Fotila menšiny v době, kdy se o nich nemluvilo

Divoška z ostrovů svobody

Fotila menšiny v době, kdy se o nich nemluvilo
Divoška z ostrovů svobody

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Libuše Jarcovjáková je fenomén české fotografie a úkaz na nočním nebi ostře a riskantně vedeného života. Postupně vychází na povrch, že od konce 70. let si vedla fotografický i literární deník, ve kterém zaznamenávala drsnou podobu prostředí, jimž šla sama vstříc: sexuální a etnické menšiny, lidi na okraji, originály i sebedestruktivní typy, melancholii noci a expresivitu ranní kocoviny. To zachycuje monumentální kniha Černé roky, o níž se nepochybně bude ještě dlouho mluvit.

Co to je vlastně za příjmení, to Jarcovják?

To je jméno z východní Moravy. To „-ják“ je typicky moravská koncovka a Jarcová je vesnice na Valašsku. A táta byl z Valašska. Máma z Uherského Brodu, tedy ze Slovácka. Do Prahy přišli na studia a už tu zůstali, já se tady narodila. Ale ten moravský vliv byl pro mě hrozně důležitý, každé prázdniny jsem tam trávila a zvláště u příbuzných z matčiny strany na Slovácku jsem to milovala. Úžasní lidé. A byla s nimi strašná sranda.

A příbuzní z otcovy strany?

Ti jsou ze Zlína: otcův otec, můj děda, byl z hrozně chudých poměrů, měl pět sourozenců, ale ve Zlíně se brzy vypracoval, stal se bohatým člověkem, postavil si sám vilu. Po únoru ’48 ho zavřeli, vrátil se jako zlomený člověk a brzy umřel. Babička pak prodávala po kouscích, co po něm zbylo. Tam to tak veselé nebylo.

"Mně se mezi normálními lidmi vždycky nějak špatně dařilo. Vlastně ani nevím proč, ale vždycky mě to táhlo k lidem na okraji." - Foto: Jan Zatorsky

Ale dětství jste prožila v Praze, ne?

Ano, já jsem už pražské dítě, moravské byly jen prázdniny. Rodiče bydleli v Ostrovní, tam měl táta i ateliér. To je ulice sice uprostřed města, ale já jsem si tam připadala jako někde na vesnici: tam bylo ještě možný zažít něco jako vnitřní periferii s rázovitými figurkami, s uhlířem s koňským potahem, s babkami a trhovkyněmi, s opilci z náleven… Vlastně jsem si nepřipadala jako ve městě. A hlavně pro mě byly úžasným místem dětství ostrovy: Žofín, to byla velká divočina, Střelák, ten byl skoro nedotčený, tam byla ryzí pustina, Židovský ostrov… To bylo místo našich her a dobrodružství. Jsem vlastně dítě z ostrovů.

Tam má původ vaše divoká povaha?

Myslím, že ta má příčinu spíš ve vzdoru vůči tátovi (malíř Vladimír Jarcovják, 1927–2007 – pozn. red.). Já jsem s ním bojovala od dětství. On byl intenzivně pracující umělec, zcela zaujatý a pohlcený svou prací. U nás se neodpočívalo, dokonce i číst knížku bylo podezřelé. Pořád se muselo pracovat na tom svém. Jinak člověk ztrácel čas. Zemřel v ateliéru u práce.

Matka byla také malířka, že?

Ano – a myslím, že vůbec ne špatná, ale otec ji zcela vytlačil, dalo by se říct udupal. Vedle něj bylo hrozně těžké se nějak projevit po svém. Živila se skoro celý život grafickými úpravami, myslím na vysoké úrovni: dělala třeba grafickou úpravu časopisu Žena a móda. K malování se vrátila až na konci života.

Kolumbijky - Foto: Libuše Jarcovjáková

Obávám se, že jméno vašeho otce není v současnosti příliš známé.

