Salon Týdeníku Echo o přímé volbě prezidenta republiky

Přímá volba je možná definitivní rozchod s Masarykovým dědictvím

Salon Týdeníku Echo o přímé volbě prezidenta republiky
Přímá volba je možná definitivní rozchod s Masarykovým dědictvím

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Když před dvěma týdny někdejší šéf tuzemské Akademie věd Jiří Drahoš oznámil svůj úmysl kandidovat na příštího českého prezidenta, přineslo jeho prohlášení začasto nadšení ve smyslu: „Ano, to je konečně on!“ Zvýšené pozornosti se ale vlastně těší kdekterý kandidát na tento úřad – prostě proto, že samotný úřad je našinci vnímán výjimečně, skoro posvátně. Čím to je? Jak to vzniklo a jak dlouhé to ještě může mít trvání? O smyslu a historii českého prezidentství diskutují náměstek generálního ředitele Národního muzea Michal Stehlík, ředitel pražského Polského institutu Maciej Ruczaj a generální sekretář Ekumenické rady církví Petr Jan Vinš.

Proč má úřad prezidenta u nás takové postavení, jaké má? Je to, jak běžně lze číst nebo slyšet, ztrátou Boha či krále, a přitom potřebou jeho náhražky?

Stehlík: Vezměme to od Masaryka: univerzitního profesora, který „zakládá stát“ a jezdí po legiích v kabátě a klobouku a který najednou, už jako prezident, neváhá v bílé uniformě několikrát vyjet na koni z lánského zámku, aby jeho právě pořizovaný filmový záběr byl dokonalý. Je to naplňování formy, kterou lidé očekávali. Masaryk neustále hlásal demokratičnost, a přitom atributy jeho funkce včetně prezidentského a diplomatického protokolu byly výrazně přebrány z Rakouska. Vůbec nešlo o konkrétní pravomoci, nýbrž o to, aby ho lidi vnímali jako hlavu státu. Šlo o přebírání obrazu vladaře. Ten musel zůstat stejný, aby ho lidé mentálně pochopili a přijali i v novém státě. Ostatně když trochu poskočíme: když se komunista Klement Gottwald nechal v roce 1948 zvolit prezidentem, ve svatovítské katedrále si nechal sloužit Te Deum.

Vinš: A arcibiskupa Josefa Berana, který jej sloužil, internovali až potom. Smím-li ještě navázat na Masaryka, u něj vlastně se dá sledovat kontinuita i diskontinuita. Nový československý stát se zoufale snažil maximálně se odpoutat od habsburského dědictví: rušila se šlechta, řády, zkrátka všechny velké symboly řekněme dvorského pořádku. Na druhou stranu zůstávaly některé vnější vizuální prvky. To, co v císařském protokolu bylo dáno hierarchizací dvora, to se Masaryk snaží nahradit intelektuální hierarchií. Apelem na humanistické hodnoty, na vzdělání a propojení humanistických myšlenek s myšlenkou národní.

Zleva: Petr Jan Vinš, Maciej Ruczaj, Michal Stehlík a Lukáš Novosad - FOTO: Jan Zatorsky

Stehlík: Ale když se na Masaryka podíváme podrobně, vidíme, že neustále byl individuál. Neměl za sebou partaj a ani humanismus, který hlásal, sám nereprezentoval se vším všudy. Byl v tom zjevný rozpor: stvořil monarchistický obraz s demokratickými ideály.

Vinš: On ten Masarykův humanismus ve skutečnosti byl elitářský. Zatímco habsburská monarchie byla spojená s katolickou církví, hierarchicky strukturovaným komunitním prvkem, Masarykův humanismus v posledku byl záležitostí právě individua.

Ruczaj: Já myslím, že zdejší obraz prezidentského úřadu či mýtu funguje tak dobře kvůli vrozenému konzervatismu české společnosti. Hloupá fráze tvrdí o Polácích, že jsou konzervativní společnost. Poláci takoví nejsou, to je katolická společnost. To jsou sice roviny, které se v některých punktech překrývají, totožné ale nejsou. Naopak Češi jsou bytostně konzervativní. Nemůžete nebýt konzervativní v zemi, která se za tisíc let na mapě Evropy nepohnula ani o píď, která vždycky byla tady, je a bude, která tisíc let má stejného panovníka. Mívám z české společnosti často dojem touhy po soběstačnosti. Ráda tvoří uzavřený kruh, naopak nerada má novinky. To nemyslím negativně, ale nedůvěra k cizímu a novému tu je. Takže ona reprodukce modelu vladaře mi přijde přirozená právě v tomto smyslu – jako následek místního konzervativního duševního založení.

