Salon Týdeníku Echo o udělování Oscarů

Koho ještě zajímají Oscaři?

Salon Týdeníku Echo o udělování Oscarů
Koho ještě zajímají Oscaři?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Americká filmová akademie bude v neděli udělovat Oscary, je to globální událost, alespoň má takovou pověst. Zaslouží si nominované filmy být před světovým publikem takto vyzdviženy? Je váha Oscarů i v jedenadvacátém století tak velká jako v dřívějších časech? Měla by být? V diskusním Salonu Týdeníku Echo se sešli filmová kritička Alena Prokopová, scenárista a publicista Tomáš Baldýnský a kritik Kamil Fila.

Který z těch deseti snímků nominovaných v kategorii nejlepší film má podle vás šanci přežít letošní sezonu, být sledován i v pozdějších letech, nějak rezonovat, žít?

Baldýnský: Těch filmů, které přežívají, je obecně dost málo. Pamatuje si někdo film Chicago, který dostal Oscara v roce 2003? Možná já. A to jenom proto, že jsem tenkrát komentoval přenos Oscarů.

Prokopová: Letos je ale situace jiná. Je tu film La La Land, který jako teprve třetí v historii, po Vše o Evě (1951) a Titaniku (1998), má čtrnáct nominací. A taky je to film neuvěřitelně úspěšný komerčně – stál 30 milionů dolarů a celosvětově zatím utržil 330. A je to, myslím, film, na který se budou lidé dívat i po letech.

Baldýnský: Nevím, jestli se na něj budou lidi dívat za čtyřicet let v televizi, jako se třeba dnes dívají na My Fair Lady. Jestli tedy ještě bude televize…

Prokopová: La La Land je úplně jiný typ filmu než My Fair Lady. Jeho úspěch mě skutečně překvapil, protože je to film v něčem velice subtilní, rafinovaně vyprávěný, obtížný na pochopení.

Fila: Podle mě rozhodně přežije film Příchozí, je to sci-fi, kterou si lidé budou pamatovat, v rámci „chytré“ fantastiky představuje milník. Vlastně je pozoruhodné, že ty nejvýraznější filmy z letošních nominací jsou žánrové – muzikál a sci-fi. A Příchozí také představuje součást příběhu vzestupu režiséra Dennise Villeneuvea, který brzy uvede svoje pokračování Blade Runnera.

Baldýnský: Myslím, že po premiéře Blade Runnera si naše povídání o Villeneuvově vzestupu ještě připomeneme… Já se domnívám, že nepřežije nic, protože klesá význam kinematografie i význam filmů jako nějakých milníků. A klesá i význam Oscarů, jejich marketingový potenciál. Představují tradici, která se už přežívá, zdaleka nemá takový význam jako dřív. Možná až bude letos oceněné filmy nabízet nějaká streamovací služba jako Netflix a budou v její nabídce označeny jako oscarové, pustí si je doma víc lidí. Ale to je skoro všechno. Z té šedé zóny mezi uměleckým a komerčním, kde Oscaři tradičně loví, se vytáhne pár nominací, distributoři, kteří ty filmy koupili, je v týdnu před vyhlášením dají narychlo do kin, aby se lidé, které ty ceny zajímají, na ně stihli podívat, než je zase přestanou zajímat.

Fila: Ale tržby tak mohou narůst o 20–30 procent.

Jenomže ty tržby jsou celkově nízké. Tomáš má, myslím, pravdu v tom, že ten „střed“ hollywoodské kinematografie, tedy mainstreamové filmy s jakousi uměleckou ambicí, přitom pořád ještě divácké, skoro vymizel. Jistě to souvisí s digitalizací, zlepšením úrovně domácí projekce, přesunem audiovizuálního vyprávění příběhů do televizní produkce.

Fila: Připomínali jsme si teď pětaosmdesáté narozeniny Miloše Formana. Je pravda, že v dnešní době by se z filmů jako Přelet nad kukaččím hnízdem nebo Amadeus hit prostě nestal.

Baldýnský: Filmy, které by byly v padesátých letech považovány za béčkové, jsou dnes součástí mainstreamu. Tradiční představa oscarového filmu je, že je to „velký“ film jako třeba Amadeus, který kromě toho velkého měřítka i něco důležitého vyjadřuje. Vnímala to tak generace mých rodičů a do značné míry i moje. Dnešní velké filmy jsou ale seriálové, tradičně uvažující akademici se přitom zdráhají zařadit mezi nominované třeba Avengers 2, z hlediska filmového průmyslu je film právě tohoto druhu ve skutečnosti ten „nejlepší“. Nůžky mezi tím, co se oceňuje na Oscarech a na co se chodí do kina, se dál rozevírají. Jen někdy se ty dvě reality nějak potkají – třeba když vyhrál Pán prstenů. Navíc ty ceny ztrácejí identitu, přestává být jasné, jestli se udělují americkým filmům, nebo zohledňují světovou kinematografii.

