K postu francouzského prezidenta míří François Fillon

Šoková terapie pro upadající Paříž

K postu francouzského prezidenta míří François Fillon
Šoková terapie pro upadající Paříž

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Francie je zemí, kde jsou lidé zvyklí nespokojenost projevovat hodně otevřeně. Své názory se na rozdíl od Britů, Američanů nebo Němců nestydí otevřeně přiznat v obavách, že za ně budou kádrováni. Šéfka Národní fronty Marine Le Penová už dávno není v médiích hlavního proudu a mezi elitami, které udávají tón veřejné debaty, ostrakizovaná – jako byl Donald Trump nebo zastánci brexitu. Má mezi ně stejný přístup jako ostatní politici. Proto se tady dá na rozdíl od Ameriky a Británie podstatně víc věřit průzkumům. Francouzi nemají důvod lhát. Nestydí se přiznat, že chtějí Le Penovou volit. Přinejmenším od loňského léta vede průzkumy týkající se prezidentských voleb.

Pravicoví Republikáni teď ale v historicky prvních primárkách vybrali kandidáta, který ji má silnou šanci porazit a stát se v květnu příštím francouzským prezidentem. François Fillon, který dokázal zmařit naděje svého bývalého šéfa Nicolase Sarkozy a ve druhém kole i Alaina Juppého rozdílem desítek procent hlasů, dělá politiku desítky let. Byl ministrem v několika vládách. Spravoval školství, vědu i hospodářství. Jako premiér vedl všechny tři kabinety za Sarkozyho prezidentování. Přesto se o jeho názorech vědělo v širších vrstvách jen velmi málo.

Fillon - thatcherián, sociální konzervativec, přistěhovalecký jestřáb a k Putinovi shovívavý republikán - Foto: Reuters

Ve francouzském poloprezidentském systému je ministerský předseda slabou figurou. Ničím víc než prvním z ministrů a vykonavatelem politických idejí svého prezidenta. Za dominantního, sebestředného, hyperaktivního Sarkozyho to platilo víc než jindy. V kuloárech o svém předsedovi vlády mluvil jako o „zoufalci“. Na veřejnosti ho nazýval „spolupracovníkem“, případně „zaměstnancem“. Ironií osudu teď Sarkozy jako úřadující šéf Republikánů svému někdejšímu věrnému zaměstnanci, jenž ho provázel pěti lety v Elysejském paláci, v primárkách drtivě podlehl. Vzal to ale s nebývalým nadhledem a grácií. Svého někdejšího premiéra podpořil do druhého kola, k němuž se sám dostavil hned po otevření volebních místností, a ohlásil tentokrát prý už definitivní odchod z politiky.

Razantnější než Le Penová

François Fillon je z těch, kdo klamou tělem. Klidný, distingovaný právník v luxusních, na míru šitých oblecích, vytříbených italských botách a do posledního detailu dotažených doplňcích, včetně červených ponožek od firmy Gammarelli (jež tradičně obléká papeže), je mužem razantních politických ideí, které je odhodlaný stejně razantně prosazovat. Když dáme stranou vstřícný postoj k hlubší evropské integraci – k němuž dlouhodobě přesvědčený euroskeptik Fillon dospěl poté, co ostře vystupoval proti Maastrichtské smlouvě zakládající euro i evropské ústavě, již Francouzi odmítli v referendu v roce 2005 –, bude republikánský kandidát pro značnou část evropského establishmentu pravděpodobně větší problém než Le Penová.

Fillon je velmi ojedinělým křížencem ekonomického thatcheriána, přistěhovaleckého a integračního jestřába, který si v tomto ohledu s Le Penovou nezadá, hluboce přesvědčeného sociálního konzervativce s vazbami na katolické kruhy a k Rusku velmi shovívavého geopolitického pragmatika.

Speciálně levicoví Francouzi budou postaveni před hodně těžkou volbu. Už teď je zřejmé, že kandidát socialistů nemá šanci dostat se do druhého kola. Jméno toho, kdo bude o Elysejský palác bojovat, zatím není známé. Ambici má současný premiér Manuel Valls a mladý ekonomický ministr Emmanuel Macron. Důvěra v celou socialistickou stranu je ale po pěti letech vládnutí Françoise Hollanda na dně. Současnému prezidentovi důvěřují jen čtyři procenta Francouzů (ne, to není překlep.) Ve druhém kole se tedy proti sobě téměř s jistotou postaví Fillon a Le Penová. Pro zastánce tradiční levice – toužící po silném státě chránícím pracovní místa a dodávajícím jistoty – stejně jako pro progresivisty z moderní levice může být paradoxně Le Penová menším zlem. Prosazuje tradiční ekonomický etatismus a protekcionismus až za hranou levicových stran. Ve společenských tématech se naopak snaží být zdrženlivě liberální. Až ostentativně dává najevo, jak je tolerantní. V nejužším vedení Národní fronty je hned několik homosexuálů včetně její pravé ruky Floriana Philippota, kteří svou orientaci veřejně prezentují.

