Rozhovor s polskou novinářkou Ewou Winnickou

Britové mají pocit, že Poláci jsou všude

Rozhovor s polskou novinářkou Ewou Winnickou
Britové mají pocit, že Poláci jsou všude

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Z Poláků se ve Velké Británii stal fenomén. Když po rozšíření EU Británie jako jedna z mála otevřela svůj pracovní trh, zamířily jich tam spousty. Od příslovečných instalatérů po akademiky. Našli si tam svá místa. Kolik jich je? Někteří Britové mají pocit, že příliš. Polská novinářka Ewa Winnická o nich v roce 2014 vydala reportážní knihu Angole (Angláni).

Jak dlouho jste sbírala informace k této knize?

Asi dva a půl až tři roky. Když jsem začala psát, byl můj syn malý, takže jsem tam nemohla žít trvale. Jezdila jsem do Británie na týdenní pobyty.

Takže jste tam sama nikdy nežila?

Žila jsem v Anglii, když mi bylo přes dvacet, ve druhé polovině devadesátých let. Studovala jsem žurnalistiku na univerzitě, trochu editovala v Reuters a pracovala jako pokojská.

Kolik je vlastně Poláků v Británii?

To je záhada. Pravděpodobně milion, ale britský bulvár píše, že to můžou být i dva miliony. Je těžké to říct přesně. Hodně lidí pendluje, říkám jim generace Wizz Air (podle nízkonákladové letecké společnosti – pozn. red.) – nepatří nikam. V Británii se jim stýská, ale když se vrátí do Polska, všechno je tam rozčiluje a nechce se jim věřit, že takhle lidé mohou žít. Ale teď, po brexitu, si je, myslím, britské úřady velice důsledně spočítají.

Kde je jich nejvíc?

V Londýně a ve velkých městech.

Co nejvíc v Británii postrádají a co je v Polsku nejvíc štve?

Pokud jste dost starý na to, že jste se podíval na Západ v 80. letech, pamatujete si, jak se vám tam zdálo všechno barevné. Lidé se usmívali a život byl jednodušší. Byrokracie tam byla vstřícnější. Pořídit si práci, auto, bankovní účet, platit daně, to všechno je v Británii jednodušší. Pro Poláky je Británie snad nejexotičtější zemí na světě. Romantizujeme si ji. My jsme vždy byli mezi dvěma impérii. Máme komplex méněcennosti, ale kristovský komplex. A představujeme si, že Britové mají impérium v krvi a jsou velmi pragmatičtí. Ve skutečnosti tam každodenní život není snadný. Například je těžké se s Brity spřátelit. Když studujete na univerzitě, vaši přátelé jsou zase jiní imigranti. Jediná situace, kdy se vám stane, že jste pozváni k Angličanům domů na návštěvu, je skrz děti – když se vaše dítě skamarádí s anglickým spolužákem. Hodně lidí si myslí, že jejich země je nejlepší. Jeden z protagonistů mé knihy si před odjezdem myslel, že polská majonéza je nejlepší na světě, že polští fotbalisté jsou nejlepší na světě… Nechápu, jak si mohl myslet, že Polsko má nejlepší fotbalisty na světě, ale je to tak. A pak zjistil, že nejsme střed světa. Že existují jiné národy, které si taky myslí, že všechno jejich je nejlepší.

Umíme tvrdě pracovat. Až moc dobře na vkus některých domácích, říká Winnická o Polácích v Británii - Foto: Jan Zatorsky

Takže Poláci v Británii tráví většinu času zase mezi Poláky?