Fila: To všechno je jistě pravda, pokud se bavíme o kinodistribuci. I význam oscarového přenosu klesá. Není to ale tak, že by filmy přestávaly existovat. Přestalo fungovat chození do kina jako událost, ale lidi se na filmy pořád dívají – třeba přes ty streamovací služby. Na filmy toho oscarového typu – řekněme s nějakým poselstvím, trochu ambiciózní a s dobrými herci – se lidé dnes dívají spíš doma. Dozvědí se nějaké dobré reference a pustí si ho.

Prokopová: Když vás tak poslouchám, říkám si, že Oscary budou muset projít nějakou zásadní koncepční změnou, aby si udržely relevanci. Ta jistě neproběhne za rok, ale bude k ní muset dojít. Jinak se z té ceremonie stane dinosaurus.

Baldýnský: Na publikum přestává zabírat i to, že při oscarovém přenosu mohou vidět filmové hvězdy naživo, ne v roli. Lidi jsou obrazům ze života celebrit vystavováni téměř neustále, tudíž pro ně mohou ceremonie jako ta oscarová ztratit kouzlo. Navíc Oscarům vždycky pomáhalo nějaké drama, jako když byl nominovaný James Cameron s Avatarem proti filmu Smrt číhá všude, který režírovala jeho bývalá manželka Kathryn Bigelowová. Dnešní společenská atmosféra velí všem zúčastněným říkat, že o ceny vlastně nejde, že s jinými nominovanými vlastně nesoutěží. Oscarový večer tak ztrácí náboj. Skutečně z těch cen zbyla už jenom taková mechanicky dodržovaná tradice.

Prokopová: Ten příběh, to drama, o kterém mluvíš, může letošním Oscarům dodat nástup Donalda Trumpa. Už ten nezvykle velký počet nominovaných filmů s černošskými hrdiny se dá vykládat jako „loučení“ s Obamou. Třeba film Jackie, který asi dostane Oscara jen za kostýmy, mi přijde v tom ohledu typický.

Ta mnohost filmů s černými hrdiny mezi nominovanými je především důsledek kontroverzí po minulém ročníku, po kterém zněla kritika za nedostatečné zastoupení černošských herců a tvůrců a v akademii kvůli tomu proběhly změny.

Fila: Fakt ale je, že černí filmaři jsou najednou vidět. Je to možná důsledek i nějakého politického rozhodnutí, ale jsou.

Filmům se často přičítá nějaká relevance k přítomnému okamžiku, přitom většinou byly vymyšleny nebo realizovány dřív, než se vědělo, co ten přítomný okamžik přinese.

Prokopová: To je jistě pravda, ale v hlasování akademiků může hrát roli to, jaká situace v Americe po Trumpově zvolení nastala.

Baldýnský: Ale jestli to hlasování bude ovlivňovat momentální společenská situace nebo politická kritéria, je to jen další důvod, proč ty filmy v povědomí publika nepřežijí do časů, kdy bude situace zas jiná a kritéria třeba taky. Asi to zní cynicky, ale já vůbec nevím, jestli dnes může vzniknout film, který změní historii kinematografie. Může Interstellar přežít stejným způsobem jako Hvězdné války? Filmy dnes přežívají tím, že mají pokračování, jejich autoři vytvoří fikční svět, do nějž se lidé chtějí v dalších pokračováních vracet. Kamil za přelomový film považuje Příchozího, já to tak ale nevidím, nemyslím si, že jednotlivý film může představovat přelom.

Prokopová: Příchozí 2 asi nevznikne. Ale jeho několikerou nominaci beru jako potvrzení toho, že v rámci žánru sci-fi vznikají filmy náročné na pozornost a velice chytré.

Fila: Za přelomový jsem Příchozího označil proto, že představuje nějaké uznání sci-fi jako žánru. Předpokládalo se, že z těch chytrých filmů nové generace bude nejdříve oceněný Christopher Nolan. Nakonec to třeba bude Dennis Villeneuve. Ale ten typ filmů se tímhle způsobem etabluje. Stejně jako se horory o sériových vrazích etablovaly, když Oscara za nejlepší film dostalo Mlčení jehňátek.