Stehlík: Zároveň máme potřebu být výjimeční. Souhlasím, že je tu velká míra konzervativismu a značná ochota nejít do neznámých věcí. Už zaznělo, že jsme se rozloučili se šlechtou nebo církví, ale přitom až na drobnosti celý tehdejší právní řád zůstal stejný jako za Rakouska. Z hlediska právního fungování první republiky se neměnilo, nač lidé byli zvyklí.

Vinš: Ostatně odnedávna to s novým občanským zákoníkem máme zpátky.

Stehlík: Ano. Zkrátka je tu naráz touha po konzervativnosti, aby byl klid a byli jsme ve svém, a výjimečnosti. Masaryk nám tento pocit dával zažít – říkal, že my jsme ti, kteří ukážou světu, že si zvládnou demokraticky vládnout. Když přesmyknu do osmašedesátého, tehdy zase třeba Milan Kundera viděl v demokratickém socialismu výjimečný přínos Čech nebo Československa světu. U nás se obě ty polohy velmi pojí. Ale abych se vrátil, souhlasím s tou konzervativností, ta se pojí s panovnickým obrazem, panovník se musí vznášet nad lidem. Masaryk měl potřebu vyjadřovat se k aktuálnímu dění, veřejně ho komentovat, jenže tak činil víceméně pod pseudonymy, aby nevešel do vod politiky. On věděl, že se musí vznášet výš, že jeho obraz musí být mocnářský.

Ruczaj: Mně přijde nádherná ta personalizace státu, to je vlastně středověká myšlenka. Jeden z největších kulturních šoků, který mě potkal, když jsem přišel do Česka, byl vstup do třídy, kde na zdi visel ten pán. Něco nepředstavitelného, dlouho jsem to rozdýchával. Protože představa, že stát je ztělesněn konkrétním obličejem, který na mě neustále kouká, mi byla hodně cizí. U nás v Polsku na stěně visí státní znak, neboť ten vizuálně ztělesňuje ideu státu, a potom samozřejmě kříž.

Vinš: Na němž je taky Pán.

Ruczaj: Ano, ale teprve oba dohromady vytvářejí konstrukt polskosti. Zatímco osoba hlavy státu je irelevantní. Protože stát je idea, nikoli člověk.

Vinš: A nemůže to být tak, že Polsko se vztahuje k státu, protože historicky s ním často mělo problém, zatímco my se státem problém nemáme a považujeme ho za něco, co tady je automatické, a proto se naopak vztahujeme k tomu, s čím jsme problém měli, tedy k panovníkovi?

Ruczaj: Vy mluvíte o demokratických ideálech, které ale mají svůj protipól v osobě vladaře. V Polsku to máme jinak a do velké míry je to dáno polským republikanismem. Politický systém byl založen na svobodě občanů, tedy šlechta, a král byl jenom prvním mezi rovnými. Byl volitelný a svázaný nejrůznějšími zákony a privilegii občanů. Chybí tedy představa majestátu, jaká je v absolutistické monarchii. V Polsku ani v dobách raně novověkých stát nebyl ztělesňován panovníkem, nýbrž fungovala představa entity, politického národa, jehož byl král hlavou, nikoli vládcem.

Stehlík: Máme potřebu osobnosti, k tomu se vztahujeme. Když to hodně zjednoduším, čím víc byl náš prezident spojen s každodenním výkonem moci, tím je na tom v historické paměti hůř. Tím míň je obrazem. Antonín Novotný byl šéf strany a jako takový řešil třeba i spotřební průmysl, zkrátka konkrétní věci. Jeho obraz v paměti společnosti je hrozivý. Zato Ludvík Svoboda, ta bílá hlava generála, která reálně nezasahovala do věcí, maximálně zavírala oči, ten se má. Na Slovensku se dodnes říká: „Keď bol Svoboda Masarykom.“

Vinš: Ale je to odlišná situace než v Německu, kde se prezident taky vznáší, do dění státu zasahuje minimálně a je v podstatě ceremoniální figura. Ale nikdy neměl aureolu jako u nás. Možná opravdu je zděděná po monarchii, možná opravdu platí „z boží vůle prezident“. Otázka je, zda naše povědomí o Masarykovi nebo masarykovská tradice nejsou retrospektiva z pohledu dvou totalit, které následovaly. Vzpomínalo se na tu dobu jako na ideál, který přitom ideální nebyl. Ostatně vezmeme-li v úvahu opětovné Masarykovy volby, zdaleka nebyly bez problémů, vždyť v roce 1927 měl jenom třináct hlasů nad kvórum. Z 434 hlasů ho volilo 232.