A je to přitom škoda. On určitě patří k důležitým modernistickým malířům přinejmenším 50. a 60. let. Byl členem skupina Trasa, kam patřili sestry Válovy, Čestmír Kafka nebo Olbram Zoubek. Byl svého času dost známý, získával i ceny v zahraničí, ale je fakt, že nyní to jméno jaksi zapadlo. Asi bych s tím měla něco udělat. Mám plnou půdu jeho úžasných maleb, výstava by z toho jistě udělat šla.

Prý jste se kvůli němu nemohla začátkem 70. let dostat na FAMU.

To je pravda, vzali mě napotřetí. Otec učil kresbu na UMPRUM a po srpnu 1968 se velmi ostře vyjádřil proti okupaci, takže byl vyhozen, což tedy mi v dalších letech moc nepomohlo – ne že bych mu to měla za zlé… Ale jak jste se ptal na tu divokost: ta samozřejmě musela být ve mně, ale taky by se dalo říct, že jsem byla produktem svých rodičů. Na jedné straně dominantní a sebestředný otec, na druhé straně dosti bohémsky založená matka, takže výsledkem bylo poněkud zanedbané dítě, které se různě bouřilo a hlavně si vymýšlelo strategie, jak si dělat, co chce.

Jak jste žili?

Byli jsme dost chudí, ale to bylo běžné, trh s uměním v normálním smyslu slova neexistoval. Naši vlastně byli neustále zaujatí prací, uměním, malováním. Nějaké materiální věci je nezajímaly. Mladý člověk pak většinou hledá nějakou autoritu mimo rodinu. Já jsem měla to štěstí, že takovou autoritou pro mě byla Ester Krumbachová (filmová výtvarnice, 1923–1996 – pozn. red.), měla jsem k ní hodně blízko. Byla to nejlepší kamarádka mojí matky a směrem ke mně převzala trochu její roli. Takže když jsem začala fotit a chtěla to někomu ukázat, otec říkal, neotravuj mě s tím, máma řekla, no jo no, dobrý...  ale s Ester se o tom dalo dlouho mluvit. Ona byla první, která mi řekla, že to, co dělám, má nějakou cenu a že mám pokračovat.

Ester Krumbachová byla taková zasvětitelka. A to nejen české nové vlny.

Já si ji pamatuju, když ještě nebyla slavná. Vždycky když se u nás objevila, jako by vytryskl gejzír. Byla totální bohémka, mluvila naprosto nekonvenčně, perlila, jiskřila. Byla s ní ohromná zábava, měla přitom obrovský šarm, a co jí skutečně nechybělo, bylo sebevědomí. Byla zcela nespoutaná a nevypočitatelná, v tom jí matka zdárně sekundovala, takže třeba otec, když se jednou vrátil domů, našel vzkaz: Jsme s Ester v Jugoslávii, vrátím se za čtrnáct dní. Pak jsem ji zažila, když byla s Janem Němcem a když byla de facto inspirátorkou nové vlny. Měla úžasné nápady: třeba v Démantech noci ti dva prchající kluci pořád nebyli dost přesvědčiví, tak Ester dostala nápad, že jim odstřihne knoflíky u saka – a okamžitě se tím změnil ráz celého filmu. A takové geniální nápady měla každou chvíli… Samozřejmě jsem k ní měla blízko i v těch deprimujících letech, kdy byla od všeho odstavená.

Jak to snášela? Trochu pila, že?

Myslím, že s tím měla dost problémy. Ale pořád byla okouzlující a inspirativní, pro mladé muže i pro holky, jako jsem byla já. Stále byla velmi dominantní. Vždycky si ji pamatuju s nějakým důležitým partnerem, někdy lepším, někdy horším…

Další takovou zasvětitelkou byla Anna Fárová (historička fotografie, 1928–2010), že?

Jo. Já jsem ji poznala krátce po Chartě 77, kterou podepsala, takže ji hned vyhodili z UMPRUM a ona se náhle ocitla v úplné izolaci. Já byla vlastně v trochu podobné situaci, aniž bych byla disidentkou. Uklízela jsem, pracovala jako dělnice, živila se všelijak – a do toho fotila. Tak jsem za ní začala chodit a bavit se o focení. Ona měla úžasný analytický dar okamžitě poznat dobrou fotku nebo sérii a byla schopna říct, jak jít dál.

