S režisérem seriálu Svět pod hlavou Markem Najbrtem

Když bude nejhůř, bude prezidentem Tonda Blaník

S režisérem seriálu Svět pod hlavou Markem Najbrtem
Když bude nejhůř, bude prezidentem Tonda Blaník

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Česká televize zrovna vysílá seriál Svět pod hlavou, tuzemskou variaci na britský Life on Mars. Jeho vtip spočívá v tom, že hrdina se ze současnosti propadne do minulosti. V britském originále to bylo do sedmdesátých let, česká verze si zvolila za cíl rok 1982 v Ústí nad Labem. Zvolené datum je nejlepší možné, v tom roce se totiž tazatel interview narodil. A přestože v „osmdesátkách“ stihl dožít jenom sedm let, má ještě v paměti tehdejší sivé ulice, vůni wartburga, poloprázdné dálnice a výkladní skříně, mávátka v průvodech i vlaječky za okny. Vysílaný seriál některé aspekty té doby evokuje skutečně silně.

Tazateli třeba způsob, jakým se rozechvěla dětská prolézačka ve tvaru zeměkoule, ledva z ní člověk seskočil. Nebo léta strávená s rodinným vozem Škoda 105 L, jehož panty u dveří vydávaly při otvírání a zavírání týž lámaný zvuk jako panty hrdinovy Škody Rapid. Starším ročníkům patrně příběh připomene zase něco jiného, něco jejich. – Svět pod hlavou napsal redakční kolega Ondřej Štindl, ale protože by bylo zvláštní pořizovat v tomto listě rozhovor s ním, uvolil se k odpovědím režisér seriálu Marek Najbrt.

Za Svět pod hlavou sklízíte, aspoň kam dohlédnu, pochvalu za dokonalost retra, za přesný návrat od začátku osmdesátých let. Bylo cílem právě to, znovu evokovat šmak té doby?

Celý princip návratu do minulosti vyplývá z předlohy – britského seriálu Life on Mars, jehož českou verzi se producent Vratislav Šlajer ze společnosti Bionaut rozhodl realizovat. Společně s hlavním scenáristou Ondřejem Štindlem si pak zvolili rok 1982. V té době jsem u projektu ještě nebyl, stihl jsem se připojit až v okamžiku, kdy byla na světě první verze scénářů. Tu jsme pak společně ještě ladili, ale hlavní dějová linie a dramaturgická koncepce, na které se podílel i dramaturg Tomáš Feřtek, zůstaly stejné.

Zdůvodnili vám kolegové své rozhodnutí, proč zrovna rok 1982? Byl počátek osmdesátých let pro režim vypovídající víc než léta sedmdesátá?

Já to vnímám tak, že osmdesátá léta už nejsou tolik zatížená rokem 1968, blíží se už spíš létům devadesátým, i když v roce 1982 jsme si o nějakém politickém uvolnění mohli nechat jenom zdát. „Perestrojka“ ještě nezačala a soudruzi měli věci pevně pod kontrolou.

Dají se občas zaslechnout nebo číst stesky po tom, že za minulého režimu bývalo líp. Samozřejmě jsou to bláboly, ale diváky s tímto tvrzením seriál myslím konfrontovat nedokáže, protože jeho přiblížení minulé doby je vlastně líbezné.

Já jsem ročník 1969, takže jsem si komunismus stihl ještě „užít“. Ten režim byl v některých aspektech tragikomický, v jiných životu nepřátelský a nebezpečný. Lidem, kterým se po něm stýská, bych přál osud našeho hlavního hrdiny. Aby se do těch let propadli a aby v nich, pokud možno, i zůstali „na věčné časy a nikdy jinak“. My jsme rozhodně nenatočili žádné nostalgické retro, myslím, že všichni v našem týmu včetně hlavního představitele Václava Neužila na tu dobu nahlížejí dost kriticky. Ale věcně vzato, je to hlavně pozadí osobního příběhu Filipa Marvana, jeho putování po stopách a příčinách rodinné tragédie, jehož výsledkem je zásadní osobní poznání a snad i osvobození.