Prokopová: Vůbec je pozoruhodné, že největší pozornost mezi nominovanými poutají dva žánrové filmy – sci-fi a muzikál.

Zároveň je ale La La Land film typicky oscarový, už tím, že vychází z nějaké hollywoodské tradice, adaptuje ji pro dnešek, oslavuje dědictví amerického filmového průmyslu. A Oscary jsou ocenění amerického filmového průmyslu.

Fila: Dá se říct, že by oceněním La La Landu Hollywood oslavil sám sebe podobně jako oceněním Hazanaviciusova Umělce před pěti roky. Nebo Birdmana.

Prokopová: Ale se znalostí té muzikálové tradice vytvořili autoři La La Landu velice subtilní hudební film, s komplikovaným vyprávěním.

Zleva scénárista a publicista Tomáš Baldýnský, filmová kritička Alena Prokopová, redaktor Týdeníku Echo Ondřej Štindl a filmový kritik Kamil Fila - Foto: Jan Zatorsky

Publikum, které třeba všechny ty aluze na muzikálovou klasiku nestihne zaregistrovat, se zas může nechat okouzlit hlavními představiteli, jasnou barevností…

Baldýnský: Já nejsem fanoušek muzikálu, ale uznávám, že kdyby akademie La La Land ignorovala, byla by to velká nespravedlnost. Zároveň si nejsem jistý, jestli velký počet nominací ve výsledku ten film spíš nepoškodí. Mě se velice líbil film Za každou cenu (Hell or High Water). Okouzlil mě způsob, jímž je v tom filmu zachycený Texas. Ten se většinou ukazuje jako rázovitý kraj, kde žijí podivní lidé. U Za každou cenu jsem ale měl dojem, že čtu zamilovaný dopis Texasu se všemi těmi jeho zvláštnostmi a zvláštní morálkou, která na našince může působit úplně cize – třeba v té skvělé scéně, v níž během přepadení banky všichni zákazníci vytáhnou zbraně. Herci v tom filmu podávají skvělé výkony – včetně Chrise Pinea, u nějž mě to docela překvapilo. Krásně mluví.

Prokopová: Možná by z toho ansámblu Oscara mohl dostat aspoň Jeff Bridges.

Souhlasím s Tomášem. Hell or High Water je výborný film mimo jiné taky proto, že na svoje postavy a jejich svět neshlíží. A kdybychom letos nominované filmy posuzovali podle toho, jak si stojí v rámci žánru nebo typu filmu, který reprezentují, je to skutečně špičkový neowestern. La La Land je špičkový muzikál, ale má to snadnější, protože muzikály se dnes netočí. Ale nemůžu si pomoct, Villeneuveův Příchozí pro mě nepředstavuje špičku chytrého sci-fi. Třeba to velké finální odhalení je vlastně jenom – jistě chytře provedená –, ale jenom hra s divákem, která se tváří hluboce.

Baldýnský: Dokonce bych řekl, že na Hell or High Water se dají vztáhnout Kamilova slova o Příchozím. Po všech těch pokusech o nový a pro dnešní dobu relevantní western se to povedlo. Autorům se povedlo vytvořit postavy, které mají westernovou velikost a zároveň si je dokážeme představit v reálném světě. Děj toho filmu je překvapivý, nedá se dopředu odhadnout.

Prokopová: Takže vy byste dali Oscara tomuhle filmu.

Buď tomuhle, nebo Místu u moře, které taky mezi, řekněme, civilními psychologickými dramaty pro širší publikum představuje špičku. Navíc je to film – když už mluvíme o společenských souvislostech – z prostředí americké bílé dělnické třídy, která je tam ukázána s velkým pochopením a empatií. S jeho režisérem Kennethem Lonerganem jsem měl před časem možnost mluvit ve Varech, je to typický newyorský intelektuál, dobře si vědomý toho, v jak uzavřené bublině žije. Je schopný z ní vyjít a skutečně citlivě a s pochopením vnímat lidi, kteří jsou prostě jiní než on. Kdyby takových Lonerganů bylo mezi americkými elitami víc, možná bychom dnes toho Trumpa řešit nemuseli.