Co jste tehdy fotila?

Cikány. S Annou Fárovou jsem konzultovala hlavně cikánské fotky, které mi jinde házeli na hlavu. Na FAMU mi říkali: Hele, to už fotil Koudelka, tam už není co objevovat. To se teda mýlili.

No, cikáni čili Romové jsou fotogeničtí. Ale nebylo to už tehdy trochu klišé? V té době je fotil nejen Josefa Koudelky – i když ten už byl v emigraci –, ale třeba také Iren Stehli. A jistě i další.

Já bych neřekla. Je pravda, že Iren Stehli zaujali také, ale ona se pak soustředila na svou žižkovskou Libunu, s níž nafotila ty skvělé cykly. Já v tom byla méně koncepční. A hlavně jsem neuvažovala, jestli už to někdo dělal přede mnou. Jsem dobrodružná povaha a toužila jsem po exotice. A tu jsem u nich nacházela. Celé to začalo, že jsem v rozhlase zaslechla zprávu, že v Praze na Žižkově se koná cikánský ples. Tak jsem tam jela a hned je začala fotit, takže když jsem ráno odjížděla, měla jsem plný sešit adres cikánských rodin, které jsem v příštích letech navštěvovala.

Předpokládám, že to bylo zábavné.

Moc. A mě bavila taky estetika těch domácností: měli ručně malované obrazy, svéráznou výzdobu, podivuhodný vkus.

Takový indický… A do slovenských osad jste jezdila kdy?

Koncem 70. let, v souvislosti s těmi Romy z Prahy. Jezdila jsem do jedné osady u Levoče čili na Spiš, byla jsem tam tak třikrát čtyřikrát za sebou. Někdy to bylo na umření, to do vás od rána do večera lili jednu borovičku za druhou, do toho hromady žrádla, no hrůza.

Cikánská domácnost - Foto: Libuše Jarcovjáková

Byla jste tam někdy po roce ’89?

Jo, podnikla jsem tam expedici v roce 2000. Chtěla jsem se tam brzy ráno vplížit, aby mě nikdo nepoznal, že to nafotím v tichu a klidu a budu pozorovat rozdíly. Jenže sotva mě první obyvatel osady uviděl, hned spustil povyk a všechny vzbudil. A už to začalo: sav, pijav, bešav – jez, pij, seď. To bylo o život.

Změnilo se to tam za těch dvacet let?

Absolutně. Především k horšímu. Absolutní chudoba zůstala, ale přibyly věci, které ji jen prohloubily. Především všichni byli beznadějně zadlužení. Ale za co? Že dali všechny peníze za značkové oblečení k prvnímu přijímání nebo na svatbu. Za to se zadlužili a už se z toho nikdy nevyhrabou.

Když jste dávala dohromady knihu Černé roky, co vás nejvíc překvapilo?

Že jsem toho tolik stihla a že jsem žila tak intenzivně. A z těch deníků je jasné, že jsem hrozně pila, vždyť já se tam potácím na pokraji alkoholismu. Přitom to všechno šlo nějak zvládnout. Můj běžný den na začátku 80. let vypadal tak, že jsem od osmé do jedné učila Vietnamce, pak jsem odpoledne byla u doktorky Fárové, pak jedu za jednou cikánskou rodinou do Ďáblic a večer a kus noci propařím v Téčku.

Jak to bylo s těmi Vietnamci?

Já vždycky hledala něco „jiného“. Začátkem 80. let se jich tu objevilo třicet tisíc, mužů a žen. Obecná představa byla, že to je milost, kterou prokazujeme Vietnamu, a oni si zase mysleli, že je to jejich internacionální pomoc nám. Tak byli zpracovaní a skutečně tomu věřili. Přiletělo letadlo, většinou lidi ze severního, zkomunizovaného Vietnamu, sem tam nějaký Jihovietnamec. Rozdělili je podle nějakého klíče po republice, oblékli za směšnou částku do naší konfekce a následoval tříměsíční kurz češtiny. Na ten jsem se přihlásila.

