, teď začínám třetí sérii Života a doby soudce A. K. právě s Davidem Švehlíkem. Práce na tomhle seriálu bude trvat čtyři až pět měsíců. Takže ač mě kvůli ní oslovil Bohdan Sláma, točím se všemi asi čtyřmi režiséry. A to je sranda. Já jsem zvyklá, že točím nejméně se dvěma režiséry. Ale tamhle mi bylo řečeno, že nejvíc budu s Markem Najbrtem. Přijdu na plac – a tam je Radim Špaček. Tady mě oslovil Bohdan Sláma a točím s Petrem Markem a Robertem Sedláčkem.

To je teď nějaký trend, že víc režisérů dělá jednu věc?

Ano, je. Třeba Svět pod hlavou vzniká za pochodu, v lednu už má první vysílací termín. Teď máte listopad – a přitom se ještě musí dodělat. Navíc na tom pracuje jeden kameraman, na rozdíl právě od Pustiny, což byl luxus produkce HBO. Tentokrát Martin Štěpánek je na place, a ještě chodí do laborky. A musí to dodělat, od ledna to běží, přitom do konce listopadu se točí.

Mám pocit, že teď zažíváme poměrně štědré období, vzniká toho strašně moc.

To ano, zvedá se i kvalita. Viděla jsem několik filmů, které jsou opravdu dobré. Ne že by tu byla nějaká nová česká nová vlna, takto ukotvené to není. Ale něco se děje. Hodný český film, který neuráží, který si nedovolí dělat chyby, snad odchází. A taky snad mizí věčné volání po autenticitě, kdy herci tvrdí, že nehrají, že prostě jsou. Přitom je důležité vytvářet postavu. Koukat se na někoho, jak vypne, aby byl co nejpřirozenější, takže nakonec přirozený vlastně není, to mi připadá legrační.

To máme film a televizi. Co divadlo?

To jsem ještě neobjevila. Je mi to trapné, všichni se mě na to ptají, ale ne. Jsem z Ameriky úplně zpátky rok a dva měsíce. Hned od září jsme začali řešit Pustinu, od října jsme točili, mezitím jsem na Barrandově dělala hollywoodský Underworld 5, pak s Viktorem Polesným do televize film Monstrum, potom další věci... Takže jsem ani nestihla do divadla jít, natož ho začít dělat.

A máte v úmyslu vrátit se k divadlu?

Teď po tom úplně netoužím, protože vlastně ani nevím kam. Nemám vytoužené místo, kam bych šla. Zábradlí se rekonstruuje, dávno tam jsou jiní lidé, než které jsem zažila. Byla jsem se podívat ve Švandově divadle, tam jsem začínala, když se ještě jmenovalo Realistické. Teď Švanďák vypadá jinak, než když jsem v něm hrála. Což je samozřejmě dobře. Znovu mě překvapila i velikost toho divadla, už jsem na ni zapomněla. Je pro tři sta lidí, to je ideální.

Jak dlouho jste byla pryč?

Sedm let. I když můj táta v nějakém svém rozhovoru v rozhlase řekl, že jsem byla pryč necelé tři roky. (směje se) Je fakt, že jsem se vracela. Přijela jsem třeba na deset dní, točila někde na Vysočině a zase odletěla. Nebo jsem přiletěla na festival do Karlových Varů, ale to byly prázdniny, nebyla divadelní sezona. Takže jsem tu sice byla v létě, ale do divadla nebylo kam jít. Tak jsem ztratila přímý kontakt s tím, co by mě zajímalo.

Nevěřím, že vám divadlo nechybí.

Samozřejmě že chybí. Byl to můj život. Neměla jsem nic. Vztahy? Můj vztah byl ke spolku Kašpar, kde jsem se utvářela. A pak k Národnímu divadlu, kde jsem na chvíli zakořenila. V osmadvaceti dnech měsíce jsem mívala třeba dvacet šest představení. Neměla jsem čas na nic jiného.

To muselo být o zdraví.

