Podobně jako mnoho a mnoho dalších lidí jsem prožil větší část víkendu u monitoru ve snaze udělat si co nejpřesnější obraz toho, co se v Izraeli děje. Nejvíc času jsem trávil na Twitteru, dnes X. Je to dost hrozná končina virtuálního světa, ideální pro uživatele, který z nějakých důvodů potřebuje ztratit víru v lidstvo a potřebuje to rychle. Ve chvílích, kdy se rozběhnou dějiny, je ale v něčem spolehlivější než velké zpravodajské organizace. Známý americko-německý politolog Yascha Mounk to v postu na té sociální síti popsal slovy: „Z Twitteru se stalo něco strašného. Ale depresivní pravda je taková, že každý, kdo tam stráví pět minut, dostane základní představu barbarství toho, co se právě v Izraeli odehrálo. Ten, kdo si bude pět minut projíždět titulky New York Times, Washington Postu, Wall Street Journalu anebo Guardianu, o něm nebude mít ponětí.“

Myslím, že má pravdu (mluvím teď o velkých světových médiích, česká jako celek si hodnotit netroufám). Úzkostlivá zdrženlivost ve výběru slov, která nebývá uplatňovaná v situacích, kdy útočí Izrael, se stala nástrojem nevědomého či vědomého zkreslování toho, co se právě dělo. Označit akci Hamásu za „překvapivý útok“ je jistým způsobem věcně správné – byl to útok a byl překvapivý. Mounk a nejen on (stejný termín použila i předsedkyně Evropské komise) ovšem píše o barbarství. Zjevně tím naráží nejenom na smysl té masové vraždy, jímž jako kdyby bylo právě a především vraždění. Pachatelé se navíc snažili ten „barbarský“ rozměr svého počínání co nejvíc a pokud možno globálně zviditelnit. Ano, zabíjíme ženy a děti! Ano, bereme dezorientované babičky jako rukojmí! Ano, skáčeme radostí, když kolem nás projede pick-up s obnaženou bezvládnou či mrtvou obětí!

Snění o osvobozeném barbarovi

Barbarství je nebezpečné slovo. Naznačuje povýšenou nadřazenost. Takzvaný civilizovaný člověk jím vyjadřuje svou převahu nad barbarskými „divochy“ a v ní pak třeba nachází ospravedlnění toho, že se k těm barbarům sám barbarsky chová. Jenomže spíš než úroveň civilizovanosti to slovo popisuje nějakou setrvale přítomnou potenci, podobu lidství. Má v sobě i nějakou temně svůdnou přitažlivost. Zdá se mi, že sílí, zvlášť v on-line světě. Jako kdyby přijmout barbara v sobě, uvolnit mu ruce, byla adekvátní odpověď na všechno to, čím dnešní západní civilizace může působit přecitlivěle nebo i vykolejeně a upadle. Ne úplně málo lidí na webu sdílí tenhle sen o muži, který konečně odvrhne staleté nánosy civilizace, umírňujících pravidel, víry. A pak se konečně dotkne své skutečné přirozenosti a obrátí se k jedinému božstvu, k němuž má smysl se obracet – síle. Někomu může připadat paradoxní, že tohle křísení nějaké (zdánlivě) pradávné pudovosti se odehrává na síti, v prostředí vytvořeném těmi nejpokročilejšími technologiemi dneška. Připadá mi to spíš zákonité, barbarství nemá nějakou svou dobu, není na něm nic pravěkého, nemůže být překonáno jednou provždycky.

Během víkendu tahle možnost lidství měla nějakou konkrétní tvář nebo tváře. Odhalila se v nich. Svoje vzhlížení k destrukci a vraždě, touhu po krvi, zběsilost, která pro sebe získala nějaké vyšší ospravedlnění. Puvoár řádit bez výčitek, s temným nadšením a jistotou, že se to nejenom smí, ale že v tom všem je i nějaká sláva. A spousta lidí včetně mě ty tváře viděla a viděla i jejich oběti. Ty krátké hrůzné výjevy sledovala především z jejich perspektivy, rozpoznávala v nich „člověka jako já“, který vede život podobný mému, a pak se stane... tohle. Ta zkrvavená mladá žena, kterou vyvlekli z auta, má kalhoty na spaní, asi ji vytáhli z postele nebo ji probudila střela a ona už nestihla uniknout, asi si v nich šla večer lehnout a byl to večer jako každý jiný. Lidé tančí na festivalu, je už ráno, rave trval celou noc, možná i déle, na nebi opodál se objeví řiditelné padáky, nepůsobí to nějak rušivě, může to být nějaká ulítlá show, která patří k té akci. Jenomže není.

Ve statusech, jež ta hrůzná videa doprovázely, jsem často četl „neodvracejte oči“. Neodvracel jsem je, taky z pocitu povinnosti nebo závazku. Nemůžu to nevidět, tvářit se, že to nebylo. Zároveň jsem ale vnímal, že ty obrazy se mnou dělají ještě něco jiného, než že probouzejí soucit a taky strašný vztek. Bylo mi jako člověku z pověstné Nietzscheho věty. Dívá se do propasti a ta propast se dívá zpátky. A její pohled ho nějakým způsobem mění, něco v něm uvolňuje. Při tom všem jsem se zároveň styděl – před zkrvavenými dívkami, lidmi otřesenými ztrátou, ve strachu o život se ukrývajícími rodinami, zohavenými těly... Že ty oči neodvracím, že se na ně dívám, že je vidím zrovna takhle, oni by to tak přece nechtěli, nestáli o to, předvádět se světu ve chvíli nejhoršího ponížení.

