Současná vládní „line to take“, řečeno termínem strategických komunikátorů, k tragické střelbě na filozofické fakultě zní: Udělali jsme všechno správně a víc vám bohužel nemůžeme říct, protože informování o případu si vyhradil dozorující státní zástupce. Při absenci přesnějších informací tedy diskuse ponouká k vyjadřování možná zcela zbytečných a nemístných spekulací a sporů mimo mísu.

Například nedávný Salon Týdeníku Echo vedl k této bizarní výměně mezi marketérem Jakubem Horákem a docentkou vyučující žurnalistiku Barborou Osvaldovou:

Horák: To, že někoho popíšeme jako blondýnu, neznamená, že mluvíme o všech blondýnách na světě. Týpek, kterej zabije dvouměsíční mimino, je nebezpečnej magor. Tomu se říká, že je psychicky nemocnej!

Osvaldová: Vy jste viděl jeho psychiatrické vyšetření?

Je to myslím názorná srážka dvou světů. Dvou přístupů ke komunikaci, kde Horák hájí nároky přirozené řeči a Osvaldová prerogativa vědecko-úřednického způsobu uvažování.

Na to ovšem Osvaldová namítá, že to může některým lidem ublížit, protože je budeme podezírat jen proto, „že se nějak chovají“. A na to naváže – všimněme si, že souvislost je zde jen volná – tím, že „proto taky považuju za velmi špatné, když se o tom pachateli píše nebo říká, že byl psychicky narušený. To je velmi netaktní vůči lidem, kteří mají psychické problémy, může jim to velmi ublížit“. A odtud už vede cesta k Horákovu magorovi a Osvaldové požadavku na chorobopis.

Z hlediska slovníkového či odborného významu slov lze Horákovi a všem, kteří mluví jako on, vytknout zavádějící míchání pojmů jako „magor“, „psychicky narušený“ či „mít psychické problémy“. Být magor není dobré kromě případů, kdy to dobré je (Ivan Martin Jirous třeba). Být psychicky narušený není dobré a značí to trvalý stav. Mít psychické problémy naproti tomu může znamenat cokoli od těžké psychózy přes dyslexii po to, že někdo jednou zašel k psychiatrovi.

Jenže každého, kdo je vyslovením těchto pojmů vážně znepokojený, bychom se mohli zeptat: Vy jste v životě nikomu neřekli: „Ty ses snad zbláznil?“ „Ty jsi cvok?“ „Ty jsi magor?“ A pokud jste tak výjimečná bytost, že neřekli, neslyšeli jste to nikdy říct žádného svého známého? A zpřetrhali jste snad s ním kvůli tomu styky?

Osvaldovou k jejímu kameňáku s chorobopisem myslím dovedlo nešťastné osvojení si návyků dnešního kněžstva – vrstvy expertů.

Zaprvé, žijeme v kultuře oběti. Raději než ukazovat světu svou odolnost, autonomii, schopnost nenechat se někým nebo něčím jen tak rozházet, jak jsme byli zvyklí v kultuře důstojnosti, získáte dnes v progresivistické bublině body za to, že vystavíte na odiv svoji bezmocnost (třeba twitterový účet pirátské poslankyně Richterové je sbírkou stížností na to, jak nemůže na jednání sněmovny, protože manžel je na služební cestě, jak nestíhá koupit vánoční cukroví, jak se rozplakala a tak dále). A kdo zrovna právě teď nezažívá žádné pořádné bezpráví, tak aspoň vyhledává skupiny lidí, jimž by mohl být spojencem. Tak jsou stále objevovány nové skupiny obětí, jež by mohly rozšířit řady tzv. chráněných tříd, na něž pamatují antidiskriminační zákony. Proč ne lidé s psychickými problémy? Je to ableismus! A ten je tak nebezpečný, že se na jeho vymýcení z psaného slova ustavila profese tzv. sensitivity reader, kde platí, že kolik diagnóz máš, tolikrát jsi expertem (samodiagnóza stačí).

Počet lidí vyhledávajících psychiatrickou pomoc zároveň – z řady různých důvodů – roste. Třeba mohou trpět tím, že někde uslyší či zahlédnou, že někdo řekl něco ne úplně citlivého o psychicky narušených lidech? Teorie verbálních mikroagresí je sice již zdiskreditována, ale to vědí jen ti, kdo se o to zajímají, tak proč to ještě chvíli nezkoušet? Když se vám navíc podaří tam někam propasírovat termín „sekundární viktimizace“, dokázali jste, že jste expert a citlivý zároveň.

Ovšemže někde existuje někdo, kdo nějakému člověku, o němž ví, že musel vyhledat psychiatra, škodolibě řekne: Vždyť ty bys nejspíš taky někoho zabil jako ten magor z fildy. Ale to je špatný člověk a jistě by přišel na něco špatného, čím potrápit druhého, i bez pomoci médií.

Kněžstvo si potřebuje chránit svou pozici strážce odborných termínů. Jen ono zná pravidla používání pojmů. A potřebuje chránit roli expertů. Dokud člověk s diplomem a s razítkem nestanoví diagnózu, zdržte se názoru.

Myslím si, že to neobstojí, je to neudržitelné a je třeba hájit používání přirozeného jazyka, jak ho prosazuje Horák.

Protože každý z nás si musí nějak vytvářet názory a jednat bez předběžné porady s experty. Nemůže začít každý den tím, že otevřeme sbírku zákonů a přesvědčíme se, jestli opravdu máme právo chodit po chodníku. Nemůžeme se poradit se slovníkem a mluvnicí před vyřčením každé věty. Nemůžeme konzultovat experta před tím, než se rozhodneme, jestli v nás má střelec z filozofické fakulty budit odpor, nebo ne. Lidská společnost ani není možná bez toho, že je každý člověk, i ten nevzdělaný, nadán schopností rozlišovat dobro a zlo, odpovědností a schopností se rozhodovat.

Je důležité veřejně stvrzovat, že to, co ten člověk provedl, není normální (ne ve statistickém smyslu ani ve smyslu, že nebyl duševně normální, ale v normativním smyslu – že vraždit se nemá, že je to porušením normy).

Je dobré to dělat i za cenu trochy rituálnosti a performativnosti – abychom se ujistili, že norma platí. Ono to totiž nemusí tak být vždy, jak nás teď poučila specifická subkultura veřejně deklarující, že pogrom je o. k.

A samozřejmě by bylo dobré o motivaci a historii střelce vědět víc, abychom byli uchráněni spekulací.