Měla jste nějakou kvalifikaci?

Ne, stačilo, že mám maturitu. Bylo to absolutně nepřipravené, žádná metodika neexistovala. Každý učitel byl dobrodruh, nevěděl, jak učit, z čeho učit. Velice brzy jsme pochopili, že potřebují umět „hele, pojď sem, podrž, podej, dones“, většinou imperativ, základní povely. Potřebovali rozumět pokynům, ne umět gramatiku. První moje vietnamská skupina byla v Semilech: neuvěřitelné podmínky, dřevěná bouda, začala zima a šedesát lidí ze subtropů vidělo poprvé sníh. Šok jak pro ně, tak pro nás. Brzy jsme se sblížili, začali nás zvát na čaj, na oslavy narozenin, různé svátky. Domlouvali jsme se zlomkovou češtinou. Já od začátku fotila a oni to okamžitě přijali a strašně rádi se fotografovali. Nejraději u auta, které samozřejmě nebylo jejich, nebo v pěkném oblečení. Jejich pózy, do kterých se stylizovali, byly velmi vzdálené našim. Řekli „hai ba“, tedy „raz dva“, a postavili se do vypjaté pozice, skoro se zaklonili, prohnuli tělo, hlavu dozadu. Estetika, kterou si přivezli z domova. Většinou se také snažili v tom betonovém prostředí ubytoven a fabrik najít nějakou přírodu.

Vám taky způsobili nějaký šok?

Uvědomovala jsem si, jak jsme strašně jiní, jak jsou ty kultury odlišné. Třeba jsem k nim přišla na návštěvu, otevřela ledničku – a tam leželi dva živí kapři, ještě otevírali pusy. Vyděsila jsem se a říkám tomu kamarádovi: Prosím tě, to nejde, to není možné je takhle nechat. On mi vyhověl a začal jim řezat hlavy. Ale hlavní šok pro ně byl, že jsou tu nevítaní. Že o ně Češi nemají zájem, ba jimi opovrhují, to nemohli pochopit. Přijížděli zpracovaní propagandou, jak tu na ně čekáme, vážíme si jich – a najednou od nich lidi odsedali, že od těch rákosníků něco chytí. Přijeli sem na čtyři roky, po dvou letech se mohli na dovolenou podívat domů, pak se vrátili, jejich velkou starostí bylo sehnat věci, které si dovezou do Vietnamu. Mopedy, šicí stroje, kola. Jen minimum z nich tu zůstalo, snad pár desítek, kteří se tu oženili. Absolutní většinu poslali zpátky. Později pochopili, že si můžou přivydělat třeba šitím, byli šikovní a tohle jim skvěle šlo. Mnoho Čechů chodilo v západních riflových bundách ušitých opovrhovanýma vietnamskýma rukama v bídných ubytovnách.

Pak jste taky fotila Kubánce. Zase jiná exotika.

Absolutně. To bylo něco úplně jinýho. Šíleně po nich jely ženský. Ale šíleně. Stačilo, aby se někde Kubánec objevil, a už na něm visely. A bylo jedno, jestli to byl běloch, nebo černoch. Vznikla z toho i nějaká manželství, zůstaly tady děti. Učila jsem je ve Štětí a byli docela politicky uvědomělí, měli tam vždycky nějakého hlídače, ale zdálo se, že kovaní jsou všichni. A hlavně byli neukočírovatelní. Někdy to bylo k zbláznění. Třeba vznikla nekonečná, nesmírně hlučná hádka, jestli je nanuk zmrzlina, nebo není. To byla scéna jako z nějakého šíleného muzikálu. Byla s nimi legrace. Sem tam si na některého bylo nutné dát bacha.