Fila: Zvláštní, že jsme dosud nezmínili ty dva filmy, které jsou mezi nominovanými nejblíž té tradičně chápané oscarovosti. Film s velkým poselstvím, esence takzvaného midcultu. Jako by mezi těmi nominovanými byly do počtu. Jako kdyby poptávka po tom tradičním oscarovém ideálu vymizela. Probíráme Hell or High Water a Místo u moře, nadcházející hlasování vnímáme nejspíš jako souboj mezi Příchozím a La La Landem, přitom pro mě je Oscar právě ten midcult, který Skrytá čísla a Lion reprezentují. Okázale ušlechtilé filmy, které si já určitě pamatovat nebudu a asi ani nechci, tím ale netvrdím, že jsou z principu špatné. Čekal jsem, že Lion bude mít stejný ohlas jako před lety Milionář z chatrče. A ono ne.

Byl podle vás nějaký film v nominacích na Oscary zásadním způsobem opomenutý?

Prokopová: Určitě Scorseseho Mlčení, které má nominaci jenom za kameru pro Rodriga Prieta.

Baldýnský: Ano, to je skandální opomenutí. Možná k němu došlo i proto, že ten film byl financovaný mimo ty obvyklé struktury, tudíž neměl dostatečně velkou propagaci.

Fila: Fakt je, že Oscaři jsou také závody v lobbingu, každý se snaží dostat toho svého favorita mezi nominované.

Prokopová: Ale ten film je pro Oscary stejně příliš nepříjemný.

Baldýnský: Možná je to také tím, že téma katolicismu, jeho šíření a dilemat, která to přináší, není zrovna in.

Prokopová: Ale to přece není katolický film.

Baldýnský: Ale divák z něj mohl mít dopředu ten pocit.

Prokopová: Tak to doplatil na špatný marketing.

Fila: Je to buddhistický film. A je to film přecházený mlčením.

Mám Mlčení za velice silný film, který zároveň představě oscarového snímku neodpovídá prakticky v ničem. Nevím, jestli je to „katolický film“, ale určitě vychází z nějakého, jistě rozporného, prožitku víry. Zároveň ovšem věřím, že nebyl natočen proto, aby dostal Oscara, ale s ambicí něco říct. A význam Martina Scorseseho nespočívá v tom, že je to režisér, který získává Oscary. Toho dostal jenom jednou, za Skrytou identitu, která mezi jeho filmy jistě není ani nejlepší, ani nejdůležitější.

Baldýnský: Ale ze strany akademie to je skutečně opomenutí. A kdybychom brali Oscary jako skutečně relevantní hodnocení anglicky mluvených filmů, pak mezi nominovanými chybí Já, Daniel Blake. A ještě Captain America: Občanská válka.

Fila: Ten má nějaké technické nominace.

Baldýnský: Jasně, vyhraje třeba mix zvuku, na pódium přijde skupina vousatých lidí, jejichž jména při přenosu ani nestihnu přečíst. Ale lidé, kteří pro většinu publika skutečně představují film – třeba Chris Hemsworth nebo Robert Downey jr. –, se na pódiu objeví nanejvýš v roli předávajících.

Fila: Ano, jako ti baviči, kteří předají cenu umělcům.

Baldýnský: Ale když se vrátím k tomu Mlčení, je to jediný film z těch, o nichž jsme dnes mluvili, který dokáže vzbudit názorovou diskusi.

To je docela podstatná věc. Tolikrát člověk v anotacích na filmy čte, že „kladou otázky“. Pak je vidí a uvědomí si, že žádné otázky nekladou, že jenom prezentují nějaké – většinou dost triviální – odpovědi. Mlčení skutečně nějaké otázky klade, dokonce dost naléhavé. Myslel jsem na ten film několik dní. A možná právě tohle může být základem toho přežití, o kterém jsme se tady bavili a na něž jsme nominovaným filmům většinou nedávali velké šance.

Baldýnský: Ano, je to film, který je natočený a zahraný výborně, ale člověk se poté, co ho uvidí, bude bavit o jiných věcech, než je kamera a herecké výkony.

Kolik filmů, ze kterých jste odcházeli s nějakou skutečnou otázkou v hlavě, jste poslední dobou viděli? Bez ohledu na Oscary.

Baldýnský: Z projekce filmu 2001: Vesmírná odysea.

Fila: Mezi nominovanými v kategorii neanglicky mluvených filmů je takových víc. Toni Erdmann, dánský film Pod pískem… I ta Verhoevenova Elle, která nakonec nominovaná nebyla, mezi takové filmy patří. Její hlavní postava je naprosto nejednoznačná a nerozklíčovatelná.

No tak vidíte, mluvíme o tom, jak je na tom film špatně, ale zas tak strašné to není.

26. února 2017