Myslel jsem to tak, že tíseň tehdejška seriál evokovat nesvede, nanejvýš jeho bizarnost.

Seriál graduje, v jeho druhé polovině ubývá grotesknosti, smyčka se stahuje a pěst dopadá, jak říká Václav Kopta v roli majora Špalka. Na konci jde Filipovi o život a musí se hodně snažit, aby se pod tlakem represe aspoň pokusil o svou záchranu. Takže myslím, že tíha doby v našem seriálu vnímavého diváka nemine.

Jedenáct let starý anglický originál konfrontoval hrdinu seriálu s hrdiny jiného seriálu ze sedmdesátých let, mimo jiného jeho cílem bylo konfrontovat jazyk obou dekád. Proč vlastně jste nezkusili tento přístup, řekněme důsledně fikční, a šli jste cestou spíš historizující?

Blaník vznikl spontánně, nikdy nešlo o nějaký audiovizuální výrobek, který by měl člověk promyšleně udržovat při životě. Je to živoucí koncepce, která sama zemře na nějakou z obvyklých nemocí - FOTO: Bionaut/Česká televize

Ten, kdo ten příběh čte jako pokus o historickou rekonstrukci, je tak trochu vedle. Celé je to především Filipův sen, jeho dobrodružná cesta do vlastního podvědomí, ze které se vrátí jako jiný člověk, schopný zjednat spravedlnost a najít v dětství ztracenou duševní rovnováhu. To ale nijak nekoliduje s tím, že formální koncepci jsme s kameramanem Martinem Štěpánkem, architektem Janem Vlasákem a kostýmní výtvarnicí Andreou Královou postavili na co největším realismu a snaze o dobovou autenticitu.

K té právě počítám i ohleduplnost jazykovou. Samozřejmě si nepamatuju, jak se v tom roce mluvilo. Vy jste řešili všecky možné detaily, době odpovídají dětské prolézačky, auta, odění, kuchyňské spotřebiče, ale co jazyk? Ze seriálu mi přijde, že se vlastně příliš neposunul.

To možná opravdu vysvětluje datum vašeho narození. Mluvilo se úplně normálně, jenom neexistovaly některé novotvary, které dnes přirozeně používáme. Samozřejmě bylo tu bizarní funkcionářské „ptydepe“, ale to se netýkalo běžného hovoru. Když jsme připravovali film Protektor, který se odehrává za druhé světové války, také jsme řešili jazyk a kupodivu dospěli k podobnému výsledku. Ani v té době mezi sebou lidé nemluvili strojeně. Stačí si pustit například některé dobové nahrávky dialogů Voskovce a Wericha. Vyjadřování na oficiální úrovni a v dobových médiích je samozřejmě jiná kapitola.

Lidé přece vždycky mluvili přirozeně, za války i v osmdesátých letech. Ale právě slovník se vždycky lišil: navíc za války byla čeština spjata s němčinou, potom s ruštinou. Myslel jsem ten dotaz tak, zda jste třeba cíleně hledali určitá slova, která by i v řeči tu dobu přiblížila. A zda jste je našli.

Vzhledem k tomu, že scenárista Ondřej Štindl tu dobu zažil, adekvátní slova nemusel hledat, ale do textu se mu včleňovala přirozeně. Já osobně jsem si asi nejvíc oblíbil formulaci majora Špalka, který v jedné scéně říká „to nezachápeš“. Ale to s dobou asi až tak nesouvisí.

Když zmiňujete Protektora, vy jste autor přitahovaný historií. Přitom bych si ale nevsadil na to, je-li vám bližší historie nedávná, nebo starší: Mistři, vztahující se k vnímání odsunu Němců v 90. letech, jsou jinde než válečný Protektor, ten zase jinde než 19. století v seriálu Já, Mattoni, jinde zase je normalizace Světa pod hlavou. Která epocha je vám vlastně nejbližší?

