Herec Gary Oldman dokazuje, že zralost a důstojnost vůbec nemusejí znamenat konformismus

Od „bad boye“ k autoritě

Herec Gary Oldman dokazuje, že zralost a důstojnost vůbec nemusejí znamenat konformismus
Od „bad boye“ k autoritě

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Možná nejangličtější filmová scéna posledních let je v šest let starém filmu Jeden musí z kola ven (paradoxně ho režíroval Švéd Tomas Alfredson). Přinejmenším to je nejvýraznější ukázka velice anglického understatementu. Dva postarší muži v pršipláštích spolu mlčky vycházejí z nevlídné úřední budovy. Na chodníku se krátce zastaví, jeden na druhého pohlédne. Není to žádný velevýznamný, zadržovanými slzami prosycený pohled, kouknou jeden na druhého prostě, trochu smutně, možná rezignovaně, pak se otočí a jdou každý po svém.

Zároveň je v tom pohledu všechno – dekády společné práce pro britskou tajnou službu, prožitá dramata, kompromisy, asi i nějaká ta sdílená a svědomí zatěžující špína. O ničem z toho ale není třeba mluvit teď, když se rozcházejí, aby se už nikdy neviděli. Jeden z nich velmi brzy zemře vlastní rukou, ten druhý, George Smiley, s tichou důsledností odhalí zrádce, jehož působení k tomu vedlo.

Hraje ho Gary Oldman (1958), který se stal velmistrem v oboru výmluvné nehybnosti, maximální úspornosti výrazu hraničící s jeho absencí, která přitom neokázale zprostředkuje neokázalou emoci, významovou hloubku, tichou, možná trochu posmutnělou autoritu. Jeho Smiley je takový, podobně i komisař Gordon v batmanovské trilogii Christophera Nolana, v něčem podobný dost možná bude i Winston Churchill v Oldmanově podání v historickém velkofilmu Nejtemnější hodina, který by měl mít na podzim premiéru.

Kamarád herec s ním v Česku natáčel film Dítě 44 (moc se nepovedl, ale to je jedno), měli spolu dvě scény v autě, český parťák byl okouzlený tím, jak to tam Oldman „hází“, jakou to má sílu, a přitom nehne brvou a kolega, který sedí v autě vedle něj, ho skoro neslyší. Někdo v tom může vidět paradox – Gary Oldman se přece proslavil jako „bad boy“ – v životě i na plátně, kde byly jeho doménou také role extravagantních padouchů, pro něž žádné gesto nebylo dost velké. Svým způsobem to je ale zákonité – z Johnnyho Cashe by se asi taky nestal ten krásný a důstojný stařec, který pohledem a hlasem obsáhl život, kdyby za sebou neměl excesy svého divokého období.

Gary Oldman - Foto: Reuters

Těch paradoxů by se na Oldmanovi dalo najít víc. Na britských hereckých hvězdách je často něco aristokratického (viz třeba soudobí miláčkové Cumberbatch a Hiddleston nebo klasik Olivier). Oldman je přitom velmi nearistokratického původu, vyrůstal v chudší části Londýna, jeho otec – prý násilnický alkoholik – opustil rodinu, když Garymu bylo sedm. Oldman tím později vysvětloval svoje herecké umění: když má ve filmu působit smutně, stačí si prý vzpomenout na to, jak moc mu chybí táta. Ze zážitků z dětství Oldman vycházel při psaní a režii filmu Jen nitrožilně (Nil by Mouth, 1997). Ve fotbale fandil Millwallu, klubu s tou vůbec nejhorší pověstí, v šestnácti nechal studií, dělal všechno možné (včetně řezání hlav prasatům na jatkách). Zároveň se snažil studovat herectví, prosadil se na scénách mimo Londýn, pak prorazil i v metropoli, okouzlil kritiky intenzitou svého projevu.

