O tom, že má doma rukopis údajně erotického románu Stará postel, věděli lidé kolem Ludvíka Vaculíka (1926–2015) už dávno. Jenže text se pořád nevynořoval, takže to s ním bylo trochu jako s lochneskou: myšlenka na něj přestávala vzrušovat. Teď je ta próza na cestě ke čtenářům. A než k nim na podzim dorazí v úplnosti, je tu jakási ochutnávka, přesněji řečeno bibliofilie (i náklad je bibliofilský: 200 číslovaných výtisků), nazvaná bez přívlastku prostě Postel. Podle editora Vladimíra Karfíka jde o „iniciační text Staré postele z roku 1978“, jenž „otevírá rukopisnou knihu o dvou částech a má povahu jakési ouvertury“. Vznikl prý původně jako samostatný útvar, „a proto cítíme oprávnění vydat jej ještě předtím, než vyjde kniha jako celek“.

Příběh, není-li ovšem tady takové slovo nadnesené, je prostý: zamilovaná dvojice („Ona a Já“) odjíždí „po půlroční známosti“ v červenci roku 1968 do najatého venkovského domečku, stojícího ideálně stranou obce, spolehlivě mimo pozornost místních: „dvě stě metrů od vesnice a padesát od cesty vedoucí do polí“, a stráví tam spolu několik dní. Vypravěč nám toho o sobě moc neříká, jeho věk si můžeme jen domýšlet („Když jsem si před dvaceti lety lehl se svou pravou láskou“), podobně i profesi (po dobu této utajené rekreace nekupoval noviny, bál se, „že tam bude expresní výzva redakce, abych se odkudkoli okamžitě vrátil, nebo pokyn Smrkovského, aby mě přivedli oblečeného nebo nahého“), nedovíme se nic o jeho tváři, postavě, tedy až na stydké partie, těm se naopak věnuje s obsedantní důkladností, o rodinném zázemí utrousí pouze: „Ale já se nerozvedu.“ Můžeme si ho představovat jako skutečného Ludvíka Vaculíka, raději to však nedělejme. O jeho milence se dočteme, že je vdaná („Vyhnul jsem se osobnímu vyjádření o chalupě z obavy, aby se ta nevěrná žena nerozvedla se svým papalášem“), její práce je letmo pojmenována („ministerská odborová vedoucí“), ne už přiblížena. Všechno se od začátku do konce točí kolem tělesného obcování, „děj“ se odehrává především v titulním kusu mobiliáře, ten se po vymezený čas stává pro dva cizoložníky nejdůležitějším objektem ve vesmíru („několik dní a několikrát za den dostává ze mě šťávu“). Schází autorská vůle k vylíčení krajiny, příroda se tu redukuje na dva akustické vjemy, zachycené ne právě originálně („Kolem vrzaly kobylky, skřehotaly žáby“), a když se pár vypraví do lesa na houby, „sexualizuje“ si i buky na jeho kraji: „suky na hladkých šedých tělech stromů podobaly se samičímu ústrojí, od prostých dívčích čárek po kravské výhřezy“.

Není to asi intelekt, čím ta paní vzrušuje hyperpotentního hrdinu, jeho poměr k ní je hrubě tělesný, živočišný a majetnický, ostatně to sám říká na rovinu: „… na tom něco mohutného je: vyvalit do ženy bez úvodu a ohledu rázem všecko semeno, vstát hned, odejít a být samostatným, uceleným člověkem zas.“ Rujný samec, jenž neusiluje o rovnoprávný vztah a ani to nepředstírá, pronáší o své partnerce na zapřenou poněkud štítivě: „Lipne mi neodchlipitelně k tělu a tím i k duši.“ Vida, nejdřív k tělu, potom k duši. Divné pořadí. Kdyby autor Dvou tisíc slov četl Proustovo Hledání ztraceného času, asi by si tam podtrhl: „Člověk rád zhrdá cílem, kterého buďto nedosáhl, nebo kterého dosáhl definitivně.“

Hledíme-li s jistými rozpaky na to, o čem a proč vlastně se tady tak zevrubně píše a jakým slovníkem („mrdám ti piču za kulky mě chyť a máš cecky“), vezmeme Vaculíka na milost aspoň jako tvůrce slovních hříček, jimiž bavil sebe a možná bude bavit i nepruderní čtenáře: vlahobyt, jebižaba, čurodějnice, hrmomistr, pyskoviště (= vnější rodidla, ale to už jsme četli v románě Jak se dělá chlapec), ránostaj (= penis), pyjmo (= ejakulát), v parlandu a brumendu s brečandem… A co prý je třemdava? „Přirození nevěrné ženy.“

Vaculíkův ich-formální Já na jednom místě utrousí moudrost, že „dobrý autor píše pyjem“. Ba ne, právě dobrý autor nemusí. Přitom Ludvík Vaculík – na tom bychom se snad mohli shodnout – dobrý autor byl.

Ludvík Vaculík: Postel. Vydalo České centrum Mezinárodního PEN klubu, 38 str.