Ano. Moje první kniha byla o Polácích, kteří se usadili v Británii po druhé světové válce. Bývalí vojáci, kteří se nemohli vrátit do komunistického Polska, protože by šli rovnou do vězení nebo na Sibiř. První věc, která mi vrtala hlavou, byla: Jak je možné, že po všech těch letech, s tolika vzdělanými lidmi, nemáme v Británii žádného polského poslance? Vždy jsme si stěžovali, že na nás Britové zahlížejí, že se nedostává dostatečného uznání našemu příspěvku bitvě o Británii a tak podobně. Ale nevedlo to k žádné snaze to změnit. Platí to i dnes. V místech velké koncentrace Poláků by nemělo být nemožné zvolit Poláka do místního zastupitelstva. Ale Poláci to nedělají. Snad že je jim to jedno, snad že jsou žárliví jeden na druhého. Inspirací k druhé knize byl jeden článek v Daily Mail, kde si někdo stěžoval, že od dob Viléma Dobyvatele v 11. století tento nebohý ostrov nezažil takovou barbarskou invazi. A že dnes může topící se člověk křičet o pomoc, ale nikdo mu nepomůže, protože tam nebude nikdo, kdo by mluvil anglicky. Rozhodla jsem se zeptat „nájezdníků“, jak se jim žije mezi „Anglány“.

Někde jsem ale četl svým způsobem stejně paušalizující výrok: že Polák je už ve chvíli, kdy vystoupí v Británii z autobusu, lépe integrovaný než kdejaký britský muslim.

Ovšem. Umíme tvrdě pracovat. Až moc dobře na vkus některých domácích.

Jak se liší možnosti Poláků a Polek?

Když jsem se probírala jedním londýnským polským časopisem, narazila jsem na inzerát na polský pohřební ústav. Spojila jsem se s majitelem. Dalo mi práci se s ním sejít, je to velmi zaneprázdněný člověk. Nakonec jsme se sešli na půl hodiny v Hammersmithu a popsal mi svůj příběh. Začal jako člověk, který neuměl slovo anglicky. V prodejně s hranolky. Nejdříve nemohl ani k pokladně, vytíral podlahu. Za pár let se vypracoval na manažera té prodejny. Pak se rozhodl, že chce mít vlastní podnik. Rozhodl se pro pohřebnictví. Mezi britské pohřebníky by nepronikl, ale do Británie přijíždí řada polských babiček, hlavně starat se o děti. A stává se, že zemřou. Ale dnes tvoří polovinu jeho případů polští muži mezi pětadvaceti a pětatřiceti, kteří zemřeli sebevraždou. Obecně platí, že muži více páchají sebevraždy, ale tady je to markantní. Hůř snášejí samotu, hůř si bez rodiny budují vztahy. Obvykle se s někým seznámí na internetu – a pak třeba realita neodpovídá. A když se sblížíte s někým, kdo žije na druhém konci Londýna, je těžké vídat se denně. Samota je nemoc, která zabíjí. Myslím, že se to vyskytuje ve všech přistěhovaleckých komunitách. Na druhé straně se ženy, myslím, rychleji učí cizí jazyky. A rychleji navazují kontakty – třeba s jinými ženami na dětském hřišti. Zejména na začátku této druhé vlny polské emigrace masově nabíraly britské továrny. Poláci si přečetli inzerát v novinách, a druhý den už seděli v autobuse do Británie. Zpočátku museli bydlet na pokojích třeba po čtyřech, naprosto nahodilí lidé, se kterými byste se doma nebavili. Jeden z lidí v mé knize, student, mi vyprávěl, jak se ocitl na pokoji s vysokoškolským profesorem a člověkem, který utekl z vězení. Když přijedete, říkáte si: Půjdu na šichtu a pak půjdu do školy učit se anglicky. Ale po osmi nebo devíti hodinách práce je mnohem jednodušší jít si koupit pár piv než jít do školy. Takhle začínají tragédie, k nimž občas dochází.

Je hanba muset se vrátit do Polska?

Ano. To je jeden z důvodů, proč ten můj Jacek, majitel pohřebního ústavu, má tolik klientů. Zůstat nemůžete, vrátit se taky ne. Jsou na to moc hrdí.

Proč mají Polky v cizině vyšší porodnost než doma?

Myslím, že za tím jsou peníze. Myslím, že ve srovnání s Varšavou je mít dítě v Británii levnější. Jsou tam vyšší přídavky a zboží pro děti je levnější.