Podle průzkumů má Fillon se svým razantním politickým mixem značnou šanci nad Le Penovou zvítězit. Jeho nabídka vypadá na první pohled velmi anglosasky a antifrancouzsky. V této chvíli s ní má ale šanci vyhrát. Stejně jako s podobnou agendou, známou tehdy jako rupture (odtržení), vyhrál v roce 2007 Nicolas Sarkozy.

Francouzi měli tehdy pocit, že je jejich země v těžké krizi a stagnaci. Po pěti letech vlády socialistů je teď ten pocit ještě hlubší, takže jsou podle průzkumů ochotni přistoupit i na hodně radikální léčbu. Nejvíce jim vadí dlouhodobě vysoká nezaměstnanost, která opět přesahuje deset procent. Za posledních třicet let se nikdy nedostala pod osm procent. Podle průzkumu pro deník Les Echos od společnosti Odoxa-FTI Consulting žádá 86 procent Francouzů zásadní reformu, která by razantně proměnila fungování ekonomiky a dokázala skoncovat s jejich stagnujícím modelem. To je podobná nálada, z jaké vzešel před deseti lety prezident Nicolas Sarkozy. I tehdy byly plné noviny článků a knihkupectví titulů na téma „země, která upadá“. Kvetl speciální obor zvaný déclinologue (úpadkářství).

Dnes je situace samozřejmě jiná v tom, že Francie je po sérii islamistických masakrů zemí ve výjimečném stavu, který bude prodloužen až do prezidentských voleb. Takže přirozeně hlavním tématem bude bezpečnost, omezení přistěhovalectví a vymáhání integrace. Jenže tady se Fillonovy tvrdé recepty vůbec nebudou lišit od těch, co nabízí Marine Le Penová, čímž jí bere hlavní volební téma a posouvá volební souboj k jiným.

Fillon vydal koncem září knihu Vaincre le totalitarisme islamique (Porazit islámský totalitarismus), která měla velmi dobrý ohlas. Slibuje šestnáct tisíc nových vězeňských cel speciálně pro podezřelé z islamismu, kde budou izolováni, aby neměli šanci radikalizovat ostatní vězně. Navrhuje také speciální soud pro terorismus a islamismus. Každému, kdo bude jen podezřelý z kontaktů na Islámský stát a další teroristické organizace, chce odebírat občanství.

Proti Islámskému státu, ale i s Ruskem

Boj s islámským terorismem je i základním stavebním kamenem Fillonovy zahraniční politiky. Jemu je pragmaticky připraven podřídit všechno ostatní, především vztah k Rusku. François Fillon na rozdíl od Marine Le Penové a Nicolase Sarkozyho nejezdí navštěvovat Vladimira Putina. Politiku Moskvy ale ve svých veřejných vystoupeních dlouhodobě hájí. Od doby, kdy Putin podporuje v Sýrii režim prezidenta Bašára Asada, Fillon vyzývá Evropany, aby vytvořili spolu s Ruskem, Asadem a Íránem společnou alianci proti Islámskému státu a dalším islamistickým bojůvkám v Sýrii a Iráku.

Když se politici napříč Evropou po zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem hlasitě obávali vytvoření nové aliance mezi Trumpem a Putinem, favorit na křeslo francouzského prezidenta v televizi na otázku, jestli se také bojí, odvětil: „Vůbec se toho nebojím. Těším se na to.“

Fillon se dlouhodobě zastával Ruska, i když porušovalo mezinárodní právo anexí Krymu a maskovaným nasazováním vojáků na východní Ukrajině, za což na Moskvu Evropská unie i Spojené státy uvalily sankce. Tvrdil, že na východní Ukrajině žije stejně většina rusky mluvícího obyvatelstva a „víceméně náleží k Moskvě“. Ostře brojí proti ruským sankcím, které považuje za velmi negativní.

Nelíbí se mu ani demonstrace síly, kterou vůči Rusku předvádí NATO poblíž jeho hranic v Pobaltí. V protikladu k jeho anglofilství a obdivu k thatcherovské Británii jde jeho ostrá kritika „amerického imperialismu“ v zahraniční politice. Svůj někdejší odpor k euru a evropské integraci opustil kvůli přesvědčení, že euro by mělo jako světová rezervní měna konkurovat dolaru.