Jeho první filmová role byl sebedestruktivní punker Sid Vicious – museli ho prý dlouho přemlouvat, protože mu punk nepřišel nijak zajímavý. V 90. letech si ho všiml Hollywood. Z Oldmana se stal vyhledávaný padouch, hrál muže tak či onak posedlé, planoucí pohled, výrazná tvář a tmavé oči ho k tomu asi předurčovaly. Ať už vystupoval ve filmech dobrých, zcela zapomenutelných, nebo rovnou příšerných, když se objevil, bylo na plátně vždycky na co koukat. Jako extravagantní a vraždící zkorumpovaný policista v Bessonově Leonovi, operetní sci-fi lotras v Pátém elementu stejného režiséra (později Oldman řekl, že ten film upřímně nesnáší), násilník Jackie v gangsterce Stav milosti nebo (jedno z mých provinilých potěšení) povstalecký ruský plukovník, který ve filmu Air Force One unese amerického prezidenta, běhá po letadle z názvu, nadšeně entuziasticky trhá kulisy a předvádí takový ruský akcent, na jaký nikdo hned tak nezapomene.

Možná nejvíc „oldmanovské“ jsou z té doby jeho podání Drakuly v Coppolově filmu a Beethovena v Nehynoucí lásce (opět bez ohledu na to, co si o těch filmech kdo myslí). Temní a rozervaní hrdinové na pokraji šílenství, v nichž je taky kus jakéhosi zoufalého romantismu, možná i nějaké velice anglické dekadence – ta země dala světu nemálo „nočních“ a posedlých géniů.

Tomu obrazu se Oldman blížil i v reálu, jeho osobní život nebyl z nejurovnanějších (zlomil srdce Isabelle Rosselliniové – to se nedělá!). Taky se z něj stal alkoholik. Ne moc bouřlivého typu, svým účinkem blízkého zbrani hromadného ničení, jako byli vyhlášení britští herci-pijáci jako Richard Burton, Richard Harris, Peter O’Toole či Oliver Reed. Z Oldmana se stal smutný osamělý ochlasta, v rozhovoru pro magazín GQ popisoval, jak odjížděl do anonymních motelů, kde si pronajal pokoj, zavřel se v něm se spoustou lahví, po pár dnech odjel, ale ještě předtím místnost přearanžoval tak, aby vypadala, že v ní nepopíjel sám. Je v něčem příznačné, že cestu ze závislosti nehledal v luxusní léčebně pro hollywoodské hvězdy, nýbrž mezi Anonymními alkoholiky, které později podporoval.

V posledních letech je prý co do životosprávy vzorný. Na fotkách vyzařuje mírně bohémskou eleganci, filmy si vybírá velmi ležérně – vystupoval v těch nejlukrativnějších filmových sériích (kromě Batmana hrál i v Harrym Potterovi, coby Sirius Black tak získal další generaci oddaných fanynek). Taky ale namlouvá videohry a vystupuje v propadácích, na nichž je vskutku těžké odhadnout, čím ho jejich scénář mohl zaujmout. Něco z toho zlobivého mladíka v něm ale zůstalo, občas se mu zadaří rozpoutat značnou kontroverzi, řekněme, velmi bezprostředním vystupováním v rozhovorech s novináři. V interview pro Playboy se epicky obul do hollywoodského pokrytectví, ostrakizace lidí, jako je Mel Gibson nebo Alec Baldwin, za jejich v afektu pronesená slova.

Dotázán na papeže se smíchem utrousil: „Oh, f*ck the pope!“ (Proč se taky zrovna Garyho Oldmana ptát na papeže?!) V profilovém článku pro GQ zas naznačil, že v Hollywoodu jednu dobu těžko hledal práci kvůli svým libertariánským politickým názorům. Těžko říct, co je na tom pravdy. V každém případě ale Gary Oldman dokazuje, že zralost a důstojnost vůbec nemusejí znamenat konformismus. Ano, žeru ho, dalo by se říct. Diví se snad někdo?

22. května 2017