O zdraví je to vždycky, protože herci se pořád překonávají. Je jim blbé nehrát, když mají chřipčičku. Takže radši nakazí ostatní. Nadopují se a hrdinně vyrazí hrát. Jenže kdyby každý, kdo onemocní, hned nehrál, v divadle by se pořád šnajdrovalo. Je v této profesi běžné, že se člověk překonává. Uvidíme po padesátce, jak se na mně podepsaly přechozené angíny a jak na tom budou nejen moje klouby.

Rušila jste někdy představení?

Jednou, a dodneška mě to mrzí, jsem musela zrušit Cyrana. Měla jsem docela vysokou teplotu a nemohla mluvit, takže ani kdybych se nadopovala a spadla mi teplota, nedalo by se to zachránit. Měli jsme hrát v lesním divadle v Řevnicích – Radek Holub Cyrana, já Roxanu, Karel Dobrý Kristiána. Režisér Jakub Špalek už svítil scénu, strašně se na to představení těšil. Všechno marné. Tenkrát, myslím, ještě nebyly mobily, takže jsem sehnala někoho ze sousedství, kdo Jakubovi přišel říct, ať pozhasíná, že Zuzana nemůže. Mělo to být jediné představení. A jednou jsem musela zrušit Fausta v Národním. Je to hrozný pocit: ležíte v posteli a víte, že diváci mají předplatné třeba rok. Jenomže co s tím, když máte čtyřicítku horečku? V takovém stavu nemůžete hrát Markétku v pětihodinovém představení.

Všechny tyhle stresy vám tedy teď odpadají.

Musím říct, že využívám toho, že nejsem uvázaná nikde v divadle a že se můžu naplno věnovat natáčení. Vykousávám si laskominky. Natáčení vždycky beru jako bonus – anebo luxus. Protože já opravdu vycházím z divadelního prostředí, nezvykla jsem si na natáčení. Když mě Věra Chytilová objevila a vyhmátla pro film, bylo to jako za odměnu. Ne že by natáčení bylo snazší než divadlo, ale je ohraničené a skončí. Kdežto divadlo je opravdu závazek. Časový, energetický, je to náročné. Musím to milovat, abych to mohla dělat. Seriál můžu dělat bez lásky, protože skončí. Kdežto divadlo ne. I když vlastně já nedokážu nic dělat bez lásky, to je pak těžké. (směje se)

Ale když teď pořád točíte, to vlastně neustále žijete v luxusu. To je hezké, ne?

Ano, to mi připadá jako luxus. Jednou jsme si s Ančou Geislerovou říkaly, že jsme sice vždycky milovaly natáčení, ale od doby, co máme děti, je to ještě úžasnější. Doma jste matka, manažerka, producentka, produkční, kuchařka, garderobiérka, režisérka, kouč –prostě všechno. To na natáčení nás někdo odveze, někdo nám uvaří… Ano, je to luxus.

Může být, že rozumím.

Víte, právě Pustina byla drsná. Kdybychom neměli zázemí, které nám tam Honza Bílek a vůbec HBO přichystali, třeba bychom to natáčení odstonali. Já bych to možná odnesla psychicky, protože bych neměla žádnou úlevu. Celý den po venku, byla mi zima, takže tam péče opravdu byla na místě. V nějakém rozhovoru jsem řekla, že nám pan Bílek nosil květiny a šampaňské a všechny ženy v souboru dostaly na Velikonoce masáž. Vypadá to, jako bychom žili na obláčku, ale je těžko vysvětlovat, jak natáčení opravdu probíhá. Že jste třeba v zimě a v noci několik hodin ve vodě.

Čili jste ráda rozmazlována.

Která žena ne? Ale mě zajímají i ženy, které dělají support svým mužům. Neřekla bych, že by se mužům obětovaly, ale že prostě chápou a podporují talent nebo génia svého manžela. To mi připadá krásné.

Takové osudy vás zajímají?

Mně se to moc líbí, mě zajímají vztahy. (směje se)

A obráceně to funguje taky? Muži dávají podporu ženám?

Já to třeba mám. My si ji s mužem dáváme podle toho, kdo v našem vztahu ji zrovna potřebuje. Proměňuje se to podle toho, jak to říct, kdo je zrovna na tahu. Ten druhý mu udělá zázemí. Takže já jsem spokojená.

27. listopadu 2016