Občas sice vyrašíme jinam, jinak se ale už dvacet minut točíme kolem Masaryka. Kupodivu ještě ani jednou nepadla jména Beneš a Havel. Ti přitom snesou určité povrchní srovnání s Masarykem v tom, že oba panovali po zdánlivě nesmrtelném předchůdci.

Stehlík: U Masaryka vznik republiky přišel do jiné mentální situace než u Havla pád komunismu. V osmnáctém roce až na menšiny Maďarů, Němců a dalších český národ a výrazná část slovenského národa braly tu změnu ryze pozitivně, bez přívlastků. Zatímco za Havla myslím velmi brzy po devadesátém roce nastala frustrace z ekonomických i jiných věcí. Ta proměňovala a nabourávala i pozici prezidenta. Co znamenalo, že se na Havla házela vajíčka na Slovensku? Že stát, opěvovaný v roce 1918, se zmenšil. Společnost v roce 1918 taky nevzala Masaryka se vším všudy, ale byla šťastná, že je svobodná. Kdežto společnost, která se zbavila komunistů, nikdy neřekne, že za komunistů všechno bylo špatně. Dneska nežijeme mentální vyrovnání se svobodou. Jsme svobodni z hlediska majetku, z hlediska toho, co lidi chtěli. Chci říct, že Havel vstoupil do úplně jiné situace než Masaryk. Ale nejspíš jsme ještě moc blízko, a proto je Havlův obraz problematizovanější než Masarykův.

Vinš: Taky mezi nimi je skoro sto let, během nichž se výrazně víc relativizovaly sociální struktury. Nemluvě o tom, že kdyby si někdo vůči Masarykovi v roce 1920 dovolil to, co si jiný dovolil vůči Havlovi v roce 1992, zavřou ho, až zčerná.

Když se vrátím k původnímu dotazu, měli jsme tu v 90. letech dva Václavy, Havla a Klause. Byli silní, byla tu koexistence silného prezidenta a silného premiéra – ta jako by se vytratila. Jistě je to dáno i tím, že premiéři u nás příliš nevydrží. Na rozdíl třeba od německých. Teď funkce prezidenta pořád válcuje premiérskou, v 90. letech to tak ale nebylo.

Stehlík: V první republice tu taky bylo tolik vlád, jako na orloji. Premiéři se ustavičně střídali, jen Antonín Švehla byl výjimka. Nad tím cvrkotem viseli dva prezidenti. Teď je to totéž: prezidenti – Havel, Klaus i Zeman – zůstávají přítomni maximálními počty možných mandátů, jsou stabilní. U nás prezident neodchází dřív, drží se svého majestátu. Václav Klaus ve svém prvním období ještě nevěděl, zda má být dál aktivní politik, nebo prezident stojící nad každodenní politikou. Kdežto ve druhém mandátu už si zvolil a vznášel se. Byl to veliký rozdíl – a z něj to plyne: prezident se vznáší, je stabilní, zůstává v úřadě dlouho a střídají se lidé pod ním.

Ruczaj: U nás za stejnou dobu po roce 1989 bylo šest prezidentů.

Stehlík: Navíc, to jsem zapomněl říct, mentalita člověka v roce 1920 byla mnohem víc náchylná k autoritám, než je mentalita člověka v roce 1990. Anebo tehdy z hlediska pádu komunismu ještě možná nějaká byla. Ale autorita v roce 2000? Můžeme se ptát: jak postupoval Havel jako autorita? Chtěl jí být? Vnitřně možná. Ale míra jeho nejistoty v jednání s politiky v porovnání s tím, jak s nimi jednal Masaryk, to se těžko srovnává.

Ruczaj: Jenže filozoficko-moralistický náboj, který je v Havlových proslovech, je v jakémkoli jiném kontextu jakékoli jiné země nemyslitelný. Takže i jeho prezidentské proslovy byly někde nad diskurzem, nad každodenním politickým provozem. Měl pochybnosti, nebyl si jist svou rolí, ale míra transcendence u obou byla nakonec podobná.

Vinš: Ve srovnání s Polskem se zeptám: neplní tuhle roli veřejného morálního hlasu spíš církev?

Ruczaj: Ano, samozřejmě. V Polsku instituce krále zmizela spolu s králi, zatímco velmi dobře se má celou dobu instituce interrexa. Když zemřel král a než se zvolil nový, byl interrex – mezikrál, což byl hnězdenský arcibiskup. Vlastně celé období komunismu se popisuje jako období, kdy polskému národu vládl interrex. Nejprve kardinál Stefan Wyszyński a po něm Jan Pavel II.

