Muzeum paměti XX. století pořádá v týdnu od pondělí 7. listopadu do soboty 12. listopadu festival dokumentárních filmů Nezlomní a obětovaní. Předsedou programové rady je historik Petr Blažek.

Letošní ročník festivalu je věnován 80. výročí operace Anthropoid a její filmové reflexi. Jako předseda programové rady festivalu jste předkládal návrhy na zařazené snímky. Nebál jste se, že filmů k jedné úzké historické etapě nebude dost?

Neměl jsem obavy, že bychom neměli z čeho vybírat. Věděl jsem, že toho bylo o operaci Anthropoid natočeno hodně, neboť mne tohle téma zajímá od mládí. Je to historická událost, která poutá pozornost nejen odborníků, ale i veřejnosti. Čím více let nás od útoku na Reinharda Heydricha dělí, tím více paradoxně zájem stoupá. Je to rovněž dané tím, že v období komunismu bylo výročí této události připomínáno jen málo nebo v deformované podobě a řada zásadních publikací vznikla až po roce 1989. Na stranu druhou – jak ukazuje program našeho festivalu – první snímky byly natočeny již za 2. světové války. Současné kulaté výročí atentátu je připomínáno už od prosince minulého roku, kdy bylo výročí seskoku Gabčíka s Kubišem na území protektorátu. Právě velký zájem veřejnosti byl jeden z důvodů, který nás v programové radě přesvědčil, že to bude dobré téma.

Uváděné filmy jsou jen dokumentární, nebo diváci uvidí i jiné formáty?

Promítat budeme nejen dokumenty, ale také hrané filmy, a dokonce i animované snímky. Jednak to bude film, který se sice netýká přímo Anthropoidu, ale podobné události v sousedním Polsku. Další animované filmy o 20. století se objeví v sekci studentských filmů. Nechtěli jsme vymezovat téma příliš úzce, proto jsme do programu zahrnuli rovněž Lidice a Ležáky včetně reakcí ve světě na jejich likvidaci. Zajímá nás nejen vojenské nebo strategické hledisko, ale také jak dopadly historické události na společnost, na konkrétní lidi, rodiny a společenství.

Na programu jsou filmy, které vznikaly v období téměř osmdesáti let, a tak budou mít diváci možnost sledovat, jak se do snímků promítala doba a ideologie, co považovaly jednotlivé režimy za podstatné vyzdvihnout a jakým způsobem přistupovaly k historickým faktům, včetně různých propagandistických deformací. Téma různého uchopování historie ve filmu bude i náplní úvodního semináře s historikem Petrem Kourou.

Kromě českých filmů jsou v letošním ročníku zařazeny snímky nejen tradičně z Polska, ale i Slovenska, Maďarska, Německa a Litvy. Chtěl byste o některém z nich něco bližšího říci?

Jako člověka, který se zabývá polskými dějinami, mě pochopitelně nejvíc zajímají filmy polské, i když mě hodně těší, že máme na programu třeba i ukrajinský nebo litevský snímek. Dva společně uváděné polské příspěvky mapují atentát na Franze Kutscheru, což je událost srovnatelná s atentátem na Reinharda Heydricha. Jednalo se o zabití „kata Varšavy“, o kterém rozhodlo vedení Zemské armády (Armia Krajowa). Diváci budou mít možnost srovnat, jak vedle klasického dokumentárního ztvárnění toto téma uchopil Ústav národní paměti (IPN), který připravil krátký animovaný minutový snímek, který kombinuje techniku kresleného komiksu se zvukem a dialogy.

Přináší letos přehlídka Nezlomní a obětovaní nějaké další novinky?

Festival se postupně rozrůstá, byť finančních prostředků nemáme o mnoho více než loni. Přesto jsme se rozhodli, že by se měl blížit klasickému filmovému festivalu. Proto jsme letos přichystali kromě promítání a diskusí také tři doprovodné workshopy a soutěžní sekci studentských filmů z FAMU. V návaznosti na chystanou stálou historickou expozici v Domě pážat, ve které budeme mj. používat film jako muzejní nástroj, jsme připravili odborný seminář o využívání filmu v současných expozicích. Také jsme debatovali, máme-li zůstávat u dokumentů, nebo rozšířit přehlídku více o hrané filmy. Dokumenty stále převažují, ale hraných filmů máme letos víc, což souvisí s atraktivitou tématu atentátu na Heydricha. Hraná tvorba sice někdy nectí historická fakta, ale na druhou stranu má daleko větší divácký záběr.