Ve střední Evropě může Fillonova politika vůči Rusku vzbuzovat obavy. Pro většinu Francouzů ale Rusko nepředstavuje nebezpečí. To vidí jednoznačně v islámském radikalismu a terorismu. „S Islámským státem jsme vstoupili do jiného světa. Vše ostatní v domácí i zahraniční politice je tomu potřeba podřídit,“ píše Fillon ve své knize, kde vysvětluje, že Francie je ve válce s radikálním islámem.

Konec francouzských jistot

Vedle bezpečnosti a boje proti islámskému radikalismu nabízí Fillon šokové oživení francouzské ekonomiky reformami inspirovanými britskou konzervativní premiérkou Margaret Thatcherovou, jejímž je celoživotním obdivovatelem. „Je Thatcherovou a Reaganem zabaleným v jednom,“ řekl o něm po vítězství v prvním kole primárek předák Národní fronty Bertrand Dutheil de la Rochère.

Fillon jde do věcí, proti nimž se ve Francii tradičně tvrdě protestuje. Navrhuje propustit ze státní správy půl milionu lidí. Chce výrazně omezit sociální dávky. Prodloužit věk odchodu do penze. A hlavně skoncovat s pětatřicetihodinovým pracovním týdnem, který kdysi zavedli socialisté, ale přežil i Sarkozyho vládnutí. Fillon slibuje také usnadnit propouštění ve firmách. To vše by mělo snížit nezaměstnanost, rozhýbat ekonomiku k rychlejšímu růstu a státu ušetřit 40 miliard eur. Ty chce věnovat na snížení daní pro firmy a udělat z Francie atraktivnější místo pro podnikání.

Na střet s odbory a levicí se prý bývalý automobilový závodník, který dodnes jezdí slavnou Le Mans, těší. Je přesvědčen, že když uvidí sílu a odhodlání, sami demonstrace vzdají. Ví, o čem mluví. Má zkušenosti ze Sarkozyho vlády, kdy jako premiér hájil před odboráři jeho důchodovou reformu, která oddalovala penzi pro dlouhá léta privilegované skupiny, jako byli třeba strojvůdci. Paříž byla plná odborářů. Stálo metro. Většina Francouzů ale podporovala Sarkozyho. Odboráři to nakonec vzdali.

V primárkách, v nichž hlasovalo téměř pět milionů Francouzů, měl podle průzkumů Fillon největší podporu mezi tradiční, bohatou, konzervativní buržoazií. Ta je nejvíc nešťastná z toho, kam země v poslední době upadá ekonomicky i společensky. Tato vrstva je především v menších městech a na venkově velmi silná. Má moc rozhodnout volby. I francouzské městské elity jsou jiné než třeba v anglosaských zemích. Jsou společensky mnohem tradičnější a méně podléhají módním progresivismům a různým politikám identity.

Konzervativní otec pěti dětí je dlouhodobě oblíbencem těchto silných kruhů. Na rozdíl od svých rivalů z primárek Sarkozyho a Juppého se v roce 2012 tvrdě vymezil proti homosexuálním manželstvím. Podpořil konzervativní demonstranty, jichž odpor ke sňatkům homosexuálů přitáhl do Paříže na 1,2 milionu. Tolik se jich v hlavním městě za poslední desetiletí u žádných jiných protestů nesešlo. Fillon už teď nechce homosexuální manželství rušit. Bude ale za každou cenu bránit adopcím dětí. Odmítá také možnost umělého oplodnění pro osamělé ženy nebo homosexuální páry. Ostře se staví i proti v mnoha zemích stále oblíbenějším náhradním matkám, které rodí dítě párům, jež samy děti mít nemohou. V říjnu Fillon v otevřeném dopise francouzským biskupům napsal, že „rodina je srdcem jeho politického projektu“. Slíbil, že vylepší úlevami a další podporou život rodinám s více dětmi. Francie má dnes jednu z nejvyšších porodností v Evropě (i mezi nemuslimskými občany) i díky velmi dobře promyšlené podpoře rodin.

Na první pohled může působit zvláštně, že zrovna Fillon s touto nabídkou je největším favoritem na post příštího prezidenta. Francie ale není a nikdy moc nebyla levicovou, pokrokářskou zemí, jak ji líčí řada nefrancouzských médií. Ta si velmi často všímají jen ve veřejné debatě razantně znějících hlasů z pařížského Levého břehu. Málo se píše a mluví o té části společnosti, jíž se říká „ta druhá Francie“. Je konzervativní, buržoazní a to, jak její země upadá a rozkládá se, jí opravdu vadí. Nejde to jako u Trumpových voličů nebo zastánců brexitu odbýt tím, že by to byli lidé méně vzdělaní, s nižším sociálním statusem. Jsou to majetné a vzdělané vyšší střední vrstvy, které se v politice orientují a vědí, co chtějí.