Další skupinou, kterou jste poznala, byli Turci v západním Berlíně, kam jste se dostala v roce 1985. To byla sice menšina, ale ve čtvrti Kreuzberg už byli většinou.

To je pravda, v domě, kde jsem bydlela, nežil ani jeden Němec. Kreuzberg byl už v té době napůl turecké město a za těch pět let, co jsem tam žila, se tureckou stávala jedna ulice za druhou. Zároveň to byla čtvrť krámků, second handů, laciných butiků, kaváren, putyk, které si zřídili svépomocí lidé, kteří tam žili, často příslušníci alternativní scény, neboť Západní Berlín sloužil pro nonkonformisty z celého západního Německa; tady se nechodilo na vojnu a vůbec to bylo mnohem míň sešněrované než ve Spolkové republice. Byli to fajn lidi. Ale život nebyl jednoduchý.

Jak jste se do Berlína dostala?

Já jsem usilovala poměrně dlouho o to, abych se dostala ven, protože jsem cítila, že tady chcípnu. Složitě jsem hledala nějakou „legální“ cestu, nejsem typ na emigraci bez možnosti návratu. Pak jsem našla přes kamarády dobrovolníka, Němce, fingovaně jsme se  vzali. Tak jsem se dostala do Západního Berlína. Jenže doba hospodářského zázraku byla pryč, neměla jsem status uprchlíka, tedy ani nárok na podporu, a vůbec nevěděla, jak se co dělá, aby člověk prorazil – což nevím dosud. Pracovní povolení samo o sobě, když člověk nemá práci, moc nepomůže. Naštěstí jsem sehnala bydlení, napůl slum, právě v Kreuzbergu, nedaleko zdi. Topila jsem briketama, záchod na chodbě, takový ubohý Žižkov. Lidi tam žili ohromně skromně.

Jak jste se tam živila?

Za pochodu jsem se učila německy a brala každou práci: uklízela jsem v kině, po domácnostech. Dělala jsem telefonistku, což bylo při mé začátečnické němčině o nervy. Po nějaké době jsem odletěla do Tokia, kam jsem se dostala úplně záhadně tak, že jsem natrefila na jednoho zajímavého Japonce, designéra, výborně zajištěného člověka, který ale říkal, když jsme se seznámili, že jsem mu otevřela oči, když viděl, co se všechno za skromných podmínek dá dělat. Zprostředkoval mi tedy kontakty a práci, fotografovala jsem především pro módní časopisy, interview, katalogy. Dobře jsem se tím živila, ale vypršelo mi vízum – stále jsem měla československý pas. Zkusila jsem to v Hongkongu, tam mě odmítli, že mají pro Čechoslováky kvótu tři osoby ročně. Pak jsem byla dva měsíce v Manile na Filipínách. Musela jsem se ale vrátit do Berlína – tam jsem pak zažila pád zdi, městem proudily davy lidí. Pak padl komunismus v Praze a já se nemohla prodrat zacpanými berlínskými ulicemi na nádraží. V roce 1992 jsem se vrátila do Čech.

Vraťme se ještě ale do první poloviny 80. let v Praze. Vystudovala jste FAMU, fotila jste menšiny, ale živila se jako uklízečka, psala si deník a večery trávila v Téčku čili známém klubu, kde se scházeli homosexuálové a lesby. To nebyl úplně standardní život.

Mně se mezi normálními lidmi vždycky nějak špatně dařilo. Vlastně ani nevím proč, ale vždycky mě to táhlo k takovým lidem, kteří byli na okraji, a přitom byli zajímaví. Takový byl i můj manžel František, tzv. koloťuk z hlavního nádraží, člověk bez nějakého vzdělání, ale přitom přirozeně inteligentní, se kterým jsem strávila šíleně času v hospodě U rytíře na Smíchově, to byla taková pravá dělnická hospoda. Ti lidé byli zajímaví a vůbec ne nudní, mezi takovými těmi normálními lidmi bych se asi strašně nudila. Vdávala jsem se v sedmadvaceti, byli jsme spolu osm let, ale vlastně jsme spolu nikdy úplně nebydleli: já zůstávala u rodičů, on se svou matkou, takové zvláštní manželství.