Stehlík: Možná ještě jedno srovnání Havla s Masarykem: Václav Havel eticky moralizoval, zatímco mu na jednání o vládě běhali Miloš Zeman, Josef Lux a podobní. On se se všemi bavil. Zato Masarykovi nedělalo problém „zlikvidovat“ Radolu Gajdu nebo Josefa Stříbrného. Masaryk říká, že základem je mravní politika, etika, humanismus, ale sám byl výkonný politik, kterému, když se bál o republiku, nedělalo problém zavřít oči, udělat z generála vojína a sebrat mu veškeré výsluhy. Anebo poštvat před soudní proces muže 28. října Stříbrného. To přece je ohromný rozdíl oproti Havlovi. Masaryk se viděl být výjimečný v dějinách, kdežto Havel žil ve svých pozitivních pochybnostech. Masaryk diskusi nepotřeboval, on všecko věděl. Karel Kramář Masarykovi už v roce 1893 psal: Řeknu vám to upřímně, nedovedete být řadovým vojákem žádné strany, dovedete být jenom komandantem.

Změnil se nějak zdejší vztah k prezidentskému úřadu za vašeho života? Vnímáte nějaký vývoj?

Stehlík: Zatím ne. Za mých časů když někdo v mateřské škole řekl o Husákovi něco negativního, přišlo mně divné, že na prezidenta se plive. Vždyť je to prezident! To prostě nejde!

Ruczaj: Máte někdo představu, jak to bylo v jiných komunistických zemích? Protože v Polsku byl úřad prezidenta zrušen v roce 1952. Tady byl zachovaný a prezidenti tvoří určité kontinuum, což je pro mě další nepředstavitelná věc. Můj syn se učí československé prezidenty za sebou, čili kromě jiných taky Gottwalda, Zápotockého, Svobodu… Zatímco u nás tohle období je v závorce a není považováno za suverénní stát.

Stehlík: Protože je to pořád jeden a týž obraz. V prvních letech Gottwalda se scházeli na Hradě Slánský, Široký, Gottwald, Zápotocký s Čepičkou a vynášeli tresty smrti. Byla to pikantní situace: Gottwald s kumpány rozhodl, kdo bude zabit, a když státní soud rozsudky smrti udělil, lidi žádali o milost zase u prezidenta. Matky psaly panu prezidentovi, případně paní prezidentové Gottwaldové, o milosti pro své syny, a netušily, že v zákulisí o smrti jejich dětí rozhodl právě Gottwald. V obraze lidí zkrátka prezident zůstával jako vladař. To třeba dobře chápal Gustáv Husák, který se úřadu prezidenta dlouho bránil. To byl důležitý moment normalizace: po okupaci nenastal škrt, ale pokračovalo se – Svoboda zůstal prezidentem. Husák se prezidentství chopil až po šesti letech v čele strany, nechtěl ty funkce spojit, protože věděl, že jako prezident přijde o vliv na stát.

Co udělají s úřadem prezidenta další přímé volby?

Vinš: Asi uvidíme, do jaké míry to současné pojetí prezidentství, které začal Miloš Zeman tím, že byl vlastně prvním výsledkem přímé volby, změní podobu úřadu. Možná že to je definitivní rozchod s Masarykovým dědictvím.

Čili Zemanovo prezidentství je jiné než ta předešlá kvůli typu volby, z níž vzešlo? Typ prezidentství tedy je dán jeho volbou?

Vinš: Myslím, že ano. Samozřejmě v tomto případě koinciduje způsob volby a osobnost, která je, jaká je.

Stehlík: Budu-li optimista, tohle všechno způsobí, že přijde den, kdy Češi nebudou potřebovat prezidenta v monarchistickém vnímání vládce. Přímá volba po třech čtyřech opakováních může způsobit, že prezident v rámci přímé konfrontace s přímou politikou bude na úrovni předsedy vlády. Smaže se jeho výjimečnost, Masarykova bílá uniforma se zašpiní a bude stejně šedá jako premiérova. Vůbec by mi to nevadilo.

Vinš: Já to vidím úplně naopak. Mně se ten prezident na obláčku, který je kvalitní osobností a zastává morální hodnoty, líbí. Ten prezident, který je skutečně trošku nad lidem a plyne to z nějaké jeho osobní zakotvenosti v hodnotách, které třeba já považuji za dobré.

Ruczaj: Když vidím neuvěřitelné fronty, které vznikají, jsou-li vystaveny na Hradě korunovační klenoty, říkám si, že takováhle touha zřejmě musí české povaze být vlastní. Stejně jako polské povaze je vlastní určitý étos individuální svobody a přesvědčení, že jsem stejně dobrý jako prezident.

Takže jsme skončili naprostou neshodou.