Jedna socioložka uváděla jako jeden z důvodů, že si ty ženy kompenzují samotu v cizině snahou vybudovat si nové rodinné hnízdo.

Tím si nejsem jistá. Ale řeknu vám ještě jednu věc: umělé oplodnění in vitro je v Británii plně hrazené ze zdravotního pojištění. Na druhé straně je mít děti v cizině velká výzva. Říkám si, že bych tam na čas jela – zkusit něco nového, děti by se naučily anglicky… Jako novinářka jsem psaním o polské politické scéně naprosto otrávená. Ale uvědomuji si, že si nejsem jistá, jak by to přežilo mé manželství. Jste v jiné situaci, jakou jste nezažili. Jiné stresy, je to nebezpečné. Jedna věc, která je pro Poláky zrádná, je, že standardy domácího násilí jsou v Británii úplně jiné než v Polsku. Musíte si dávat velký pozor na to, o čem se svými dětmi mluvíte, co s nimi děláte. Plácnout je nepřipadá v úvahu. Narazila jsem na dost případů, kdy Polky, které vzaly děti do Británie, nevěděly, že začíná školní rok, protože v Británii začíná jindy než v Polsku. A po čase k nim dorazila paní ze sociální péče a informovala je, že neposlaly dítě do školy, a tak se jim odebírá do pěstounské péče. A v Británii nejsou polské pěstounské rodiny, takže si umíte představit, co to je pro to dítě za stres, ocitnout se třeba v rodině Jamajčanů. Děti na jedné straně rychleji pochytí jazyk a někdy fungují jako průvodci svých rodičů, na druhé straně je to pro ně náročná situace. Rodiče neustále pracují, někdy otec pije…

Setkala jste se s lidmi, kteří se rozhodli stát se opravdovými Brity a pracují na tom?

Ano. Je to těžké. Jeden takový pracuje pro prestižní právnickou firmu v City. Charakterizuje sám sebe jako člověka, který se narodil na nesprávném místě – měl se narodit v Londýně, ne v Białystoku. Tvrdě pracuje na šplhání po sociálním žebříčku. Ale na to, aby se mohl stát manažerem firmy, v níž pracuje, je třeba ovládat zvláštní jazyk. Studuje idiomy z 19. století, aby se jimi chlubil. Avšak i jeho první návštěva u Britů doma se odehrála skrz dceru, když byla pozvaná na narozeninovou oslavu. V Británii mají školy své přísně udržované spádové obvody – když chcete dát dítě do dobré školy, musíte v její blízkosti bydlet. On vynaložil velké peníze na to, aby se přestěhoval. Ale pro lidi jako on existuje v některých profesích skleněný strop. K tomu, abyste mohli získat úplně nejvyšší pozici v jeho firmě, je nutné být bílý Brit a absolvent jedné ze tří čtyř nejelitnějších britských univerzit. Pro lékaře třeba skleněný strop neexistuje, setkala jsem se s ambiciózními Poláky, kteří zaujímají špičkové pozice v nemocnicích a na lékařských fakultách. Ale právníci mají problémy.

Je pravda, že Polky si relativně snadno nacházejí v Británii manžele?

Ano. Ale pro Poláky to neplatí. Jeden Polák v mé knize doslova říká, že Poláci jsou ve světě proslulí svou atraktivností asi tak jako polské párky. On však pracuje v třídírně odpadu, tak se třeba nepohybuje mezi lidmi, kteří o sebe dbají, jak by měli. Ale Britové jsou jiní, jejich „citová teplota“ je nižší než naše.

Zároveň je ta země magnetem pro imigraci.

Ano, jde o pracovní místa. A pak taky o sociální dávky. Jejich systém sociální podpory je tak rozvinutý, že i když jste nezaměstnaný, a třeba na deset generací dozadu, můžete si dovolit dům a auto.

Řekla byste, že Poláci jsou v poznávání a využívání systému sociálních dávek zdatní?