Hrůza a „diskurz“

Být tzv. informovaným člověkem totiž znamená stát se i jakýmsi angažovaným voyeurem, současně zhrozeným a temným způsobem vzrušeným. Ze skrytu něco sledovat, pak se kradmo sbalit, když už té podívané bylo dost, něco si u toho prožít. Být přitom ve vztahu vůči tomu všemu úplně stejně bezmocný jako ti, kdo se nedívají. Věřit, že to neodvracení očí může mít i nějaký širší význam, že na něm záleží. Snad ano. Ale v čem přesně spočívá význam toho, že se nějakou zprávu dovím o pár hodin dřív? V čem spočívá význam toho, co v tu chvíli prožívám? V reakcích mnoha zděšených a pobouřených uživatelů jsem narážel na variantu otázky: Uvědomují si ti teroristé vůbec, co si o nich svět včetně třeba i části lidí, kteří pro jejich věc jinak mají pochopení, bude myslet? Dost možná uvědomují. To jenom my – angažovaní občané Západu – můžeme mít nerealisticky přehnané představy o faktickém významu toho, co si o čem myslíme. A nakonec i ty vzbouřené city zčásti vyvanuly, aby je nahradil obvyklý stav ducha „připojeného člověka“. To otupělé hektické nicnedělání, když z monitoru do hlavy padá tříšť hlasů, jež spolehlivě překřičí jeho hlas vnitřní.

Ty obrazy křičící bezprostředně prožívanou hrůzou a projevy zděšení a šoku z toho, co se děje, účasti a bezmoci, účastné reakce a někdy i zraněné pokusy o sebereflexi lidí, jež ta „jejich“ strana šokovala a zklamala, se totiž v mé timeline střídaly s obvyklým internetovým „diskurzem“. Někdo plánoval srovnání Gazy se zemí, někdo cítil potřebu podělit se o ten nejtriviálnější postřeh – svět není černobílý. Jako v každém debatním střetu o Izrael a palestinská území se šermovalo kauzalitami a už dávno ustálenými narativy. To, co se děje, se děje proto a proto a proto a všechno to koření v tomto. Nenene, děje se to proto a proto a proto a koření to v tamtom. Nechci to zlehčovat, zvlášť v takovou vážnou chvíli. A taky si někdy všechno vysvětluji řetězci příčin a následků. Ale někdy, třeba při pohledu do propasti, se snaha identifikovat nějaký přehledně fungující mechanismus dějin může zdát v něčem omezená, jako kdyby cosi podstatného pomíjela.

Samozřejmě se rychle šířila a sdílela ta nejvíc pobuřující vyjádření. Velice se v tom ohledu vyznamenali někteří západní stoupenci dekolonizace (v tom smyslu toho slova, jak se používá dnes). „A vy jste si mysleli, že dekolonizace znamená jen pocity, eseje, akademické studie? Loseři,“ napsala jedna z nich. Pár dalších se vyjádřilo v podobném smyslu. Taky jsem podobná slova hltal a nakrátko i věřil, že se takoví pisatelé nadobro znemožnili. A nejenom oni osobně, ale i jejich, řekněme, intelektuální prostředí. Ale domnívám se, že to tak nebude, nikdy to tak není. Kola diskurzu se točí dál...

Za pár dnů budeme na sítích sledovat jiná videa. Patří to k řádu věcí. Koukáme se na síti na videa, utváříme si na jejich základě obraz světa, to je to, co mimo jiné děláme. Já taky, takže nemám co nad tím ohrnovat nos. Ve dnech, v nichž dějiny neudeří takhle naplno, mě na těch záběrech, jež v tu chvíli plní virtuální svět, nejvíc zajímá aktér, který většinou není vidět. Člověk, který natáčel. Proč to dělal? Jistě často z touhy zviditelnit se, nasbírat lajky nebo z potřeby zachytit něco zajímavého. Ve chvílích, kdy se před objektivem odehrává něco zneklidňujícího nebo dramatického, ale člověka může motivovat i potřeba se za mobil nějak schovat, vystoupit tak z role aktéra a stát se namísto toho pozorovatelem, člověkem nezúčastněným.

Videa natočená během útoku Hamásu na Izrael ale v tomhle ohledu byla jiná. Část jich natočili vrazi jako propagandu svých „úspěchů“ a svého „hrdinství“, inspirativní pohyblivý obrázek pro všednější chvíle, motivaci pro případné následovníky. Ta druhá část je dílem lidí, jimž bylo jasné, že z reality, uprostřed níž se náhle ocitli, není možné nějakým trikem vyskočit. A že ten roztřesený záběr nohou běžících nějakou planinou, polem, zatímco se kolem ozývá střelba, obraz rodiny ve chvíli, kdy matka k dětem mluví o vraždě sourozence, všechny tyhle momentky ze světa zachváceného smrtí vyjadřují něco jiného. Jsou pokusem dát v té možná poslední chvíli světu, z něhož asi odcházíme, najevo, že jsme v něm byli. Že se nám stalo tohle. A vy se dívejte. Aspoň tak, jak umíte.