Překvapivě je mi nejbližší současnost, ve které žiju. Ta ale s naší minulostí přímo a zásadně souvisí. Proto je pro mě přirozené historií se zabývat, a pokud možno jejím prostřednictvím reflektovat život dneška. Například scénář našeho dalšího plánovaného filmu s pracovním názvem Přehrada se odehrává v 50. letech na stavbě přehrady, ale v podstatě by měl vyprávět o nadčasovém znásilňování přírodních zdrojů lidskou racionalitou a vynalézavostí, které neberou ohled na pradávné zákonitosti a principy.

Vida, to bude vaše nahlédnutí do zase jiné epochy minulého století. A dál dozadu, baroko nebo gotika, středověk a kostýmy, to vás neláká?

Láká, ale všechno se odvíjí od námětu, respektive od scénáře. Ten je pro mě zásadní. Rozhoduji se v podstatě jenom podle toho, jestli mě daná látka zajímá, jestli si dokážu představit, že mě její realizace bude bavit a uspokojovat. A je mi jedno, jestli se jedná o současnost, nebo minulost.

Když pohlédnu na vaši filmografii, vlastně jste se v posledních pěti letech posunul od filmu k seriálu. Nechybí vám film? Tedy vyprávění kondenzovanější, než je to seriálové?

Už se do toho bodu pomalu dostávám. Ale před těmi pěti lety pro mě seriál naopak znamenal velké oživení. Celovečerní film byl a asi ještě je považován za jakousi zásadní metu pro každého režiséra. Já mám za sebou tři, a možná i proto už to tak nevnímám. Moje projekty jsou pro mě rovnocenné bez ohledu na žánr, formát nebo způsob a místo prezentace.

Rozhodně unikátní věc jste s kolegy stvořili seriálem Kancelář Blaník. Teď běží jeho pátá řada. V minulých jsem už měl dojem, že seriálu dochází dech, teď je zase nakopnutý. Před třemi roky jsem se v rozhovoru ptal vašeho kolegy Bena Tučka, kolik času Blaníku dává. Tehdy mi tvrdil, že konec už je na spadnutí. Nespadl, zjevně vás to pořád baví. Jak dlouho se ta kára dá vláčet, aniž se vyčerpá tvář seriálu?

Máme jasný plán. Blaník budeme dělat tak dlouho, dokud nás to bude zajímat a bavit. Dokud budeme mít potřebu zrovna tímhle způsobem reflektovat politické dění a život v naší společnosti. Blaník vznikl spontánně, nikdy nešlo o nějaký audiovizuální výrobek, který by měl člověk promyšleně udržovat při životě. Je to živoucí koncepce, která sama zemře na nějakou z obvyklých nemocí. Nebo se může stát, že to Tonda rozhodne za nás a jednoho dne spáchá sebevraždu.

A co to posunout dál? Nabídnout Američanům po nástupu Donalda Trumpa do prezidentského úřadu licenci na vysílání Kanceláře Blaník? Takový formát by se jim teď mohl hodit.

Pokud vím, tak o prodeji formátu už náš producent Milan Kuchynka uvažoval. Ale nemám informace, jak se to vyvíjí. A nejsem si jistý, že máme v ruce univerzálně přenosný princip, že západní lobbista vypadá a jedná stejně jako náš Blaník. My se ničemu nebráníme, ale jak už bylo řečeno, komerční efekty nikdy nebyly v případě Blaníku primárním cílem.

Blaníkem a Světem pod hlavou dohromady vlastně komentujete, co tu zrovna prožíváme. Nejsilnějším politikem zrovna je normalizační kádr, který se díky svým známostem vyšvihl k obrovskému majetku. Vám bylo za sametové revoluce přesně dvacet let, byl to ideální věk na start do nové etapy. Jaké období tedy těch uplynulých šestadvacet let bylo? Co předvedlo, že teď máme Babiše?

V roce 1989 jsem prožil velkou radost, která mě přes všechny dílčí deziluze pořád nepřešla. Co prožila a prožívá naše společnost, zhodnotí v budoucnu historici. Já prožívám život ve svobodě a s vědomím, že tak dlouhé období relativního klidu a dostatku náš region nikdy předtím v novodobé historii nepoznal.