Letos v létě se otevřel Památník tří odbojů v Lošanech na místě rodného statku pplk. Josefa Mašína, člena legendární odbojové skupiny Tři králové. V české společnosti jsou protinacističtí odbojáři jednomyslně přijímáni a považováni za hrdiny, zatímco ozbrojený odpor v době komunismu stále budí silné emoce – a bratři Ctirad a Josef Mašínové jsou pro mnoho lidí stále kontroverzní postavy. Podílel jste se významně na podobě a vzniku památníku, jak těžké bylo realizaci podobné instituce prosadit?

Památník v Lošanech je výjimečný tím, že vznikal zcela zespodu, nebyl iniciován žádnými politiky a nevznikl v rámci stávající muzejní sítě. S iniciativou vytvořit památník přišla Zdeňka Mašínová, která po letech soudních sporů získala zpět rodný statek svého otce. Oslovila několik lidí, zda by jí projekt nepomohli zrealizovat. Velmi si vážím toho, že jsem byl jeden z pozvaných k tomuto dílu. V roce 2018 vznikl spolek, který vyhlásil následně veřejnou sbírku na vytvoření památníku. Od začátku jsme se dohodli, že expozice bude věnována všem třem odbojům, nejen tomu druhému nebo třetímu. Všechny tři odboje spojuje právě rodina Mašínových. Josef Mašín byl činný nejen v protinacistickém odboji za války, ale předtím bojoval také v legiích. Současně se na druhém, tedy protinacistickém odboji podílela nejen jeho manželka Zdenka Mašínová, ale také jeho dva synové. Dostali po válce od Edvarda Beneše vyznamenání za chrabrost, kterou projevili na konci války, kdy jim bylo pouhých 12 a 14 let! O několik let později se stali symbolem ozbrojeného odporu proti komunistickému režimu – podobně jako jejich strýc Ctibor Novák či přítel Václav Švéda, kteří předtím strávili řadu let v německých věznicích.

Pro nás téma třetího odboje není kontroverzní. A jsem přesvědčen, že odpor proti bratřím Mašínům zeslábne, stejně jako zeslábl strach mluvit o Gabčíkovi a Kubišovi po válce. My je dnes vnímáme jako naprosté a jednoznačně kladné hrdiny, to ale takto zdaleka nebylo vždycky. Například prezident Beneš se o nich po válce při projevu v Lidicích vůbec nezmínil, protože se bál reakce tehdejší společnosti. Nevíme dodnes, kde jsou jejich ostatky, což taky o něčem svědčí. Je možné, že jsou v hromadných hrobech v Ďáblicích, ale jasné to není.

Jinak samozřejmě platí, že proti každému odboji se najdou námitky. Mám známého, který je monarchista a odmítá první odboj, protože považuje rozpad Rakouska Uherska za velkou chybu. A rovněž na celkovém obrazu druhého odboje není shoda.

Loňský ročník festivalu byl ve znamení stoletého výročí vzniku KSČ, letošní je zaměřen na významný odbojový čin z období 2. světové války. Máte už představu, jaké téma v rámci dějin 20. století bude dominovat na příštím ročníku?

Mluvili jsme o tom opakovaně v programové radě. Zvažujeme, že bychom další ročník věnovali tématu ozbrojeného odporu proti komunistickému režimu, neboť od anabáze bratří Mašínů do Západního Berlína uplyne příští rok sedmdesát let. Téma by se týkalo celého východního bloku. Rádi bychom ho přiblížili z různých perspektiv, neboť je důležité zejména pro baltské státy, Polsko, Maďarsko, Ukrajinu… Situace byly různé, ale řada rysů podobných. Tomáš Mašín, vzdálený příbuzný bratří Mašínů, navíc nyní o nich natáčí hraný film, takže bychom rádi tímto příběhem přispěli k diskusi o protikomunistickém odboji.