Kdysi mi jeden chorvatský bohemista vyprávěl, jak byl přijat Bohumilem Hrabalem, což vůbec nebylo jednoduché. Několikrát se za ním vydal k Tygrovi, ale Mistr vypadal vždy tak sveřepě nepřístupně, že mu trvalo několik dní, než se odvážil. Pak nakonec přistoupil k Hrabalovu stolu, ten ho spatřil a už ho chtěl poslat tam, kam dotěry obvykle posílal. Bohemista se nadechl a nějak se mu podařilo říct, že je z Chorvatska, od čehož si zas tak moc nesliboval. To ale stačilo. Hrabal se celý rozzářil a otevřel náruč a zvolal „Boban!“, což nebyl nikdo jiný než chorvatská fotbalová hvězda Zvonimir Boban. To stačilo, aby český Bogan věnoval hochovi ze země Bobana několik vlídných chvil. Česko-chorvatská vzájemnost má i tuto podobu.

A nás by proto mohlo utěšovat, že není tak úplně pravda, že Češi na mistrovství světa ve fotbale chyběli. Není to pravda podle kronikáře Dalimila, dle kterého jsou Češi de facto Chorvaté, protože praotec Čech původně sídlil v Chorvatsku, jen se neví kde a Dalimil ani neuvádí, jestli se nejmenoval Česić, což by bylo pravděpodobné. Píše ale, že tam Čech, tehdy ještě ne praotec, něco provedl, snad někoho dokonce zabil, a musel se proto se svými šesti bratry a čeledí vydat na sever. Po dlouhém putování dotáhli své primitivní bůžky k hoře Říp a usadili se kolem ní. 

Tato teorie byla v Čechách přijímána až do osvícenství a možná by mnohým nevadilo, kdybychom se k ní vrátili: je to určitě lepší, než že slovanští předci přišli od běloruských bažin – což je bohužel pravděpodobnější a jaksi se to k nám více hodí. 

Podle jiné teorie naopak Chorvati přišli k sobě na jih z východních Čech, kde leželo tzv. Bílé Chorvatsko, přičemž po nich tady zůstal poustevník Ivan, který žil na Berounsku a živil se mlékem krotké laně. 

Takže bez ohledu, jak dopadl včerejší fotbalový zápas, lze se z úspěchu jižních bratrů radovat a brát ho trochu i jako svůj, i když jen teoreticky. Byli jsme koneckonců v letech 1526 až 1918 v jednom státním celku, přičemž jsme si toho oba mohli asi víc vážit. Stojí ale za to i připomenout, že jsme už 16. a 17. století přijímali na svém území chorvatské uprchlíky, kteří utíkali před Turky. Horkokrevní muži a ztepilé ženy se usazovali na jižní Moravě, kde obohacovali geny a folklor cennými prvky a rytmickými nápěvy. Po roce 1945 a pak znovu po roce 1948 s nimi český nacionálbolševismus zatočil a zacpával s nimi jako s nespolehlivým živlem díry v Sudetech, takže se nejeden teplomilný Charvát ocitnul někde na vidrholci, který opět polidšťoval svým nečeským temperamentem.

Češi a Chorvati mají zkrátka k sobě historicky blíž, než se možná všeobecně ví. Například máme u nás mumii jednoho z největších chorvatských národních hrdinů, barona Franja Trenka. Jeho vyschlé tělo leží v rakvi se skleněným víkem, takže je možné mu pohlédnout do sympatické tváře, byť tři sta let staré. Rakev se nalézá na čestném místě krypty v kapucínském klášteře v Brně. Chorvatská mrtvola se tam dostala zčásti nedobrovolně, když byl za své věrné služby císařovně Marii Terezii odměněn doživotním žalářem v pevnosti Špilberk. Trenk byl totiž velmi užitečnou, ale nezkrotnou a nedisciplinovanou postavou válek, které monarchie musela v 18. století svádět. Jako velitel oddílu několika tisíc pandurů prováděl odvážné operace, které bychom možná dnes nazvali jako teroristické nebo snad partyzánské, ale doba byla všeobecně drsnější a zároveň jaksi teatrálnější. Jeho panduři byla čeládka složená většinou z chorvatských a také slovinských lotrů a bývalých kriminálníků, kterým byla udělena milost, pokud vstoupí do žoldnéřského vojska. To bylo vybaveno estrádním ošacením pirátsko-orientálního typu, vyholenými hlavami s břesknou tureckou muzikou. Smyslem tohoto vymaškaření bylo nahnat strach Prušákům a jiným relativně civilizovaným etnikům, což se pandurům často dařilo. Nerespektovali žádná pravidla boje, útočili klidně za zálohy, bez pardonu se divoce vrhali na vyděšenou pěchotu i jízdu. Rozkoší jim bylo plundrovat, nosy řezat, údy zkracovat a pomocný personál znásilňovat. Neslo to jakési strategické plody, ale mělo to i vedlejší nežádoucí efekty, neboť ve své horlivosti nerozlišovali často mezi skutečnými protivníky a domácím obyvatelstvem. Tato nedisciplinovanost nakonec vedla k Trenkovu pádu.

Byl pohnán před soud, tam obviněn, že nechal svévolně popravit některé důstojníky, že plenil v císařských zemích a že jeho vojáci znásilňovali ženy i vlastního občanství. Málem skončil na šibenici, ale Marie Terezie, které se možná líbil, se za něj přimluvila a temperamentního Chorvata čekal jen brněnský Špilberk. Mohl si však držet dva sluhy a v neděli chodit na oběd do města a vůbec to byl privilegovaný vězeň. Vězení, byť fešácké, mu však nesvědčilo, navíc se ozývaly staré rány, takže po dvou letech ve věku 38 zemřel. Jeho ostatky jsou nyní brněnskou turistickou atrakcí, která by možná měla být v Chorvatsku více nabízena.

Oni mají moře a fotbal, my máme jejich národního hrdinu. Dobro došli!