Tak jinak. Je nějaký politik, kterého si vážíte? Svedete ještě politiku vnímat vážně, když máte ruce od Blaníku?

Předpokládám, že z mých odpovědí zřetelně vyplývá, že jsem pravdoláskař a havloid, který nemá dost času na to, aby se z něj mohl stát plnohodnotný dobroser. Jako takový si nevážím sebeláskařů a kořistníků, ale neupírám jim jejich názor a postoje. Demokracie by měla být soutěží o co nejlepší možný způsob správy společného prostoru. Takže si budu vážit každého, kdo bude soutěžit čestně s poctivým úmyslem, a nesnášet ty, kteří se tu soutěž pokoušejí vyhrát za pomoci podvodů, balamucení a strachu.

Zase jste mi z toho utekl. Tak ještě jinak: za rok máme druhou prezidentskou volbu, kandidáti už se sbírají. Rýsuje se mezi nim takový, který by byl vaším favoritem? Anebo preventivně ještě jinak: máte jméno, které byste rád viděl, aby se soutěže zúčastnilo?

Ano, formuloval jsem to obecně právě proto, že takové jméno zatím nemám. Ale doufám, že se ještě objeví. Přinejhorším se toho ujme Antonín Blaník.

Režisér Marek Najbrt zcela vpravo. FOTO - ČTK

Ještě se vrátím k těm seriálům: čím to je, že jich teď vzniká tolik? Pokud vím, Svět pod hlavou už se vysílal a ještě se dostříhávaly poslední díly. To je šílené, i když uhrančivé pracovní tempo. Původní tuzemské tvorby je teď zrovna opravdu hodně. A je vidět přímá úměra: čím víc je tvorby, tím víc vzniká mezi nutným šuntem i dobrých věcí. Jak dlouho tenhle divácký hlad může vydržet?

Je to důsledek renesance seriálu jako žánru, která začala před drahným časem v anglosaských zemích. Mám z toho vývoje radost a myslím, že to zásadně oživilo celou audiovizi. Ta vlna asi opadne, ale zůstane po ní vědomí, že seriál nemusí být nutně jednoduchá spotřební limonáda, že unese i složitější formy a zajímavější obsahy.

Ona záplava má několik styčných prvků, jedním z takových je, že máme k mání velké množství policajtů. Patří k nim i hrdina Světa pod hlavou. Bylo to tak i v originále, ale nepřemýšleli jste aspoň chvíli zvolit jiné povolání?

Proč? Já jsem se jako divák mezi televizní policajty ani neponořil, takže si od nich nemusím ulevovat. Předpokládám, že lidé je chtějí, protože jinak by jich televize neprodukovaly tolik. Nic proti detektivkám nemám, ale Svět pod hlavou bych nevzal, kdyby byl Marvan jenom policajtem, kdyby v jeho příběhu nešlo ještě o něco zajímavějšího, imaginativnějšího.

Svět pod hlavou je jakýsi přelom…

Svět pod hlavou mám hodně rád, ale žádný přelom pro mě nepředstavuje. Můj profesní život pokračuje ve stejných kolejích. Mám radost, že už mnoho let nemusím brát věci, které mě nezajímají, že za všechny úspěchy i propady si můžu sám a nemusím se odvolávat na ty nad sebou, kteří mi něco nepovolili, nebo mě k něčemu donutili.

Chtěl jsem se jen na závěr zeptat úplně jednoduše: Co chystáte dál?

Teď spolu s přáteli pracujeme na páté sezoně Blaníku a v létě mě čeká natáčení filmové pohádky Čertí brko, kterou už před třemi roky napsali dva z blaníkovských scenáristů Robert Geisler (je také autorem dvou dílů Světa pod hlavou) a Tomáš Hodan. Takže další skok. A někdy později mě snad čeká i ta již zmíněná Přehrada.