Není to v knize ten nahý člověk, jak dává cosi do trouby?

Jo, to je on. To tam dává maso.

Taky vy jste v té knize často nahá, přičemž používáte něco, čemu se jednou bude říkat selfie. Neváhala jste, zda tu nahotu uveřejnit?

Ne, to jsem neřešila ani tehdy, kdy to nebylo nikomu jinému než mně určeno, ani teď, kdy už je to dávno pryč.

Velmi silný je ten cyklus, řekněme, erotických lesbických fotografií, který jste nazvala Vražedné léto.

To jsem tak pojmenovala podle jedné detektivky, kterou jsem četla. Ty fotografie zachycují velmi intenzivní vztah, který jsem tehdy prožívala s jednou ženou, dala mi dost zabrat. To bylo hodně destruktivní.

To už jste chodila do Téčka? Tam jste, předpokládám, chodila za ženami.

Ne, já jsem to dlouho neměla vyhrocené, spíš jsem se dlouho považovala za heterosexuálku, i když teď už dlouhá léta žiju se ženou. Když jsem poprvé do Téčka přišla, nebylo to za lesbami, ale zase za prostředím, přišlo mi zajímavé, bizarní, lákavé. A ano, že jsem se tam zamilovala do ženy, to spolu asi nějak souvisí. A pak, bude to znít divně, ale to byla doba, kdy vůbec nebylo snadné obstarat si antikoncepci a já věděla, že v žádném případě nechci přijít do jiného stavu. Ne že bych neměla děti ráda, naopak, ale vůbec jsem netušila, jak bych byla schopná se o ně postarat. Já jsem věděla, že kdybych měla dítě, věnovala bych mu vše, úplně by to změnilo můj život, ale já nechtěla, aby mi to změnilo život. Prostě to nebyla moje cesta.

Chodili do Téčka prostituti?

Občas tam samozřejmě zavítali prostituti obojího pohlaví, ale nebylo to místo, kde by se nabízeli. Pokud, pak ve velmi skryté formě. Když tam přišel nějaký prostitut, já jsem třeba věděla o klucích, kteří šlapali v Panoramě, tak „po práci“, prostě za něčím jiným.

Jaké životy ti lidé z Téčka vedli ve dne?

V té době všichni museli mít nějaké civilní zaměstnání, takže se tam scházel pošťák s prodavačem v drogerii, úřednice s číšnicí. Vyslechla jsem spoustu hovorů a vedla mnoho konverzací. Jako všude se probíraly nejčastěji vztahové problémy, míra promiskuity tam nebyla o moc větší než v celé společnosti. Většina lidí tam už neřešila problém identity, už s tím byli srozumění a prošli si coming outem.

Uveřejnila jste někdy v těch dobách nějakou fotografii třeba v novinách?

Ne. Víte, mně to vůbec nenapadlo. Asi jsem byla tupá, nebo jsem spíš chápala, že to ani nemá smysl, ale tohle jsem vůbec neřešila. Ale když jsem teď připravovala knihu, došlo mi, že to zase až taková spontaneita nebyla, že tam musel být nějaký koncept. Došlo mi, že tam obsedantně něco sleduju, že to má nějaký řád a linii. Je patrno, že tam pořád řeším svůj život a pořád něco hledám. A přitom jsem věděla, co chci nalézt. Ale že bych s tím šla do redakce nebo galerie, to ne, na to já nebyla.

Jako byste věděla, že váš čas přijde...

Takhle jsem sice neuvažovala, ale přece jen jsem věděla, že moje věci jsou zajímavé a že neztratí svou cenu. Vždycky jsem fotografovala na pokraji ostrosti, určitým stylem, který tehdy asi nebyl moc atraktivní. Ale to mi nebránilo věřit, že to, co dělám, má smysl a jednou to přijde na řadu.