Nigel Farage (donedávna šéf Strany nezávislosti Spojeného království – pozn. red.) se pokoušel tvrdit, že žijeme z jejich sociálních dávek, ale to není pravda. I když tedy existují firmy specializované na obstarávání sociálních dávek pro klienty. Britové vám věří, ale když zjistí, že jste je podváděl a zneužíval jejich důvěru, má to následky. Okrádat stát se nevyplácí.

Vnímala jste mezi Brity pocit, že těch imigrantů už začíná být moc?

Ano. Že je nás moc a jsme všude. Kultury Britů a Poláků jsou jiné, a v důsledku toho je někdy iritujeme. Jsou – nebo donedávna – byli příliš politicky korektní na to, aby to otevřeně říkali. Dám vám příklad: v Polsku není považováno za nic špatného, když si v parku otevřete lahev piva. Čtyři lidi si po směně sednou na lavičku a pijí pivo nebo, když jsou to tvrdší typy, vodku. Jsou hluční, občas třeba použijí vulgární zaklení. To v Británii není normální. Tam se pije v hospodách. Když pijete v parku, může vás kolemjdoucí nahlásit policii, že děláte shromáždění nebo tvoříte gang. Stejně tak se venku nejí. Koupit si v obchodě bagetu a jíst ji venku na lavičce, to se nedělá. A o tyto iritující drobnosti jde. Vzpomínám si, jak jsem jela v neděli ráno autobusem v západním Londýně, což je tichá část města. Byl tam chlápek – ne Polák, ale Ukrajinec nebo Rus –, hlučně mluvil do mobilu a nadával. Seděl rozvalený tak, že zabíral čtyři sedačky. Tak se nechovají ani Britové z nižších vrstev. Vnímám, že takhle vzniká dojem, že my přistěhovalci nebereme ohledy na ostatní. Jednou jsem požádala britského známého, velmi kultivovaného člověka z dobré rodiny – ne aristokrata, ale skoro –, aby mi napsal seznam věcí, které jsou na Polácích iritující. Požádala jsem ho, aby projednou nebyl politicky korektní. Velice rychle mi poslal dost podrobný seznam. Samozřejmě je taky jednodušší o nás mluvit kriticky, protože jsme bílí.

U jiných si to rozmyslí, aby nebyli označeni za rasisty?

Ano.

Jak se jiní britští imigranti, ti, kteří přijeli o generaci dřív, dívají na Poláky?

To vlastně nevím. Vím, jak se Poláci dívají na ně. Třeba jsem od nich poprvé slyšela slovo „čapátí“. To je obilná placka a Poláci ji používají jako výraz pro Pákistánce. My jsme velice bílá země, nemáme skoro žádné menšiny. Předstíráme, že máme Židy, ale žádné nemáme. Je to pro nás lekce v toleranci, protože když v práci řeknete nějakému Pákistánci „čapátí“, okamžitě vás vyhodí. Ale když se začtete do fór na internetu, moc nadějný pocit z toho nezískáte.

Změnil nějak brexit atmosféru?

Ano, tolerance je nyní nižší. Dochází k útokům. Myslím, že hodně lidí uvažuje o návratu do Polska. Ale je moc brzy na to, abych mohla říct, jak to bude. Včera jsem poslouchala rozhovor s polskou akademičkou na University College London, která vyprávěla, že zjistila, že na škole je imigrační referent a zjišťuje její status. To je nové. Ale zase jsem slyšela, že ředitel Teska má z odchodu Poláků velké obavy.

Jaké to bude mít dopady v samotném Polsku?

Už má. Dost lidí se vrátilo – ti, kteří narazili na skleněný strop. Ve Varšavě získávají dobrá místa ve velkých firmách. Mají dobré vzdělání, umí jazyky, mají kontakty v cizině, nic je nezastaví. Když máte zabezpečeny ty základní potřeby v hierarchii potřeb – nějaké peníze a jistotu –, dospějete do bodu, kdy se začnete zamýšlet nad tím, kdo jste a co vlastně chcete od života. A třeba zjistíte, že nechcete být nomád.

6. prosince 2016